Ivan Hrozný II.

Podľa očakávaní Ejzenštejn v druhej časti pritvrdil v intrigách, na moje počudovanie sa ale pre zvyšok dvojdielneho filmu presunul výhradne do interiérov a keďže som si o filme vopred nič nečítal, absencia veľkolepej bitky bola pre mňa v prípade megalomana Ejzejštejnovho formátu veľkým prekvapením. O jeho slobodnú vôľu tu ale nešlo. Herecké výkony sú snáď ešte teatrálnejšie ako v prvej časti, otázka je, či je takáto štylizovanosť kladom, alebo záporom pri tomto žánri a v tomto období. Našťastie už ale funguje psychológia. Vidím, že názory na to, či je lepšia prvá, či druhá časť, sú rozdielne, ja sa prikláňam k tej prvej. Druhú zachránila záverečná, vysoko atmosférická pasáž, kde sa naplno prejavilo majstrovstvo režiséra a pripomenul mi tu skôr nemeckých expresionistov, alebo starých amerických hororových majstrov, ako samého seba. Takže trochu ruskej histórie v klasickom filmovom podaní, ktorá nikoho neurazí a ktorá vzhľadom na komorné ladenie celého projektu a celkovú vyše trojhodinovú stopáž neskĺzne k akademickej nude. P.S.: Tri deti v kostole a ich obruče nad hlavami mi pripomenuli tri hlavne na krížnikovi Potemkinovi, mohlo by sa jednať o narážku. (18.03.2013)

O druhém Ivanu Hrozném bych mohl říct podobné věci jako o tom prvním. Tedy bylo to určitě precizně natočené, Nikolaj Čerkasov je coby Ivan Hrozný dokonalý, ale bohužel to ve mě nezanechalo žádný trvalejší dojem. Příběh se zaměřuje na období Opričniny a vnitřní přerod z cara Ivana na Ivana Hrozného. Díky tomu chybí nějaké bitevní scény (jako byla v prvním díle ta u Kazaně) a vše je velmi statické a konverzační. Vlastně by mi to ani tolik nevadilo (právě díky výkonu hlavního představitele), kdyby nebyla první scénou, která na mě zapůsobila až ta, kdy na hostině přinesou na stůl černé labutě s královskými korunkami. Následujících asi dvacet závěrečných minut jsem hltal. Bohužel ty nemohou vyvážit zbytek filmu. No a navíc mě tam dost otravovala a nudila hudební čísla. (09.08.2011)

Druhý díl je přece jen o něco lepší než díl první, snad za to může i skutečnost, že se zde objevují barevné scény, které tomu dodávají ten správný ruský kolorit. Ale na "vině" je i skutečnost toho, jak se postava Ivana Hrozného vyvinula a co se z ní stalo. Už není velkolepá, už je jen děsivý. Člověk se ani nemůže divit, že Stalin uvedení filmu zakázal. (22.09.2014)

Na druhý díl Ivana Hrozného jsem se podívala v relativně krátkém odstupu po dílu prvním, takže se nabízí oba díly srovnat. Co se týče formální stránky, je to velice podobné, přece jenom byl druhý díl natočen spolu s tím prvním prakticky ve stejnou dobu. Kdo už od Ejzenštejna něco viděl (a zvláště kdo viděl první díl), nemůže být kamerou, střihem, zvukem, svícením apod. překvapen. A myslím, že ani nemá cenu to tady podrobně rozebírat, když už to mnohem erudovaněji udělali jiní (např. Jan Kučera ve Filmové poetice 1 a tuším, že i Jean Mitry). Řeknu snad jen to, že v dobovém kontextu je to dílo zajímavé, dnes trochu vyčpělé (i v herectví například). Ale na druhou stranu, jak už jsem se ve svých názorech několikrát zmiňovala, není korektní hodnotit filmy dnešní optikou, ale je nutné dívat se právě na onen kontext. Kdybych se zaměřila na samotný děj, druhý díl byl v lecčem zajímavější než ten první, hlavně konec se mi líbil, přesto se však jedná o dílo, kterého je dobré vážit si hlavně jako jednoho z kinematografických milníků, pro dnešní diváky je to asi pasé a těžko si film najde nové příznivce mezi klasickými komerčními diváky, již jsou zvyklí na moderní hollywoodské snímky. (11.04.2012)

O druhém dílu Ivana Hrozného platí do určité míry to samé jako o části první. Architektura, svícení, detaily lidských tváří, to vše využil Ejzenštejn již v prvním díle. Odlišnost mezi oběma filmy se odehrává na úrovni děje a samozřejmě i použitím barevné sekvence v druhém díle. Děj druhého snímku se soustředí více na osobu cara a prohlubuje psychologickou hloubku jeho postavy. Nenajdeme zde už velkou bitevní scénu jako v prvním díle. Důraz na osobnost caram především carova chorobná nedůvěra ke komukoliv jinému, než je on sám, dělá z filmu spíše psychologické drama, kde má velký vliv na napětí nasvícení detailů tváří (Efrosinija Starickaja vypadala místy přímo jako ďábel). Barevná sekvence hostiny s tanci díky všudypřítomným odstínům rudých barev vytváří dojem hluboké dekadence a neřestného úpadku a všemu vévodí car Ivan na trůně. (25.03.2007)