Sawy

Kouzlu Idy jsem nepodlehl, Studenou válkou si mě Pawlikowski naprosto získal. Nádherně nasnímaná romance je fascinující především bezvýhradně funkčním eliptickým vyprávěním, díky kterému dokáže časově velmi rozsáhlý příběh předestřít před diváky v necelé hodině a půl. Každým coulem fascinující. Ukázkový příklad toho, jak se může takový koncept rozpadnout, je Ševčíkův Skleněný pokoj (dosud nemůžu pochopit, že na něm pracoval stejný střihač jako na Studené válce). Polská folklórně-jazzová epopej plná velkých emocí drží pevně pohromadě a její patos funguje přesně tak, jak má. Viz konec. 90 %

Horory fungují nejlépe, když jsou obestavěné okolo základů jiného žánru. The Haunting of Hill House je toho perfektním důkazem, protože z duchařských základů tento seriál vyrostl především do propracovaného rodinného (melo)dramatu, vrstevnatého a pečlivě promyšleného. Rozdrobená struktura vyprávění a proplétání několika časových rovin (na úrovni epizody) i úhlů pohledu na minulost, potažmo přítomnost (na úrovni celého seriálu) probouzí zdání úctyhodné komplexnosti. Jako nepřehlédnutelný bonus beru zjištění, že Mike Flanagan je evidentně mnohem schopnější realizátor, než jsem si kdy troufal hádat. Šestá epizoda, která je sestavena výhradně z několika mnohaminutových záběrů, jednoduše bere dech. Navíc má daleko k samoúčelnosti, práce s prostorem a postavami v něm je pečlivě promyšlená a pomáhá k budování dusivé atmosféry, která ústí v regulérní divácký strach. Hill House nestojí na lekačkách, ale na sepjetí tohoto strachu s psychikou postav, na vnitrozáběrovém děsu a očistné (často navíc funkčně dojímavé) katarzi, která následuje po šokujících pointách. Klíčový seriál minulého roku. 95 %

Výtečné akční scény (úvodní honička na kolech jedna z nejdynamičtějších věcí, co byla loni v kině) a navýsost funkčně konstruovaná hlavní hrdinka jsou žel bohu zasazeny do naprosto neambiciózní origin story. Ta je jednak smutně předvídatelná, především se ale už ve třetině zasekne na jedné lokaci a narativním problému, tudíž z ní nemá šanci vyrůst skutečně plnohodnotná dobrodružná podívaná. Což je velká škoda, protože přesně takovou bych s Aliciou jako Larou a řemeslně velice schopným Uthaugem za kamerou rád viděl. 70 %

Home is where the heart is. Mine is Under the Silver Lake. 100 %

Spielberg umí, Singer umí, Hanks a Streep umí. The Post je fantasticky odvedeným kusem té nejčistší filmařiny, která fascinuje nejen tím, že je v každém ohledu precizní i tváří v tvář zběsilé rychlosti produkce, ale především šíří tematického záběru, nad jehož promýšlením svého diváka vybízí. Novinářské drama, detektivka, špionážní thriller, smutná satira. Je toho zde spoustu, navíc z technického hlediska v natolik lahodném balení, že mu jednoduše nelze odolat. Dynamika, kterou filmu dodávají kontrasty světů, ve kterých se pohybují jeho ústřední charaktery, je na tak komorní počin neskutečná, každá společná scéna Toma a Meryl je neskonalý požitek pro sledování. Při vědomí faktu, že měsíc po téhle pecce poslal dvaasedmdesátiletý Spielberg do kin výsostný nerdgasm Ready Player One... Ten člověk nezná hranice. 90 %

Hypnotická, hudebně i obrazově excesivní esej plná ruptur a zneklidnění. Takhle nějak si představuji film jako anti-ideologické gesto (temné podvědomí venkovské Británie probublává na povrch), které skrze uvědomělé využívání filmového aparátu umožňuje vidět za politickými závoji zahalenou tvář reality. 95 %

První půlka, která plynulým střídáním dynamiky střihu elegantně reaguje na hudbu a pocity hlavního hrdiny, je geniální, formálně nejopojnější záležitost za několik posledních let. Druhá už se trochu utápí v generickém příběhu, nezajímavé romanci a jednorozměrných postavách, přičemž ztrácí ze zorného pole původní koncept. Velká škoda, kdyby věčný hračička Wright udržel drive první poloviny v celé stopáži, mohl vytvořit legendu. Pořád ale velká zábava se značným kultovním potenciálem a vysokou opakovací hodnotou. Tohle Edgar prostě umí. 80 %

Hladce ubíhající one-man show, která byla psaná přímo pro to, aby si Tom Cruise mohl co nejvíc herecky zablbnout v typu postavy, pro který byl stvořen. Nemám s tím v podstatě žádný větší problém, jen ta závěrečná kritika amerického snu s úsměvem na rtech by vyzněla o něco silněji, kdyby se během filmu šlo častěji a více hrdinovi pod kůži. Pak to tomu Vlkovi z Wall Street mohlo klidně šlapat na paty, takhle zůstáváme u zdařilého napodobitele, na kterého se žel bohu až příliš snadno zapomíná. 75 %

Nesoudnost ve stopáži, kvůli které se film táhne jako nudle z nosu, a pochybná snaha udělat z Blade Runnera frančízu (do prvního filmu nedořečenosti fikčního světa pasovaly, tady z něj trčí) brání Villneuveovým audiovizuálním orgiím, aby se skutečně staly jedním z nejúchvatnějších filmů dekády. Zatímco původní film ambietní atmosféru melancholie, stesku po minulosti a odcizení budoucnosti navozoval přirozeně svou formou a dokázal přitom být vypravěčsky ekonomický, 2049 se pro napodobení původního feelingu uchyluje k nekonečnému natahování už jednou natažených scén. Někdy to funguje, někdy vůbec, ve výsledku je těch 160 minut bohužel fakt hodně cítit. I tak ale Denise obdivuju za tu realizaci a vůbec odvahu se do toho pouštět, protože navazovat v podmínkách dnešního Hollywoodu na takový film, jakým je Blade Runner a ještě si na to vyprosit 150 milionů dolarů, to je vyloženě obdivuhodná drzost. Nejsem s tím filmem smířený, ale přesto mě fascinuje. 75 %

Metaforická i doslovná cesta do samotných pekel. Nejradikálnější filmový Zahler, který si tímhle filmem spolu s Vincem Vaughnem zacementoval místo mezi niché filmaři, jejichž existence je potřeba. Už jen proto, aby ukazovali vztyčený prostředníček politické korektnosti a uhlazeným pohádkám, které se berou jako něco radikálního. V Bloku 99 ucítíte každou ránu, každou zlomenou kost a s hrdinou, jehož americký sen se změní v noční můru, to budete táhnout až do hořkého konce. Uspokojivé i frustrující zároveň, v něčem to svou stoickou syrovostí a míšením pulpové estetiky s přesahem připomíná Refna, když má zrovna lepší chvíli. Zahler ale vede. 90 %