Psice

Jestliže anotace k filmu slibuje homérovské drama, je tento příslib vrchovatě naplněn. Snímek Já kapitán je jedním velkým mýtem - cestou hrdiny, jejíž nedílnou součástí je i iniciace, během které se z chlapce stává muž. Šestnáctiletý Seydu odchází z rodné vesnice v Senegalu spolu se svým bratrancem Musou na strastiplnou cestu do Evropy. Seydu opouští svou rodinu tajně, čímž se odpoutává od své pečující matky, která jej chce ubránit před „nebezpečným světem“ – tedy nevědomě brání tomu, aby Seydu dospěl. Seydu se dostává během své cesty do hraničních životních situací - právě tehdy se ale projevuje jeho zralost péčí o druhé (dokáže upozadit sám sebe). Velmi dojemně působí scéna, kdy Seydu jemně omývá Musovo tělo, což lze vnímat jako projev hluboké lásky a služby druhému. Magicko-realistické sekvence, které jsou součástí vnitřního prožívání hlavního hrdiny, působí úchvatně, byť nejsou okázalé. Právě proto, že je hlavním hrdinou senegalský chlapec – migrant - lze na snímek pohlížet jako na epos, který navrací ztracenou lidskou tvář a důstojnost všem migrantům.

Snímek jsem navštívila s mírnou skepsí, neboť filmové dílo Wima Wenderse nepatří mezi mé oblíbené, avšak lákalo mě téma filmu. Čekala jsem, že bude nějak poeticky povýšeno nízké na vysoké – obdobně, jak to uměl Hrabal ve svých knihách, ale do toho se Wenders neměl odvahu pustit. ~ Z kina jsem odcházela s rozporuplnými pocity, avšak nemohu tvrdit, že se mě film nedotkl. Samotářský Hirajama je mi totiž v mnohém podobný, jeho postava je pro mě dost srozumitelná. Do mysli se mi však vkrádal pocit, že jsem byla obelhána - že jsem se stala obětí filmařského kalkulu. Snímek velmi nápadně připomínal Jarmuschova Patersona v zachycování krás každodennosti a pomíjivosti. I on se snažil naznačit, že nic jako stereotyp neexistuje, protože každý životní okamžik je neopakovatelný. A nepotřeboval k tomu verbalizovat, že teď je teď a příště je příště. Paterson, na rozdíl od Dokonalých dní, působil kompaktně a byl logickým vyústěním Jarmuschova mnohaletého díla, jehož nosným tématem byla vztahovost. Paterson byl tedy gejzírem tvůrčího ducha, který potřeboval vytrysknout. Oproti tomu jsou líbivé Dokonalé dny vlastně jen „filmem na zakázku" propagující tokijské toalety. Vyvstává tak otázka, do jaké míry má filmové umění (a zda vůbec) sloužit marketingu, abychom mohli ještě hovořit o umění. ~ Filmová hudba je kapitola sama pro sebe – její vměstnání do filmu na mě působilo rušivě a samoúčelně, byť drtivá většina skladeb jsou moje srdcovky. Perfect Day zde vyznívala dost nepatřičně – Wenders si vzal velké sousto, jestliže si troufl přerámovat původní význam skladby (a aby toho nebylo málo, ještě dle skladby pojmenoval celý film). Obdobně trapně působil i hlas Niny Simone v závěrečné scéně. ~ Dokonalé dny vypadají v konečném důsledku jako japonská bonsai, která je násilím ohýbána, aby vydala kýžený, esteticky vyhovující tvar.

Původně měla filmařská dvojice vytvořit snímek o dánském théravádovém mnichovi (Bhikkhu Samahita, vlastním jménem Jan Erik Hansen), který opustil nadějně rozjetý výkum vakcíny proti HIV a ženu s malým dítětem, aby se odebral do ustraní ve srílanské džungli. Bhikkhu Samahita se proslavil pořadem Dhamma on Air na Youtube a tím upoutal i pozornost filmařů. Mnich však po nějaké době přestal s týmem dokumentaristů spolupracovat a portrét spokojeného mnicha, který utekl před civilizačním shonem do džungle, přestal postupně dávat smysl. ~ Dokument poskytuje divákovi pohled na odvrácenou stranu buddhistické praxe v ústraní a úskalí vývozu buddhismu do euroatlantické kultury. Většinou totiž býváme svědky nadšených začátků žáků různých buddhistických škol, ale víme, jaké bývají konce? Snímek nenápadně (nikoli tedy primárně) konfrontuje křesťanskou etiku s buddhistickou. Z křesťanské perspektivy je vnímáno opuštění ženy s malým dítětem jako sobectví, zatímco v buddhismu jako ctnost a oběť (vždyť sám Buddha opustil svou ženu bezprostředně po porodu syna). Zatímco křesťanství vnímá sebevraždu jako těžký hřích, buddhismus v jistém ohledu sebevraždu připouští.  ~ Mám-li se dívat po ovoci, které po Bhikkhu Samahitovi zůstalo, vidím jen marnost a zkázu – hluboké šrámy na duši jeho nejbližších, ale také nadějný výzkum, který poslal k ledu, jenž mohl zachránit mnoho lidských životů. Jeho pobyt v džungli pak vnímám především jako únik před sebou samým, jako prohraný boj s vlastními démony.