vla_kor

Miluju magický realismus a tohle je jedno z nejlepších užití ve filmu (vedle Domu duchů). Užasný film o španělské občanské válce, o fašismu a především o fantazii, která pomáhá překonat těžký osud. Sergi López jako sadistický kapitán mě překvapil. Skvěle zahráno. Scény před zrcadlem byly úžasné. Výkon dívky v hlavní roli obdivuhodný. Bravo.

Režisér Gérard Corbieau natočil dva neuvěřitelně úžasné filmy. Oba skvěle použitelné pro přiblížení barokní kultury - především hudby a baletu. Lepší než deset učebnic.

Dávám pět hvězdiček, šťouralové ať si odečtou dvě za naivitu některých situací ... Skvělý film o druhé světové válce.

Mám moc ráda žánr dokudrama a tohle je jeho nepochybný vrchol. Děj vás vtáhne a ani na chvíli nepustí.

Seriál geniálně balancující na hranici žánrů. Tohle není klasický seriál z lékařského prostředí - díky bohu. Žádní supergeniální šéflékaři nebo poťouchlí neschopní packalové-cvachové. Žádná postava není černobílá. Dialogy i situace vyváženě dojemné, vtipné. Kéž by tohle dokázala natočit nějaké česká televize! No a holky, jestli vás nebere Denny 'potřebuju srdce' Jeffrey Dean Morgan, tak teda nevím...

Film podle Dostojevského. Děj je přenesený kamsi do Itálie. Marcello Mastroianni chtěl uniknout zaškatulkování "římský taxikář" (6x) a přemluvil Franca Cristaldiho, ten Suso Cecchi d'Amicovou a ta zase Viscontiho (nebo tak nějak... každý z nich to vypráví jinak). Na festivalu v Benátkách uviděl Visconti Marii Schellovou a bylo rozhodnuto o Natálii. V té době neuměla italsky. V Paříži Viscontiho přemluvil Jean Marais. Možná by byl dostal i hlavní roli (tvrdí Suso), ale protože byl Mastroianni spoluproducentem, tak dostal jen roli Tenanta. V každém případě mimořádný film. Tak trochu ve stylu Věčného návratu ...

Skvělý dokument o nejdůležitějších Viscontiho filmech a divadelních představeních. Vystupuje tu řada jeho spolupracovníků např. jeho dvorní scénáristka a další...

Marcello Mastroianni byl skvělým vypravěčem ... i několik měsíců před smrtí (kdy byl natáčen tento dokument) je jeho vyprávění plné humoru, veselých historek z natáčení i mimo ně a pochopitelně vyznání lidem a městům, které měl rád.

Když jsem četla Malaparteho knihu Kůže, byla jsem přesvědčená, že se podle ní nedá natočit film. Ale dá. A jak dobrý. Škoda, že není delší ...

K tomuhle filmu se musí dozrát, zestárnout. Ve dvaceti ho nikdo (opravdu nikdo) nemůže ještě pochopit.