Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (214)

plakát

Hezké vesnice hezky hoří (1996) 

Tento film věrně popisuje vzájemné odcizení dvou přátel z dětství, rozdělených občanskou válkou mezi dvěmi etnickými skupinami. Zároveň se ale okrajově věnuje i minulosti vedlejších postav, viz např. starý kapitán či Velja. Děj prolínající se několika časovými rovinami dokázal režisér uhlídat tak, že se divák ani při rychlém střídání časových rovin neztrácí v ději. Naopak vzniklé kousky do sebe zapadají jako kousky skládačky a samotný celek pak tvoří děsivý obraz bratrovražedného boje. Jak předválečné, tak i válečné scény jsou prostoupeny osobitým humorem. Ale především v bojových scénách onen humor ještě stupňuje napětí a hrůznost situace, ve které se hrdinové ocitli. Starý kapitán zde zároveň představuje hodnoty starého komunistického Titova režimu, jež jsou najednou tak snadno bourány a jeho mladší podřízení si ho dobírají, že nedokázali vytvořit nic trvalého, co by nešlo jen tak zničit. Nejsilněji na mě zapůsobil úplný konec filmu, ten by ale nedával takový smysl bez slavnostního otevření tunelu. Celkově nedokážu tomuto filmu nic vytknout, tak silný zážitek jsem si už dlouho od žádného filmu neodnesl. .........uz maršala Tita.....

plakát

Edith Piaf (2007) 

Sous le ciel de Paris a était née la chanteuse avec la plus fascinant voix que j'ai entendu. Bien qu'elle était petite sa voix était formidable. Le film d'Edith est formidable comme son chant et ses chansons. Son destin est tres touchant en film d'Olivier Dahan. Z tohoto biografického díla o největší šansoniérce vůbec čiší emoce a samotná láska k Edith a jejím písním. Útržkovitost a samotné přeskakování mezi časovými obdobími působí trochu chaoticky,z filmu se nedá doopravdy poznat jaká Edith byla. Každý kdo četl její životopis od Simone Berteautové ho zajisté bude srovnávat s tímto snímkem. Jenže To není možné. Aby mohl být Edithin život popsán alespoň jako ve zmíněné knize a divák zpěvačku poznal, musel by být film alespoň dvakrát tak dlouhý, což by bylo zase neúnosné, děj by se vlekl až nesnesitelně pomalým tempem, filmu by scházely správné emoce,náboj. Tím pádem by se takový počin stal naprosto nestravitelným pro obyčejné lidi. Samotné přecházení z jedné doby do druhé mě nevadilo,ač někteří tvrdí,jak moc se v ději nemohli orientovat, mě samotnému přišlo o něco méně zmatené než v jiných filmech(viz třeba Intolerance). Marion Cotillard by zasloužila za svůj výkon nejvyšší možné ocenění, takovou podobu se zpěvačkou jsem opravdu nečekal. V jedné scéně byl ale docela viditelný výškový rozdíl mezi Edith a Marion, jenže při sledování děje to ničemu neškodilo. Role Gerarda Depardieu mě, abych řekl pravdu, trochu rozesmála. Depardieu jako papá Leplée, jež je evidentně homosexuál, se pranic nepodobá svým rolím z dřívějška, kde homosexuála nepřipomínal ani trochu,natož svým skutečným životem. K českým hercům... Vladimír Javorský se do své roličky hodil,zapadl krásně mezi ostatní. Což se nedá říct o Marku Vašutovi s jeho kamenným obličejem,přes nějž je nasazený výraz toho největšího drsňáka,v emocionálně vypjatém závěru mě opravdu dokonale uzemnil,bohužel. Za nejlepší scény bych považoval scénu u Edith po pádu letadla a úplný závěr za zvuků písně Non,je ne regrette rien... jak sem si všiml okolí v potemnělém sále ani jedno oko nezůstalo suché. Nejkrásnější na snímku ale stejně jsou původní nahrávky písní Edith Piaf doprovázející celý děj. Ještě teď když si vzpomenu na některé písně, pomalu mi vbíhají slzy do očí,protože si je musím vybavit se scénami z filmu. Nevím,jaký film mě za poslední dobu dokázal srazit na kolena, mohu jen potvrdit, že v takovéhle míře se to jen tak žádnému dalšímu nepovede. Vive la Môme!!!

plakát

Občan Brych (1958) 

Ano, máme zde schéma, máme zde ideologický podtext ale toto je jeden z výjimečných případů, kdy formální stránka filmu, v čele se širokoúhlým formátem, jednoznačně převálcuje obsahový balast. V roce 1958 už neplatilo Zítra se bude tančit všude a totalitní režim na své sporné Cestě ke štěstí společně s mezemi zaoral i prvoplánovou pachuť lepších zítřků. Občan Brych je spíše psychologický film poznamenaný dobou, v níž vznikl, než čistá propaganda. Oprostil se od neživotných postav typických pro politické film první poloviny 50. let. Místo toho zde máme relativně důkladně psychologicky prokreslené postavy, které již nejsou černé a bílé. Buržoazie a inteligence může být váhavá a lidé, kteří se přihlásili do strany jsou v některých případech horší než sami odpůrci režimu. Od celků a polocelků první půle filmu se děj posouvá do horské chaty, kde dominují polocelky a detailní záběry na jednotlivé postavy, v níž se stupňuje napětí, a klaustrofobické prostředí umocňuje vzájemné rozpory mezi jednotlivými postavami a odhaluje jejich pravé povahy. Otakar Vávra se odpoutal od velkoleposti husitské trilogie a natočil příběh, který nebyl tak povrchně proklamativní, ale šel na samé dno lidské duše, kde byli lidé nahlodáváni strachem z nových pořádků. Širokoúhlý formát umožnil působivou kompozici obrazů, která obzvláště v části filmů odehrávající se na horské chatě jen napomáhala vyhrocení situace a finálnímu rozkolu mezi všemi zúčastněnými protagonisty.

plakát

Bambi Meets Godzilla (1969) 

Když sem toto dílko viděl poprvé titulky mě uspaly a pak najednou konec. A já z toho měl pocit,že jsem prospal pointu. Jenže ono ne. Takovýhle rychlý spád děje a naprosto,opravdu,absolutně nečekaná pointa mě dokonale uzemnila. Ač člověk přesně ví,co se stane,neuvěří,dokud neuvidí...:-)

plakát

Pes Baskervillský (1959) 

Nejlepší Pes Baskervillský všech dob. V žádné jiné verzi na mne nedokázala tak zapůsobit ponurost anglických blat zahalených do lezavé mlhy. Nepoznal sem lepšího Sherlocka Holmese než Petera Cushinga. Jakákoliv novější adaptace mi spíše připomíná svým zpracováním ne příliš dobře natočenou detektivku se zajímavou zápletkou. Žádný z novodobých Holmesů nedokázal být tak přesvědčivý jako Peter Cushing v této svojí roli. Mladý Christopher Lee působí dokonale aristokraticky,elegantně,jako pravý člen vyššího stavu,oproti slabošským a zdegenerovaným příslušníkům urozené rodiny Baskervillů zobrazených v jiných verzích této Doylovy novely. Mrazivá blata jsou jiná než kdekoliv jinde. Ač je na nich jasně poznat, že byly natočeny v ateliérech, mají v sobě jakousi zvláštní ponurost. Cáry mlhy zahalující a schovávající strašidelné prostředí starých ruin, ve kterých se kdysi odehrála děsivá vražda. Bezesporu neexistuje lepší filmové zpracování nejslavnějšího Holmesova příběhu,než tot od slavného Hammer studia.

plakát

Ivan Hrozný II. (1945) 

O druhém dílu Ivana Hrozného platí do určité míry to samé jako o části první. Architektura, svícení, detaily lidských tváří, to vše využil Ejzenštejn již v prvním díle. Odlišnost mezi oběma filmy se odehrává na úrovni děje a samozřejmě i použitím barevné sekvence v druhém díle. Děj druhého snímku se soustředí více na osobu cara a prohlubuje psychologickou hloubku jeho postavy. Nenajdeme zde už velkou bitevní scénu jako v prvním díle. Důraz na osobnost caram především carova chorobná nedůvěra ke komukoliv jinému, než je on sám, dělá z filmu spíše psychologické drama, kde má velký vliv na napětí nasvícení detailů tváří (Efrosinija Starickaja vypadala místy přímo jako ďábel). Barevná sekvence hostiny s tanci díky všudypřítomným odstínům rudých barev vytváří dojem hluboké dekadence a neřestného úpadku a všemu vévodí car Ivan na trůně.

plakát

Ivan Hrozný I. (1945) 

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů.

plakát

Muž v cylindru (1983) 

Dokument o legendě francouzských grotesek Maxu Linderovi, vytvořený především ze sestříhaných úryvků Linderových filmů a s komentářem namluveným LInderovou dcerou Maud. Maud Linderová sama svého otce nepoznala, narodila se pouhý rok předtím, než oba její rodiče spáchali sebevraždu. Kariéra velkého komika je popisována se zápalem,a však s citlivým přístupem, patrně silně ovlivněným touhou dcery poznat svého, kdysi slavného, otce. Přesto Maud Linderová neupadá do laciné sentimentality a životní dráhu otce popisuje vtipně, s nadhledem a přiměřeným odstupem.

plakát

Desatero přikázání (1956) 

DeMille sice natočil remake svého vlastního filmu, ale tyto dva filmy jsou každý úplně jiný, zatímco stará verze je rozdělená na dvě části, jedna ze starého Egypta a druhá ze "současnosti", kdežto verze z roku 1956 je jen o životě a skutcích Mojžíše. Musím uznat, že tento film se mi líbil, byl celkem zajímavě natočený a po formální stránce bych ani nevěděl co vytknout, Hestona mám rád jako herce(když pominu to co sem viděl v Bowling for Columbine) a nepamatuju si, že by mne jeho herecký výkon kdy zklamal. Ale tím, jak se DeMille soustředil na svoje monumentální scény s mnoha a mnoha komparzisty, snažil se oslnit zdobností, místy už přeplácaností, tak se film prakticky odcizil lidským emocím a zůstala z něho jen pompézní, vychloubačná slupka, jež se snaží diváka za každou cenu ohromit. Emoce, které postavy projevovaly, mi připadaly místy projevované příliš nepřirozeně, nevěrohodně. Celé to působí jako oživlá ilustrace Bible, obsahující pár věcí, jež by mi k Bibli neseděly. Především počáteční část, kdy se Mojžíš považuje za Egypťana a je zamilovaný do princezny. Mnohem lepší historický film je Ben Hur Williama Wylera. ten je takový mnohem lidštější, našel sem v něm emoce, jímž se DeMille tady odcizil, a celkově chování postav působí logicky a ne tak nesmyslně. Přes všechny možné zápory Desatera, ho považuji za kvalitní podívanou, protože biblické náměty se těžko zpracovávají tak, aby to pro obyčejného nevěřícího jako sem já bylo aspoň trochu zajímavé, což se DeMillovi podařilo. Edit: 16. 1. 2021 - taky se bavíte tím, jaké jste byli před 14 lety naivní jelito? Dneska v tom filmu vidím něco trochu jiného - ta nevěrohodnost a absence emocí tam stále je, ale nedocházelo mi, v jaké míře DeMillův film cílí na obeznámeného, věřícího diváka. Namísto civilního vyprávění sledujeme sérii symboly nahuštěných oživlých a patosem oplývajících tableaux ze života starozákonního proroka - co scéna, to pregnantní ilustrace původního příběhu z Bible. A pří vší té monumentálnosti a epičnosti film postrádá možnost, jak se jednoduše napojit na jednající postavy, kterým chybí prokreslené psychologická hloubka a motivace a celé vyprávění vyvolává podobným dojem jako série obrazů křížové cesty Ježíše Krista. Tak znovu nashle za 14 let.

plakát

Dobrý voják Charlie (1918) 

Dle mého názoru jedna z nelepších Chaplinových grotesek. Chaplin v ní jasně dává najevo svou averzi k válce a to ještě v době,kdy se válčilo. Každá minuta je naplněná těmi nejšílenějšími gagy. Spoustu kousků,které Chaplin předvádí zde,předvedl pak i později v roce 1940 v Diktátorovi v úvodní scéně z 1.světové. Zajímavostí je,že v Československu,když se film po válce promítal,musely být z filmu vystříhány scény v nichž byli vyobrazeni staří mocnáři,protože bylo zakázáno zákonem je zobrazovat,byť v takovýchto směšných karikaturách. Je to typická ukázka Chaplinova génia,sociálního cítění a jeho lidské povahy. Nikdy nikdo co pamatuji nedokázal s takovým humorem zachytit ve filmu tak hrůzné ohavnosti ,jako je válka, s takovou dávkou sarkastického humoru.