Psice

Původně měla filmařská dvojice vytvořit snímek o dánském théravádovém mnichovi (Bhikkhu Samahita, vlastním jménem Jan Erik Hansen), který opustil nadějně rozjetý výkum vakcíny proti HIV a ženu s malým dítětem, aby se odebral do ustraní ve srílanské džungli. Bhikkhu Samahita se proslavil pořadem Dhamma on Air na Youtube a tím upoutal i pozornost filmařů. Mnich však po nějaké době přestal s týmem dokumentaristů spolupracovat a portrét spokojeného mnicha, který utekl před civilizačním shonem do džungle, přestal postupně dávat smysl. ~ Dokument poskytuje divákovi pohled na odvrácenou stranu buddhistické praxe v ústraní a úskalí vývozu buddhismu do euroatlantické kultury. Většinou totiž býváme svědky nadšených začátků žáků různých buddhistických škol, ale víme, jaké bývají konce? Snímek nenápadně (nikoli tedy primárně) konfrontuje křesťanskou etiku s buddhistickou. Z křesťanské perspektivy je vnímáno opuštění ženy s malým dítětem jako sobectví, zatímco v buddhismu jako ctnost a oběť (vždyť sám Buddha opustil svou ženu bezprostředně po porodu syna). Zatímco křesťanství vnímá sebevraždu jako těžký hřích, buddhismus v jistém ohledu sebevraždu připouští.  ~ Mám-li se dívat po ovoci, které po Bhikkhu Samahitovi zůstalo, vidím jen marnost a zkázu – hluboké šrámy na duši jeho nejbližších, ale také nadějný výzkum, který poslal k ledu, jenž mohl zachránit mnoho lidských životů. Jeho pobyt v džungli pak vnímám především jako únik před sebou samým, jako prohraný boj s vlastními démony.

All inclusive je typ filmu, u kterého jsem ani v nejmenším nečekala, že mi vyrazí dech – stalo se. Snímek má úchvatnou atmosféru a působí velmi autenticky ať už díky dokonale sehrané dvojce otec a dcera, zakomponování domácích videí do filmu nebo zkrátka jenom proto, že jsme v dětsví prožili dovolenou s rodiči v nějakém podobném hotelovém komplexu u moře. A pokud jste tam byli právě v devadesátkách, kdy MTV ovládala skladba Losing My Religion od R.E.M. nebo některé hity od Queen (jako právě Under Pressure), zamáčknete slzu už jen kvůli tomu. *** Obě postavy si získaly moje sympatie a obtočily si mě kolem prstu během pár minut. Do dovolenkové lehkosti, hravosti a smíchu začíná ale postupně pronikat napětí, tušení něčeho znepokojujícího, avšak nepojmenovaného. Efekt je dokonalý – přenáší na diváka tíseň z tajemství, které nějak zvláštně obklopuje postavu otce. Podivné napětí však vyvolávají i scény, ve kterých začíná Sophie pozvolna nahlížet do světa dospělých a pomalu si ho osahávat. *** Sophie vystupuje ve filmu ve dvou životních etapách – jako jedenáctiletá dívka a pak jako čerstvá matka, která podniká jakousi retrospektivní pouť do svých vzpomínek možná právě proto, aby si odpověděla na otázku, zda obstojí ve své rodičovské roli lépe, než její otec, po kterém jí zbyl koberec v ložnici a pohlednice „na rozloučenou“. (Do 20.7. 2022 ke zhlédnutí na kviff.tv).

Nevěděla jsem, zda se mám po zhlédnutí filmu začít hystericky smát, nebo plakat nad prohlubující se bídou české kinematografie. V hlavě mi přitom běžel název manifestu „Nová česká intimita“, pod kterým je podepsán právě Šimon Holý. Hovořit o intimitě v souvislosti s takto emocionálně vyprázdněným a plochým filmem, ve kterém intimita zcela chybí, je dosti paradoxní. Zdá se, že kamenem úrazu tohoto snímku je tedy absence vztahovosti. Dost možná, že se jedná o jakýsi nevědomý, vedlejší produkt, výpověď o generaci mladých filmařů a jejich neschopnosti utvářet vztahy (mezi postavami, s diváky a snad i v soukromém životě). Scénář, jako kdyby byl tvořen "copy paste" stylem - pouze chladně a nezúčastněně kopíruje obraz světa a zároveň se bojí dotknout skutečného, pulzujícího života a ponořit se do jeho hloubky a šíře. Zřejmě proto také snímek vyznívá tak neživotně, odtažitě a neautenticky a nakonec vlastně ani nedokáže z tématu falešné spirituality vykřesat jakoukoli pointu.

Fantastický velkofilm, jaký se v porevoluční české kinematografii jen tak nevidí. Domnívám se, že se snímek snaží zachytit především ducha doby Myslivečkova působení v Itálii (jistě není náhodou, že se baroko zrodilo právě tam). Baroko jako divadlo světa - svět na scéně a za oponou. Il Boemo je pro mě esencí všeho, co baroko reprezentuje - zřetelné protiklady moci a bezmoci, bídy a bohatství, opravdovosti a zdání, víry a náboženských válek. Stejně jako bylo záměrem baroka zaujmout diváka svým patosem, oslnivostí a iluzionismem s cílem vtáhnout jej, se stejnou motivací přichází i Petr Václav ve svém dramatu, kterému by mohla konkurovat kdejaká antická či Shakespearova tragédie. Snímek zobrazuje drama pomíjivosti pozemského života, na který shlíží z nebe Bůh. Svět, ve kterém veškerou okázalost a pompu nezadržitelně dohání realita. Na počátku filmu se Mysliveček pokorně modlí k Bohu a prosí Jej o dar hudby jako službu Bohu. Bůh jej obdarovává, avšak Mysliveček poměrně záhy na tento příslib zapomíná. Je oslněn – nikoli však Bohem. Jeho srdce se postupně zatvrzuje natolik, že na plátno prosakují prvky až faustovských motivů zaprodání duše v touze po slávě. Ne náhodou ve snímku zazní: „Toužit po lepším může přinést to horší.“ Zdání (iluze) je reprezentována maskou, která se používala již v antickém divadle -  ta zde zpočátku figuruje jako sociální maska. Jenže - co se stane, když se pod maskou přestane skrývat tvář konkrétního člověka, která jej definuje a činí z něj nezaměnitelnou osobu? Co se stane, když má němá maska za úkol utvářet ztracenou tvář? Jako, kdyby byl rozklad Myslivečkovy tělesné schránky zároveň i zrcadlem jeho duševního rozkladu. Jako, kdyby se právě v jeho osobě odrážela celá tehdejší doba a společnost – její vzlety a pády v touze po uskutečnění Božího království. Mysliveček jako tulák v labyrintu světa hledající lásku, která však zůstává láskou nenaplněnou, avšak zároveň tou nejopravdovější. Provokativní otázka na závěr - proč se Petr Václav chopil tohoto tématu právě v dnešní době? Není snad Il Boemo zároveň i reflexí dnešní společnosti?

Kdyby radši hořelo je další ze série skečovitých a fragmentárních snímků současné české kinematografie, jehož postavy působí jednorozměrně a jejichž chování je předvídatelné. Kladu si otázku, zda takové jednoduché vykreslení postav má být kritikou „nálepkování“ druhých, nebo jde pouze o nedostatek zkušeností ze strany tvůrců snímku. Nedomnívám se totiž, že by nekonečné karikování, marginalizování a znovustvrzování čehosi jako obrazu „vesnického člověka“ jakkoli přispělo k hlubšímu pochopení – spíše vede ke stereotypizaci. Film by se tak paradoxně dopouštěl toho, co chce sám (nejspíš) kritizovat. Další velkou trhlinou filmu je absence gradace děje, čímž se řada scén jeví dost křečovitě a nepřesvědčivě. Uchopení tématu terorismu působí po dvou letech pandemie a s hrozbou třetí světové války spíše jako nostalgická vzpomínka na doby, kdy se ještě problémy uměle utvářely pro zisk politických bodů. Příliš nerozumím tomu, kdo je vlastně cílovou skupinou snímku – ti, kteří očekávají prvoplánový humor, se nedočkají, ale ani ti, kteří jdou na inteligentní satiru...

Jako, kdyby se Martin Šulík vracel tímto snímkem k poetice Zahrady. Šulík si nemohl vybrat příhodnější dobu pro „konání zázraků“, než tu vánoční. Vždyť to je čas velkého očekávání - příchod světla a naděje. Co ale v tom filmu dělá ten kůň? Vnímám jej jako symbol duše, která touží po svobodě. Kůň slouží hlavnímu hrdinovi jako zrcadlo – vidí v jeho očích cirkus, tvrdou drezuru, a přitom by byl nejraději, kdyby měl  volnost a mohl pobíhat v krajině. Dle jungiánského výkladu pohádek je kůň symbolem bytostného Já, které volá jedince k individuaci. ~ Teprve ve chvíli, kdy se vnitřní konflikt hlavního hrdiny zhmotní v podobě koně (už ho nemůže více přehlížet), získá odstup a možnost náhledu – pozoruje, jak se druzí ke koni vztahují. Uvědomí si, že vlastně neví, co cítí ke své současné partnerce - ta jej bude milovat, až se změní k jejímu obrazu. Zároveň mu vyčítá, že s ní nechce založit rodinu, byť má (jako učitel) k dětem kladný vztah. Následně se ukáže, že je jeho partnerka sama pro takovouto úlohu ještě nezralá, protože je stále „tátova holčička“. Je zjevné, že hlavní hrdina musí udělat při konfrontaci s jejím otcem něco jinak – vzepřít se, zabojovat, bouchnout do stolu … ukázat, kým skutečně je a co si přeje. Jakmile učiní tento rázný krok, přijde změna – do jeho života vstoupí nová žena, která ho přijímá takového, jaký je. A kůň? Ten dostane tolik vytouženou svobodu, i když vrhá svůj stín ...

Když jsem odcházela z projekce, přemýšlela jsem, jak se asi cítí člověk po lobotomii, protože jsem měla vtíravý pocit, že jsem ji právě v kinosále podstoupila (možná mě měl při koupi vstupenky varovat už samotný název filmu). Jestliže jsem kdy kritizovala seriál Osada pro jeho prvoplánovost, vyprázdněnost a karikovanost, pak je Mimořádná událost esencí toho všeho – rozdíl je jen v tom, že (bohužel) v titulcích chybí jména Petra Kolečka a Radka Bajgara. Děsivý nebyl jen film samotný, ale i reakce diváků u scén, o kterých jsem se domnívala (očividně naivně), že ve 21. století již nemůžou být považovány za vtipné. Možná ale, že ve finále prozradil Jiří Havelka více o sobě a svém přemýšlení o světě, než o tzv. české národní povaze. Myslím, že by se měl po tomto počinu věnovat tomu, v čem je opravdu dobrý – tedy divadelní improvizaci.

Velryba je pro mě jeden z nejdepresivnějších a nejsmutnějších snímků, jaký jsem za poslední dobu viděla. Dalo by se říci, že leitmotivem je víra v Boha a sebenenávist. Aronofsky jako obvykle nešetří náboženskou symbolikou. Prvním symbolem je velryba – ať již Moby Dick, nebo biblický příběh o Jonášovi v břiše velryby. Zkusme se stručně podívat na oba příběhy. Moby Dick – kapitán Achab, který je zmiňovaný v opakovaně předčítané pasáži, pronásleduje bílou velrybu, neboť ona zapříčinila to, že Achab přišel o loď i o nohu. Achab touží po pomstě. Nepřipravil snad Charlie svou dceru Ellie o něco důležitého? Jak mohl všemohoucí Bůh dopustit smrt Alana? Není to snad důvod, proč Charlie odpadl od víry v Boha? Není snad nenávist a touha po pomstě lidskou reakcí? Výsledky těchto rovnic jsou sice z pohledu lidského jednání evidentní, nebudeme-li ochotni nahlédnout na obě situace z pohledu Božího království, které není postaveno na lidskosti, ale na Duchu. Na druhé straně stojí podaná Boží ruka v příběhu o Jonášovi – Bůh nás pobízí k tomu, že je vždy možné napravit i tu nejhorší věc, kterou jsme učinili. Zve nás k nápravě a cení si všech, kteří v sobě dokáží probudit sílu ke změně. Snímek obsahuje i jisté paralely s životem Ježíše Krista. Charlie zemřel v pátek, stejně jako byl Ježíš ukřižován v pátek. Charlie zmařil sám sebe, avšak v destruktivním slova smyslu – systematicky ničil sám sebe v důsledku Alanovy smrti. Odmítl žít, odpustit, a tak se pro něj stala symbolem vykoupení představa, že bude alespoň Ellie žít šťastný život. Charlie tak raději umírá před Ellie, než aby pro ni žil, usmířil se s Bohem, vymanil se ze sebelítosti a sebedestrukce. Ježíšova oběť ale byla jiná – vydal sám sebe, upozadil se a pro lásku k člověku položil svůj vlastní život. Velryba cílí také na náboženský fanatismus, který však nemusí být v sekularizované společnosti správně rozklíčován a může vyznívat jako stereotypizace církve jako takové. V americkém prostředí, kde působí řada křesťanských sekt, které překrucují Písmo, je tudíž kontext odlišný – spíše varováním. Ve snímku v tomto ohledu rezonuje zejména téma homosexuality a Boží lásky vs. pohled křesťanské sekty. Z citovaného: Řím 8, 13 dle Českého studijního překladu: „Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však Duchem usmrcujete činy těla, budete žít.“ Dle Českého ekumenického překladu: „Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.“ Oba překlady hovoří pouze o tom, že by člověk měl žít podle Boží vůle, nikoli podle své (nikterak tedy neodsuzují homosexualitu). Aronofsky diváka konfrontuje s tím, co pro nás znamená láska, pravda a svoboda. Charlie, který vykázal ze svého života Boha, si zakládá na tom, aby byli studenti poctiví a upřímní. V Charlieho životě to konkrétně znamenalo opustit ženu a dceru, aby mohl žít s Alanem. Jestliže se Charlie nenávidí, pak upřímně – zničí se k smrti. Jestliže má být autentický, pak se otevřeně přiznává ke své homosexualitě. A dle Charlieho je to právě církev, která jemu (tedy i Alanovi) bránila být autentičtí. Jenže – nějak se z toho všeho vytratil Bůh – Bůh, který nás uschopňuje k lásce. Bůh, který nás vyvádí z bezmoci a sobectví. Aronofsky poměrně dobře diagnostikuje „problém“, avšak nadějeplný závěr si představuji jinak - jako setkání s živým Bohem.

Když se ohlížím zpětně po filmu Zapomenutá země, jako nejkrásnější se mi jeví samotný nápad - poskládat do filmové podoby příběh z fotografií z 19. století, které zachycovaly výpravu napříč Islandem, v jejímž čele stál kněz. Za další pozitivum filmu považuji hudbu, která v kombinaci s fantastickými záběry islandské krajiny dokázala vytvořit uhrančivou atmosféru. Tím ale pro mě byla všechna pozitiva vyčerpána. Postavy, jako kdyby byly do filmu zasazeny nějak mimoděk. Během 138 minut se toho o nich moc nedozvíme, neboť jsou motivy jejich jednání zprostředkovány divákovi velmi fragmentárně (jako, kdyby byl si měl on sám sestavit vlastní příběh z oněch nalezených fotografií). Kamenem úrazu pro mě byla ústřední postava kněze, která na mě působila od počátku dost neuvěřitelně (knězem ho činilo jen roucho) a jeho vnitřní psychická proměna nebyla příliš zdařile vyjádřena. Jestliže Židé po čtyřiceti letech putování pouští víru našli a kněz ji ztratí po několika tý/dnech jízdy na koni islandskou krajinou, pak mi takovýto příběh přijde dost banální. Otázkou proto zůstává, co tato interpretace, vzniklá z několika nevinných fotografií, vypovídá o nás a našem postoji k víře v Boha.

„Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ Takhle by klidně mohl znít podtitul filmu Hrdina. A nebudeme až tak daleko od pravdy, neboť film nezapře, že je islám, jakožto abrahámovské náboženství, v mnohém podobný křesťanství. I přes neznalost islámu proto můžeme při interpretaci snímku pracovat s některými společnými rysy islámu a křesťanství. Za stěžejní téma snímku můžeme považovat hřích a plnění Boží vůle. Režisér toto téma problematizuje od samého počátku a to tak, že vtáhne diváka do hry rafinovaným způsobem, aby i on postupně přestal rozlišovat (stejně jako hlavní hrdina). I přes všechny kličky a smlouvání nakonec Rahim pochopí, že Boží vůle je jiná, než ta jeho. Zdá se tedy, že se Rahim ze svých vin (dluhů) nemůže vykoupit penězi, ale pokáním. To, že jsou na Rahima kladeny extrémně vysoké etické požadavky, pak ve výsledku nemusí nutně vyznívat jako nespravedlivé, nesmyslné, absurdní či bezvýchodné, ale tato situace naopak dává Rahimovi naději stát se ještě lepším člověkem – vybroušeným diamantem. Některé věci, byť jsou sebevíc bolestivé, je zkrátka nutné prožít, abychom mohli jít posilněni dál. Rahim se tedy opravdovým hrdinou začíná stávat až ve chvíli, kdy nahlédne situaci a přijme Boží vůli. To, že za sebou Rahim nechává minulost a chce začít znovu, značí i finální změna jeho zevnějšku. Závěrečná scéna s manželským párem jako kdyby byla obrazem Rahimovy budoucnosti – dává mu tak naději, stejně jako víra v to, že opravdová láska nepomíjí, odpouští a je trpělivá.