schizmo

Tak bohužel musím říct BOHUŽEL. The Void je víc, než cokoli jiného, parádní přehlídka složené pocty hororovým eposům a jejich tvůrcům. Dál je to jen nesoudržný pokus o funkční odpověď na staré klasiky, ale u pokusu to také končí. Oproti traileru na vás ve filmu dýchne docela lofi produkce, což je paradox, protože efekty jsou starej dobrej analog a uvěřitelnost či autentičnost bych s klidem zařadil na začátek devadesátých let. Pokus o atmoféru je solidní, ale celý výsledek kazí děravý scénář, který by byl možná uchopitelnější, kdyby se autoři nesnažili do filmu vměstnat příliš mnoho nesourodých témat nebo se je pokusili více ztmelit a zbytečně neeskalovali otázky, na které ani na konci filmu nedostanem odpovědi. Pokud jde o zdroje inspirace, všichni tam poznáme závan H.P. Lovecrfta, Cliva Barkera a The Thing, která je zastoupena až okatě, ale paradoxně je to nejsilnější část filmu. Nemůžu říct, že jsem zklamán, jen očekávání bylo prostě moc vysoké a dostal jsem zhruba to, co jsem odhadnul.

Považuji za eminentně důležité, aby undergroundoví či independent umělci tvořili jakýsi protipól konzumní společnosti či střednímu proudu. A to nejen hudebně, ale především filozoficky a textově. Nebo tak aspoň já chápu úlohu automního prostoru, který se vyčleňuje z prohnilosti všeobecně akceptovaného. A o to více důležité to je v takové zemi jako je Česko, protože pokud jsme byli po staletí pod přímou nebo nepřímou nadvládou jiného státu, pak se není čemu divit, že jsme chápaní jen jako malý stát uprostřed Evropy. Malým ovšem nemyslím rozlohou, ale povahou či spíše určitým tendečním chováním, které tvoří jakýsi archetyp, ve kterém se našlo dostatek prostoru na to, abychom se v rámci strachu o své vlastní pohodlí stali prototypem zákeřného práskače, škodílka-naschválníčka a menšího či většího nácka. Role vztyčeného prstu nad současným xenofobním stavem ČR se zhostili rapeři PSH, kteří tuhle problematiku v songu "Fuck Off" zohledňují v několika nejzásadnějších rovinách a troufám si říct, že naprosto objektivně. Tenhle song totiž není pouze opírání se do politických elit či střílení do vlastních řad tzv slušných občanů, ale především nebývalé čtení mezi řádky. Song "Fuck Off" se mnou obrovsky rezonuje a PSH zrají jako víno!

Když hudebník ztratí sluch, je to tragédie. I v případě, že je to jen DJ.

Videoklipy k songům se silným ekologickým a etickým apelem mě vždy strašně zasáhnout. Je to jako přehlídka všemožných hrůz seřazena za sebou v rychlém sledu a člověk má tak během čtyř minut dostatek času zamýšlet se sám nad sebou a stydět se. Co ale až song skončí? A kolik lidí si vlastně veme k srdci poselství v textu a záběrech obsažené? Presentovi patří velký respekt a dík za to, že do svých songů tyhle témata dává, protože hudba je mocná čarodějka a často dokáže otevřít srdce tam, kde běžná osvěta už nemá žádnou moc.

Ponurá až halucinogenní reakce na krutý byznys McDonaldu, která lehce uměleckou formou poukazuje na spoustu děsivých faktů, jež návštěvníci McDonaldu nevidí nebo nechtějí vidět.

Mě se to od začátku nezdálo, nasazovat hororové postavy na takový ten suchý britský humor. Navíc tady je fakt málo čemu se zasmát. Jakožto hororový fanda mám asi problém se zlehčováním tohoto tématu, pokud to není uděláno opravdu vyjímečně. A to tahle parodie určitě nedělá.

Ach jo, taková talentovaná a krásná ženská! Amy byl přesně ten typ člověka, z něhož jeho vlastní temperament dělal osobnost, ale zároveň byl i stejnou měrou destruktivní. Vím, o čem mluvím, na vlastní kůži jsem tohle zažil. Amy byla odjaživa tak trochu střevo, avšak brzy se ukázalo jak velký talent v ní dřímá. Bohužel však byla takový ten klasický self-trable maker, který dokázal z řetězce údálostí vzít hlavně to špatné a už se to vezlo. Nešťastná láska, kompenzace prací a showbyznysem. Alkohol a porucha příjmu potravy. Koncerty, tours, desky, jedna Grammy za druhou. Do toho drogově závislý manžel a jeho následné uvěznění. Další kolotoč chlastu a drog, mediální tlak a nekonečná spirála osobnostního propadu. S odstupem času se to jeví jako zcela jasná křivka cesty do pekla. Nevím, jestli se něčemu takovému dá zabránit, jestli si člověk takovou cestu dobrovolně vybírá sám nebo prostě na začátku usedne na rychlodráhu a teprve po cestě zjišťuje, že nemá čím brzdit. Je strašný to říct nahlas, ale někdy je asi lepší lidi, kteří se trápí, prostě nechat jít. Tony Bennett v dokumentu říká: "Byla jednou z neopravdovějších jazzových zpěvaček, které kdy slyšel. Kdyby ještě žila, řekl bych jí: Zpomal, jsi příliž důležitá".

Poselství filmu je nepopiratelné, ale jeho road movie forma, lofi produkce a způsob vyprávění mi absolutně nesedl. Je to přesně ten pocit, který u podobných snímků mívám a vkrádá se otázka, jak takový film může zaujmout běžně smýšlejícího člověka, když neudělá dojem na někoho, kdo s tímhle aktivizmem sympatizuje.

Zajímavý dokument, který doplňuje informace o hospodářských zvířatech a jejich chování v rámci různých podnětů a souvislostí. Nejde tedy o jednostranný dokument, který by zobrazoval každodenní utrpení, naopak vysvětluje, že zvíře není věc a jeho chování sí nárokuje víc, než může dostat ve velkochovech.

Tenhle dokument je pomyslným "behind the scenes" organizace The Sea Shepard, bohužel však z mého pohledu působí spíš jako chaotické home video, jehož informace jsou velice kusé až nekonzistentní. Na druhou stranu je to velmi úsměvný až ironický počin, takže kromě informací, ke kterým byste se v normálním vážně laděném dokumentu zřejmě nedostali, zažijete strasti a slati bojovníků za práva zvířat na moři. A vlastně proč ne, těch vážných a smutných dokumentů je spousta.