Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Komedie
  • Animovaný

Recenze (248)

plakát

Ad Rem (1989) 

Ferenc Cakó mistrovsky kombinuje animaci písku na prosvětleném skle s trojrozměrnými figurami a dramatické krátké mozaiky symbolických a surrealistických dějů pojímá jako alegorie obecných problémů lidství, strhující výpovědi o prvopočátku života, totalitě či zániku. Ad Rem je tíživé a ponuré dílo.

plakát

A légy (1980) 

3 minutový snímek, zachycující subjektivním pohledem mouchy poslední „dobrodružství“ před krutou, ale zcela běžnou smrtí zaplácnutím mucholapkou. Ferenc Rofusz tento drsný, ale výtečný oscarový film vytvořil náročnou technikou totální ruční animace.

plakát

Amarcord (1973) 

To ne, to ne, Fellini mi nejede. Snažím se, ale nejde to. Proč? Ty černobílý ano, a výtečně, tam sans probléme, ale barva u Federica znamená pro mě cirkus a to už..trpím..Proč?

plakát

Americká krása (1999) 

Škoda těch záverečných keců, jako vždycky, stačí o jednu větu míň..mně je to vždycky tak líto :)

plakát

Arnulf Rainer (1960) 

Nesmírně pohlcující. Efekt smyslem.

plakát

A sedmnáct jim bylo let... (1965) 

Po svém průlomovém filmu Odvrácená tvář (Oldás és kötés) z roku 1963 se Miklós Jancsó, pod vlivem modernistické estetiky delších záběrů a kombinací celkových distancovaných pohledů s intenzivními detaily, vydal poprvé do historie, aby na pozadí válečných dějů zobrazil fyzické i duševní bloudění mladého vojáka a zajatce (András Kozák), v rozpálených pahorkatinách a pustinách bezútěšných scenérií východní fronty. Písek, vítr a napjaté psychedelické dechové a strunné tóny hudebního doprovodu vykreslují naturalismus příběhu o (ne)svobodě, ztracenosti, hluku a tichu a samotě, otevřeného z obou stran in media rés, s vědomím chaosu a nejistot, jež diváka účelně dezorientují jak ve fabuli, tak v prožitku, procítěném na vlastní kůži.

plakát

Autobus (1976) 

Krutá, přistěhovalecká situační satira je autorským debutem původně herce a posléze vystudovaného zubaře Baye Okana, který tu coby organizátor pracovního výjezdu přiváží bezbranné turecké vesničany v autobuse do Stockholmu. Po inkasování bankovek však ihned mizí a nechává imigranty, ukryté za záclonami vozu parkujícího přímo na ploše černobílého Sergels torg, napospas živlům, stínům a západo-centrickým chřtánům severské metropole, v níž číhá řada nástrah. Zatímco se jednotliví mužové ztrácejí, pohlceni nočním mrazem či svody (mužských) nápadníků v perverzně svobodomyslném nočním baru, organizátor (Okan) se zpátky v Německu upíjí a upadává do němoty ve špíně a děsu bytu prostitutek. Trefný, drsno-humorný a postupně stále nepříjemnější film, natočený v jednoduchém stylu málomluvné detailní komiky, (možná) mate nadsázkou, jako osobní výpověď účinkujících o střetu s nadřazenou "konzumně-kapitalistickou" kulturou je však živým, nekompromisním obrazem, jehož metaforická hodnota přináší k danému tématu řadu podnětů. Nejen jako ukázka trnitých zkušeností, jimiž museli projít dnešní provozovatelé (příjemně zařízených) nejen stockholmských tureckých bister.

plakát

Až budu mrtev (1967) 

Příkladně neučesaný, černovlnný vrchol Pavlovićovi kriticky nastavené tvorby sleduje kroky vášnivého (avšak nepříliš talentovaného) zpěváka Jimmiho Barky (Dragan Nikolić). Ten žije arogantním stylem ze dne na den, podvádí a využívá vhodně každé příležitosti, jež se mu naskytne, a skrze svody žen a dívek i jiné známosti se na své cestě během několika dní dostává na hospodské slavnosti, do kasáren, kde pracuje jeho strýc, i na soutěž mladých hudebních talentů, kde jej však čeká zdrcující debakl. Svým nepříkladným plahočením napříč dezorientovanou a zmoženou krajinou socialismu rozhodně nevytváří pozitivní, povzbudivý obraz tehdejší mladé generace a pojetí bezútěšného filmu, v němž jsou ukazovány „zapadlé dvorky“ lidských příbytků i životů ve vší autenticitě, míří za zdrcující obžalobou srbské reality dané doby. Rázná, ostrá a nečekaná tečka, která přijde po Jimmiho návratu domů, je přitom ve své výhružnosti natolik krutým rozuzlením, že má zpětně moc přehodnotit dosavadní divákův vztah k antihrdinovi a vydolovat z něj kus lítosti. Film, jenž by se za svou syrovost jen hodil do vitríny československých zlatých šedesátých (nejblíž má takto k prvním Schormovým snímkům).

plakát

Baader Meinhof Komplex (2008) 

...jenomže když tohle někdo - němci - dokáže dnes natočit, bojím se, že to dokáže i dělat