Veefee

Dechberoucí a drásající.

Ze začátku byl tento seriál vystavěný na milostném trojúhelníku a scén pro 15leté puberťačky. Nevím, co se se scénáristy stalo, ale teď snad každý díl někdo zemře a nezdráhají se jít i do hlavních postav. Pro mě se tenhle seriál zvedl ze židle a začal běžet. A běží dál. Jen mě mrzí to slabé hodnocení. Zasloužil by si lepší.

Pro mě oddychovka, kterou sleduji po nedělním obědě. Nic těžkého na žaludek. Skoro mě mrzí, že The Vampire Diaries mají nižší hodnocení než The Originals, přeci jenom tam jsou postavy, se kterými se divák může více ztotožnit. 1. série ****, 2. série ** a to jen tak tak. Nelíbí se mi koncept měnění herců, který přeskakují do jiných těl a nový sourozenci Mikaelsonových jsou mi akorát tak protivný i s tou jejich povedenou matičkou. Bohužel tento seriál slábne a slábne.

Tentoo film byl pro mě jedním velkým zklamáním. Možná tím, že čím stárnu, tak se na filmy koukám jinýma očima. Každopádně nemůžu pochopit, proč je právě dnes v Holywoodu tak oblíbené točit záběry s tak kýčovou kamerou, jako to je u těchto X-menů. dlouhé záběry nikam a na tváře hrdinů ve mě vzbouzejí dojem, že dnes se už nikdo nestará o kvalitní režii či scénář a snaží se upoutat publikum, námi tak blízkým, konzumem. Pro nenáročného diváka přijatelné, pro mě zneuctění mých oblíbených komiksových hrdinů. Ale pořád v naději doufám, že příští díl bude lepší.

K Janě Eyerové jsem si vybudovala pevný vztah už po přečtení knihy a nic mě nemohlo potěšit natolik, jako když jsem objevila tuto minisérii pod záštitou BBC. Možná se mi trochu zdálo, že Ruth vtiskla do postavy Jany až moc očividných emocí a tak trochu ji zlidštila, ale právě proto je Ruth k divákovi mnohem blíže než když Janu ztvárnila komplikovaně ponurá Mia Wasikowská, i když byla ztvárněním knižní postavy blíže. K postavě pana Rochestera můžu jen říci to, že nepříjemnějšího rozporuplného muže se sex appelem by jste těžko hledali. Jen mě trochu zamrzela nesrovnalost s knihou ve scéně, kdy Janě cikánka hádá z ruky.

Jemné, elegantní a křehké, jako pavučina, pavučina významů a symbolů. Pavučina jemných nitek, které optimisticky hledí na svět skrze filmové dílo. Takové je francouzská kinematografie a J.P. Jeunet ji nemohl vtisknout více lidskosti než jak to je v Amélii. A přiznejte se. kolik z vás pak nemělo touhu rozbít lžičkou krustu Crème brûlée či zabořit prsty do kupy fazolí a jen se unášet tím, že na chvíli bychom snad mohli svět vidět v takové kráse jak Amélie. Samozřejmě to je také kvůli výjimečnosti hlavní představitelky, ale jak řekla Susanna White o Ruth Wilson a její Jany Eyerové, že Ruth Janu nehrála, ona jí byla, tak to samé můžeme říci o Audrey. Audrey Amélii nehrála, ona jí byla.

V Cieslerově filmu lze nalézt dvě vypravěčské roviny. První z nich je rovina epická. Předkládá divákovi informace o životě ve 40. letech 20. století a projektu Lebensborn. Snímek je situován do soudobých reálií druhé světové války. „S autorem jsme se snažili v detailech a prakticky ve všech scénách o dobově věrné a působivé zobrazení celého systému "zrodu nového pokolení Germánů"." Režisér se pokouší o pravdivé napodobení a vykreslení. prostředí, čímž podtrhuje určitou historickou výpovědní hodnotu svého díla. Zároveň publiku „vypráví" srozumitelný příběh o dvou mladých lidech, jejichž životní cesty spojila válka a kteří se nedobrovolně stali součástí nacistického soukolí. Za druhou lze považovat rovinu lyrickou – symbolickou. Tam kde slova nepostačují, vypráví Cieslar prostřednictvím obrazu a znaků. Celková kompozice vizuální stránky je stylizovaná do ponurých, sterilních, chladných takřka „bezbarev". Převládá šedá, bílá, či modrá, evokující pochmurnou atmosféru druhé světové války a beznadějnou situaci hlavních hrdinů. Velká většina děje se odehrává v zimě, či na podzim, pouze malá část na jaře a v létě, kdy však i zelená barva postrádá sytost a pestrost. Jasnější barvy se objevují ve chvílích, kdy je třeba zdůraznit všudypřítomnost hákového kříže. Nacisté jsou zde symbolizováni ohněm (také symbol pekla)), a červeným odstínem, ostře kontrastujícím s jednolitou šedou krajinou. Červená barva ve filmu však především evokuje krev. Např. ve scéně kdy se mladé dívky metaforicky odevzdávají do rukou vůdce Adolfa Hitlera, se obraz a celkově prostředí zbarvuje do ruda. Dívky pijí z kalicha (svatého grálu) a u toho zaznívá z úst říšských pohlavárů: „Věříme v rasu, nositelku krve, a ve Vůdce, jehož nám seslal Bůh.(...)Toto je krev naší budoucnosti, pijme ji jako z pramene věčného znovuzrození.(...)Věříme v rasu, poselství krve, co vytryskla z posvátné půdy." Scéna působí rituálně, děsivě, téměř až apokalypticky. Ve snímku se objevuje také symbolika křesťanská. Např. voda ve formě pramene, řeky, jezera či moře. Voda má funkci očistnou, čímž se může stát předobrazem křtu, je symbolem nekonečnosti i lidské pomíjivosti, ale zejména je zdrojem veškerého života na zemi. Ve filmu se voda objevuje již na začátku jako pramen (pramen života) s vodním mlýnkem. Greta nese mamince vodu (živou vodu) na osvěžení, ovšem nestihne ji již donést, neboť matka umírá. Greta bezmocně vylévá tekutinu do trávy a ničí mlýnek. Má na vodu vztek, že nestihla její matku zachránit. V závěru filmu se opět objevuje onen pramen se spraveným vodním mlýnkem, jedná se o jakési uzavření kruhu...kruhu života a zároveň zacyklení snímku. Greta sice ztratila matku i všechny milované, ale našla židovské děvčátko, které na počátku války zachránila a sama se stala matkou. Něco starého skončilo, nové začalo. Vyhasl život, aby mohl být započat další.

Po prvním shlédnutí tohoto snímku jsem jen tupě zírala do černé obrazovky mého počítače a můj mozek to prostě nestíhal. Musela jsem to jít rozdýchat. Po druhém shlédnutí byl můj zážitek jiný, ale stejně silný...A takto to mám pokaždé, když se k němu vrátím. Emoce se ve mě točí jak ve vesmírném víru a komplexnost díla mě vždy překvapí něčím jiným. Netroufla bych si nikdy tvrdit, že bych snímek na 100 % pochopila, ale odkrývat rozvrstvení příběhu, pokaždé, když ho vidím, je u mě jakýmsi osobním vítězstvím. Symbolika jednotlivých scén, pocitů a dojmů je až dech beroucí. Vizuálně na mě nejvíc zapůsobila rovina minulosti, která je možná trochu teatrální, ale podtrhuje jedinečnost a odvážnost tvůrců, takže nabudete dojmu, proč by to vlastně tak vypadat nemělo.