Veefee

Jemné, elegantní a křehké, jako pavučina, pavučina významů a symbolů. Pavučina jemných nitek, které optimisticky hledí na svět skrze filmové dílo. Takové je francouzská kinematografie a J.P. Jeunet ji nemohl vtisknout více lidskosti než jak to je v Amélii. A přiznejte se. kolik z vás pak nemělo touhu rozbít lžičkou krustu Crème brûlée či zabořit prsty do kupy fazolí a jen se unášet tím, že na chvíli bychom snad mohli svět vidět v takové kráse jak Amélie. Samozřejmě to je také kvůli výjimečnosti hlavní představitelky, ale jak řekla Susanna White o Ruth Wilson a její Jany Eyerové, že Ruth Janu nehrála, ona jí byla, tak to samé můžeme říci o Audrey. Audrey Amélii nehrála, ona jí byla.

Po prvním shlédnutí tohoto snímku jsem jen tupě zírala do černé obrazovky mého počítače a můj mozek to prostě nestíhal. Musela jsem to jít rozdýchat. Po druhém shlédnutí byl můj zážitek jiný, ale stejně silný...A takto to mám pokaždé, když se k němu vrátím. Emoce se ve mě točí jak ve vesmírném víru a komplexnost díla mě vždy překvapí něčím jiným. Netroufla bych si nikdy tvrdit, že bych snímek na 100 % pochopila, ale odkrývat rozvrstvení příběhu, pokaždé, když ho vidím, je u mě jakýmsi osobním vítězstvím. Symbolika jednotlivých scén, pocitů a dojmů je až dech beroucí. Vizuálně na mě nejvíc zapůsobila rovina minulosti, která je možná trochu teatrální, ale podtrhuje jedinečnost a odvážnost tvůrců, takže nabudete dojmu, proč by to vlastně tak vypadat nemělo.