huzgi

Temný londýnský noir s naprosto skvělým Dirkem Bogardem. Už takto mladý ukazuje, jak velkým hercem jednou bude.

Až když Věra Šimková Plívová přestala své dětské filmy točit, začalo být jasno, jak geniální byla. Tak krásně prosté, samozřejmé filmy už u nás nikdo neudělal a neudělá. Ta lehkost vedení dětských herců. Ale i kreace herců zavedených, které jinde neukázali. Syntéza scénářů, hudby, herců a neherců, přesných lokalit, malebných kamer, to je zpětně tak neuvěřitelné, až to bolí. Každý film paní režisérky je skvostem, který září více a ještě více.

Problém filmu je, že je téměř dokonalý. Jeden z vrcholů Karla Kachyni. Kdyby se jednalo o americký film z konce padesátek, byl by to poklad noir. Režijně, herecky, kamera, střih = mistrovský kousek. Samozřejmě ideový základ je jiný svět.

Velmi niterný obraz osamění a až Bergmanovského božího mlčení na pozadí skonu komunistického bezčasí, kdesi u nás, na východě.

Romány J. G. Farrella jsou všechny geniální. Tento bohužel do češtiny přeložen nebyl, ale seriál věrně přenáší poetiku jeho psaní. Tu něžnou ironii, suchý styl vyprávění, hrůzy podávané bez větších citů. Ta tichá nostalgie za uplynulým světem.

Zajímavý pokus o psychologické krimi, takový předobraz Columba, kdy známe motivace i vraha předem. Bohužel režisér Fuka nedokázal držet napětí a vdechnout filmu větší dynamiku. Skvělé herecké výkony jsou pak trochu promarněnou šancí.

V roce 1972 to bylo hlavně pro nás, dětské diváky, ohromné překvapení a v komunistické éře to lepší, co v kinech bylo. Zub času film hodně poničil, i když herecké výkony jsou stále zajímavé.

Noir světových parametrů. A hlavně skvěle uměřené herecké výkony. Málo slov a hodně filmařiny.

Je půvabné, že si tady, ve filmu o klonech Hitlera, Bruno Ganz zahrál postavu mladého vědce a o pár desetiletí později samotného Hitlera.

Rudolf Hrušínský jako dokonalý rebel bez příčiny. Dávno před Marlonem Brandem nebo Jamesem Deanem.