Sawy

Represe, ponížení, beznaděj. Ještěže má tahle virtuózně zrežírovaná procházka maďarským peklem jen něco přes hodinu a půl, jinak by si po tom člověk vážně mohl jít hodit. Tady se učil Béla Tarr! 95 %

Na jednu stranu je z pohledu dnešního diváka hrozně těžké číst v novovlnných alegoriích významy, protože tyto významy jsou neoddělitelně spjaté právě s dobou vzniku. Po padesáti letech je leckdy prakticky nemožné je rozkódovat. Na stranu druhou, tyto filmy je možné číst jakoukoliv zvolenou optikou. No a zrovna v případě stylově nesmírně excesivních, anarchistických a feminismem nevyhnutelně zatížených Sedmikrásek je to i po těch padesáti letech obrovská zábava! 90 %

Vizuální, situační, slovní, intertextuální i všechen další humor na té nejvyšší úrovni a to v klasické tuzemské parodii na melodramatické kýče, která se může směle dívat do očí i světové komediální špičce. Zapomenout na nuceně naroubovaný epilog a je to dokonalost sama. 90 %

Werich občas hezky zahlásí, jinak je ale tahle ideologicky zatížená učebnice o stvoření světa dnes už prakticky nekoukatelná. Pánbůh jako roztržitý dědeček učící svá dítka poctivé práci a Ďábel jako zákeřný kapitalista, který je kazí "západními" výdobytky? Nechci, děkuji. 40 %

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 %

Zatímco u House of Cards jsem až příliš bolestivě vnímal rozdíly mezi díly, které natáčel David Fincher, a těmi ostatními, u Mindhuntera jsem podobným problémem netrpěl. Do značné míry je to způsobeno skvěle vymyšleným příběhem, ve kterém jsou jednotlivé díly natolik provázané, že je od sebe nejde moc oddělovat, zároveň je ale třeba ocenit, nakolik se zbylá trojice režisérů adaptovala na Fincherův chirurgicky pečlivý styl a důraz na nenápadné vyvolávání hutného napětí. David jim bezpochyby stál za zády. Jinak obrovská radost ze seriálu, který je v podstatě Zodiacem na ploše osmi hodin. Je fajn, že tvůrčí tým rezignoval na detektivku v klasickém slova smyslu, protože na pátrání se tu hraje až ve druhém, možná i třetím plánu. Vše startuje se studií myslí vrahů, studie se následně aplikuje v praxi, aby pak dále měla vliv i na osobní životy jednotlivých protagonistů. Vše je do sebe přitom takřka neoddělitelně zaklesnuto, takže je pro diváka velmi složité tvořit si předpoklady o tom, co uvidí v následující části. Plus výborně vystavěný vývoj ústřední postavy, Jonathan Groff je možná vzhledově kombinací Henryho Cavilla a Taylora Kitsche, ale oba je o třídu přehrává. Jediná výtka? Čekal jsem uzavřenou minisérii, ale opět je třeba očekávat druhou sérii. Tak uvidíme, kam se projekt podaří příště posunout. 95 %

New French Extremity je zpět s filmem, který působí, jakoby Xavieru Dolanovi konečně narostly koule a zvládl své vizuální cítění konečně prodat v dravé, nechcípácké látce. Jasně, obsah je ve své podstatě až dětsky jednoduchý, ale jeho suverénní, překvapivými oklikami vedené podání plné krutých šoků a zábavného cynismu to hravě vynahradí. 85 %

Věčná škoda, že výborný námět dostal do rukou kovaný béčkař Anderson. Ten dokáže dusivou atmosféru strachu z neznámého držet sotva půlku filmu, aby pak z filmu udělal ztělesněný hororový brak se všemi trademarky - debilní scénář, hloupé postavy, hláškující černoch a divák klepající si na čelo. Přitom někde v pozadí se skrývá potenciál na kultovní sci-fi horor, který však zůstal trestuhodně nevyužitý. 40 %

Tomasz Wasilewski je takový polský Bohdan Sláma. Spojené státy lásky nejsou špatné, netradičně vedená kamera Olega Mutua filmu dodává správně chladnou patinu. O nosnosti konceptu "nechám situaci vygradovat a pak ji utnu, aniž by diváci kdy viděli její výsledek" nicméně přesvědčený nejsem. Když už se kochat panelákovou estetikou v Polsku, tak jednoznačně s Poslední rodinou. 65 %

Kamerově vypiplaný úvod, působivý konec (byť ty řeči o nepředvídatelnosti bych si odpustil, bylo to cítit hodně dlouho dopředu), mezi tím béčko jako vyšité, které okatě kopíruje Vetřelce, byť zápletka s neustále se vyvíjejícím organismem skýtala TOLIK dalších možností. Plus obsazení natolik schopných herců jako Gyllenhaal a Fergusonová do rolí tak hloupě napsaných je hrozně frustrující, neboť jejich představitelé se trápí minimálně stejně jako diváci, kteří je sledují. Život je v pohodě usledovatelný vesmírný slasher, ale kdyby se tvůrci víc snažili, mohlo z něj vylézt spíš další Sunshine než x-tá variace na Vetřelce. 60 %