dennykr

Brilantní film a jedno z mých nejoblíbenějších kaiju eiga, které bere cyklus úplně jiným směrem. První třetina představuje primárně hororovou detektivku o komunitě horníků, jež rozhodně nejsou složitě prokreslenými postavami. Naopak, klíčová je obecnější dynamika této skupiny – rozdělení funkcí, hierarchie a prožívání zločinů z perspektivy komunity. To se odráží ve výstavbě, nejprve sledujeme komornější horor o malých příšerách, který prožívají právě horníci, až později se – zapojením více zájmových skupin – přesouváme do globálnějšího kaiju eiga. Postavy se také poprvé výrazněji rozdělují v přístupu k monstrům, zatímco vojáci pragmaticky uvažují nad Rodanovým zničením, hrdinové s ním soucítí. // I vyprávění a práce s žánry jsou promyšleněji strukturované, než bývalo v žánrových filmech studia Toho v padesátých letech zvykem: komunitní drama -> detektivní horor s monstry Meganulon -> náznaky globálnějšího problému s Rodanem -> katastrofický film -> ekologické a osobní drama. Ozvláštňující je také otevřeně depresivní konec, kdy není zničení monstra prezentováno jako pozitivní vítězství, ale morální prohra. // Úvodní sólovky Godzilla, Mothra a Rodan vlastně reprezentují tři různé alternativy, jak vyprávět film s jedním monstrem. A všechny jsou výborné.

Já bych byl teda o něco vstřícnější než zbytek zdejších komentářů. Warning from Space je poměrně chytrý způsob, jakým se studio Daiei mohlo odlišit od těch "klasičtějších" sci-fi konkurence. A to na úrovni přístupu k žánru i Toho [sic!], jak celý snímek vypadá. // Do popředí se dostávají barvy, systematicky se s nimi pracuje při vyprávění a samotné finále je vlastně jedna velká hra s odstíny červené. Výborný způsob, jak ve vědecko-fantastickém filmu poprvé vytěžit Eastmancolor (resp. jeho mutaci Daieicolor). A to o pár měsíců dřív, než do kin vtrhl barevný Rodan od Toha – to si ale spravilo chuť, když vyhrálo širokoúhlý závod s The Mysterians a Tohoscope o rok předehnal Daieiscope. // Mimozemské hvězdy Pairan jsou fantasticky bizarním výsledkem práce avantgardního umělce Tara Okamota a studio je chytře využívalo v propagaci. Všechny důležité plakáty je totiž ukazují jako obrovská monstra shlížející na nebohé lidi. Jenže oni Pairané byli ve výsledku stejně vysocí, jen marketingová snaha napojit se na fenomén kaiju eiga z nich dělala giganty. To je podvrácení očekávání! // Warning from Space také přináší alternativu k tradičně nepřátelským mimozemšťanům. Zaprvé jde poměrně dlouho o chytrou kriminálku, v níž skupina hrdinů pátrá po tajemných létajících talířích a jejich pilotech. Těm jsou – právě lidmi – přisouzeny nepřátelské úmysly, kdežto vyprávění po zhruba čtyřiceti minutách opustí protagonisty a na chvíli zaujme perspektivu mimozemšťanů, aby odhalilo jejich snahu Zemi zachránit. Výborná práce s diváckým očekáváním ve vztahu k žánru! Poměrně funkční a chytře vystavěná lahůdka s bizarnějšími mimozemšťany než třeba Xiliané.

Na Sněžnýho muže se u Hondy trochu zapomíná, ačkoliv jde o jeden z jeho nejchytřejších filmů. Já ho záměrně vztáhnu k prvnímu Godzillovi, protože přináší dost promyšlenou sérii variací i návazností. Třeba celá expozice se strašně mu podobá, ale doplňuje ji iluzivní subjektivizující perspektivou. Hele, Godzilla přichází s tajemným monstrem v sérii lodních katastrof, kde se spojuje (a) vševědoucí “objektivní” narace ve vztahu k prostoru a času, tam víme všechno. Ale také (b) odepírá plnou manifestaci monstra - Carrollovským slovníkem jde o manifestaci postupně odkládanou. Yetti pak startuje podobně neznámou hrozbou, jenže divák se s ní potkává skrze domněle subjektivní flashback. Hlavní hrdina vzpomíná na své setkání se sněžným monstrem. Jenže pozor, tahle variace od “objektivního k subjektivnímu” je pouze iluzivní! Flashbacky mají jen jednu zásadní funkci – rámovat vyprávění. Jakmile do minulosti skočíme, omezený rozsah vědění spojený se subjektivizovanou perspektivou opouštíme a vidíme i události, u nichž hlavní hrdina nebyl. Najednou je to vyprávění neomezeně godzillovské - známe vše, krom plné podoby monstra. Všechno přisuzuji hlavně jejich společnému scenáristovi – Takeo Muratovi. Flashback tak přináší iluzivní variaci, jak vyprávět snímek ohlédnutím zpátky a zarámovat ho v jiném kontextu, nikoliv opravdu subjektivizovaně. // Další paralelu můžeme najít v obsazení, jako hlavní duo se objevuje Akira Takarada s Momoko Kôchi, tedy Ogata a Emiko z původního Godzilly. // Napojení na kaiju eiga vidíme i v původním japonském plakátu, který vytváří dojem obrovského monstra. Ale chudák Yetti je ve filmu sotva průměrně vysokým Japoncem! Tenhle trik se používal systematicky a nejen filmy studia Toho - před rokem vzal Godzilla japonská kina útokem, takže se studia snažila na ikonografii kaiju eiga odkazovat alespoň na úrovni propagace. Je to taková sofistikovaná - Altmanem krásně vysvětlená - práce s plakátem. // A zpátky k vyprávění! První polovina osnovy trochu připomíná pozdějšího Rodana, protože jde o docela chytrou kriminálku. Fikční současnost diváky upozorní na existenci nějakého monstra, hrdinové ve flashbacku kumulují důkazy (chlupy, přibývající oběti, stopy) a bojují s přírodou při výstupu na horu. Kombinuje se rovina vyšetřování a dobrodružného filmu. Až 35. minuta dokazuje, že nějaký Yetti opravdu existuje. O pět minut později jej dokonce poprvé vidíme, a to bez jakéhokoliv napětí! Prostě se ukáže a prohlíží si spící hrdinku. Tady se mění tón – už je jasné, že nepůjde o kriminálku potvrzující existenci monstra (to se potvrdí docela uvědoměle po čtyřiceti minutách), ale vystřídá ji dobrodružná variace kingkongovského narativu. Sněžný muž cítí jakousi náklonnost k Machiko Takeno, objeví se skupina zlých lovců, původních obyvatel a kladní hrdinové se snaží situaci zachránit. Yetti totiž není tradičně zlým monstrem, ale jakousi tragickou figurou, ne nepodobně jako jeho americký kolega.

Jackass: Volume 0.