Véča

Diktátor je film o dvou lidech,"jejichž podoba je čistě náhodná",diktátorovi a židovském holiči.Nápad natočit parodii úsměvným způsobem vykreslující zrůdnost samovládců,se v Chaplinově hlavě zrodil,když mu jeden ze známých poslal několik fotografií zachycujících Hitlera,který měl stejný knír jako Chaplinův tulák.Mimochodem Hitler začal knír nosit až v polovině dvacátých let,tedy asi deset let po Chaplinovi.V úvodu se Chaplin vrací ke své staré grotesce Dobrý voják Chaplin a využije z ní několik gagů.V postavě Adenoida Hynkela snad každý dnešní člověk vidí karikaturu Adolfa Hitlera,i když sám Chaplin tvrdil,že to Hitler není.Mnohými kritizovaný závěrečný projev sice mnohým lidem vadí,jenže já si bez něj nedokážu tento film představit.Stejně jako mmoho ostatních lidí tady i já si myslím,že Chaplin byl génius a jeden z nejlepších filmařů vůbec,což film Diktátor jen dokazuje.

Film, který během své promítací doby donutil opustit kinosál více lidí než o semestr dříve Pasoliniho Saló... Kokeisl za státní grant nechal popustit uzdu své dokumentaristické a naturalistické zvrhlosti. Díkybohu za špatnou filmovou kopii, která díky neustálému přetrhávání a vypadávání dávkovala Kokeislovu nechutnou názornost do malých dávek. Tvůrce sám pouze rozvinul formu svých dřívějších polohraných dokumentů jakými byl například Stín ve světle nebo Procitnutí ženy. Manželství pod drobnohledem se mohlo oproti již zmíněným filmům "pyšnit" téměř dvojnásobnou stopáží filmu, jež umožnila zaobírat se některými částmi stádia vývoje lidského plodu až do přílišných podrobností, a to za použití přehnaně názorných pomůcek. I zde se objevovala zcela nezáživná dějová linka, která sloužila pouze jako prostředek zesilující "osvětovou" funkci filmu. Zábavné jsou pak pouze situace vynikající svou otevřenou metaforičností aneb jak se počne dítě? Stroje šijí muž pracuje u stroje a voda teče. Jak se dítě porodí? Otevře se zlatá brána ze stromu se utrhne jablko! Styl němého filmu zasazený hluboko do zvukového období s několika krátkými a zcela nepřesvědčivě vyznívajícími dialogy. Konzervativnost, nekonzervativnost, Kokeislovina je to určitě, formálně téměř identická s jeho němými osvětovými filmy a svým způsobem i "pohádkové" Popelce. Fuj, Pepiku, pěknou čuňárnu si natočil! :-/ A ostatní se radši podívejte na Vetřelce. P.S.: Karle, za prvé bylo na Saló docela dost lidí a za druhé nejde o ty co nešli, ale o ty co odešli.

Adině to nejvíc sluší vyválené v bahně, Rolfovi jeho gumový úsměv, Tréglovi zase grapefrujt místo mandarinky na hlavě. Hlavně, když tam je L.H. "Pat" Struna a J.W. "Mat" Speerger.

Konečně Dohnal, kterému neodstávají uši, bohužel jen proto, že měl pásku přes oči...

Sovětská komedie o dvou mladých děvčatech, letci a básníkovi. Děj je vystavěn na jednoduché záměně, kdy jedna dívka chtěla letce a seznámila se s pilotem a druhá naopak. Od toho se odvíjí celá řada komických situací. Docela příjemná hudba doplňuje jednoduchý, relativně i vtipný, děj, herci odvádí celkem průměrné výkony, které nijak zvlášť neuchvátí, ale ani neurazí. Dal bych možná i ***, ale celou dobu mi vadila pachuť "lepších zítřků", třeba když tam chvílema zpívali: "Ať žije naše mladá budovatelská zem ." Docela absurdní mi připadalo, že filmu byl vytýkán slabý ideologický obsah.

Zklamání, kočka Olga Augustová, jak je zobrazena na bioprogramu se proměnila ve stárnoucí ženu, která je podle slov programu krásná a mladá. Vladimírov dabovaný Pištěkem(proč?), dabing nesedí. Arno Velecký taky neposedí a pobíhá za Anuškou - Hanou Vítovou (a že sakra vypadá jako Nastěnka z Mrazíka). Všem ještě k hudbě a tanci hrají "kanci" z ruského souboru Zlatý kohout (PROČ!?!?!?). Létající saně v úvodních titulcích vypadají sice jen jako dobrý vtip, ale Becherovka na stole a gramofon v polovině 19.století jsou opravdu skvěle použité rekvizity k navození dobové atmosféry. A čimčararačimčimčim (ještě jednou vidět a) všechny je oběsím...

V době, kdy v Americe začínal Fred Astaire s Ginger Rogers, v Třetí říši se Marika Rökk ještě neroztančila a křehká Lilian Harvey odjela na americkou štaci, Ejzenštejnův spolupracovník Grigorij Aleksandrov natočil anarchisticky bláznivou jazzovou komedii Celý svět se směje. Jazz, anarchie a především... vycpaná létající ovce! Pryč s budováním socialismu! Sovětský film může být vtipný a zábavný jako hollywoodský trhák. Že chybí jakkoliv propracovaný příběh a výsledný snímek je spíše sérií jednotlivých gagů? Přesně tak a vůbec to nevadí. Absurdní situace střídá absurdní situaci, a na inspiraci americkou groteskou odkazují již úvodní titulky filmu. Neříkám, že ten film je dokonalý, ono tomu je ve své podstatě právě naopak. V kontextu sovětského filmu pro mě jde po všech Ermlerech, Vasiljevech, Ejzenštejnech a Vertovech, avantgardních montážnických filmech o zcela novou a překvapivou diváckou zkušenost.

Diagnosa X opravdu není dobrý film, trpím u afektované mluvy Adiny Mandlové, která se bezradně rozhlíží kolem sebe, trpím pří sledování Arna Veleckého (ještě že nehrál ve více filmech) a ze všeho nejvíce trpím u malé Věrky s vizáží upíra. Cením si sice interiérových záběrů jako dokladu dobové módy a vkusu, nemohu ale popřít, že působí příliš stroze, studeně a neútulně a v žádném případě ne jako zabydlený dům. Naopak děkuji za Rovenského s vnitřními hlasy a spoustu dvojsmyslných narážek - obsadit podváděného manžela při představení loutkového divadla do role Kašpárka, za jehož zády se schází princ s princeznou.... . Ale především si cením věc která mne překvapila nejvíc - na rozdíl od mnoha dalších soudobých československých filmů Diagnosa X není pouhým sledem na sebe špatně navazujících scén, ale místo toho jsou scény výrazně vzájemně provázané. Zároveň film poskytuje opakovaně dostatek vodítek pro orientaci v ději filmu, ve kterém se potom nelze ztratit.

Slušná jízda na tripu s vycpaným kocourem. na rameni...¨ Ve srovnání s mistrovým druhým opusem - Sněhurkou, ale příliš utahané a utancované. Nekonečné záběry na tančící stvůry a pochodující anděly jsou ubíjející, na druhou stranu, finálních 20 minut je fenomenálních, taková koncentrace entuziastického diletantismu ruku přesahuje myslitelná měřítka. Jen bych si nepřál mít režiséra za otce, chudák Dáďa, nemusel jí tolikrát opakovat, že je prostorově výrazná... P.S.: Milý uživateli pursulusi hodnotit si budu jak chci a vy byste se neměl chovat jako moralista se sklony k agresivní filantropii.

Neuvěřitelná pecka, svižnější, nabitější a ještě bizarnější než Perníková... Pohádka, která bohužel moc dětí v době svého vzniku nestrašila. Na rozdíl od Perníkovky není Sněhurka žádná nastavovaná kaše, baletní exhibice a nekonečná andělská procesí. Posuzovat pohádku z roku 1933 dnešníma očima může být nefér ale zvukový film se už pár sezón měl čile k světu a ani v jeho počátcích nevznikaly takto zjevně diletantské filmy. Ale ono je otázkou jak vypadl proces výroby a distribuce tohoto konkrétního titulu. Pokud si vezmeme, že není známé datum o pražské premiéře a měla ještě vzniknout třetí pohádka - Červená Karkulka, tak je dost dobře možné, že "sesterská" Perníková chaloupka uvedená před Vánoci 1933 byla takový průser, že se s tím svezly i další filmy. __| Kameraman Josef Bulánek zřejmě trpěl neodbytnou potřebou po zaplnění volného prostoru v záběru - většina záběrů zpoza křoví nebo stromu - podobně svérázný přístup se objevuje i v jeho dalších filmech. __| A ve zvukové éře fascinující práce se zvukem a nemožností namixovat dohromady hudbu, ruchy a dialogy. Tady ale budou na vině kromě diletantismu také finance. Přece jenom už i dříve vznikly filmy, kde postsynchrony tolik nebily do očí. __| Tlustého trpaslíka měla hrát Dáďa Kmínkovic, tuční ale byli všichni stejně, takže kterého hrála? __| A vrchol všeho bylo zakončení - nekrofilní princ, který touží po Sněhurce ve skleněné rakvi a je zklamaný, když procitne; královna, kterou prostě trefí šlak... __| Mistře, díky za Váš opus magnum. P.S.: Milý uživateli pursulusi hodnotit si budu jak chci a vy byste se neměl chovat jako moralista se sklony k agresivní filantropii.