Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krátkometrážní

Recenze (123)

plakát

WandaVision - Nesahej na ten ovladač (2021) (epizoda) 

Tldr - jsem rád, že MCU seriály fungují dost podobně jako filmy. WandaVision je super. Od boku můžeme střelit, že WandaVision prostě vypadá jako sitcom, ale tím by zanikla nuancovaná práce s žánrovou inspirací. Může jím být do stejné míry jako byl Winter Soldier politickým thrillerem, tedy jen tam, kde to vyprávění potřebuje. Povětšinou jsou scény doplněny smíchem a snímány ze dvou, maximálně tří kamer, přičemž dominují tradičně studiové americké plány. A v centru prvních dvou zápletek stojí klasicky sitcomové tropy - seznámení se sousedkou a jejím neexistujícím manželem, důležitá pracovní večeře a veřejné představení. Stylizace se asi nejvíc obrací k The Dick Van Dyke Show (a Leave it to Beaver), i tím, jak oba protagonisté hrají. Resp. Paul Bettany je velmi okázalou hrou s Van Dykovým projevem. Jenže veškerá sitcomová iluze se čas od času rozbíjí. Tenhle zakonzervovaný feel-good mikrokosmos je dočasně eskapickým řešením blockbusterových problémů ve skutečném-fikčním světě. A právě dvě úrovně fikčního světa – iluzivní sitcomová / skutečná - se řídí odlišnými pravidly a vzájemně se provazují. Když Wandu nějaká indicie nasměruje k možnosti života v iluzi, sitcom se začne rozpadat. Přichází ambientní hudba, detaily, pomalé nájezdy, tlumenější typ herectví a další věci, které bychom v padesátkovém sitcomu nenašli. Na jedné straně tak můžeme WandaVision chápat jako – relativně chytrý, ale nikterak důmyslný – komentář problematizující existenciální zakonzervovanost sitcomů. Na té druhé pak jako velmi dobré rozšíření MCU na pole seriálů.

plakát

The Mandalorian - Kapitola 13: Jedi (2020) (epizoda) 

Ooooooooh, Transtextuální války: Kurosawa vrací úder. První sezóna z japonské kinematografie čerpala neustále, ale většinou v jednotlivostech, vzorcích nebo schématech. Vyčuhoval jen ten vynikající intergalaktický remake Sedmi samurajů. A přesně na ten The Jedi navazuje. Pátý díl ukazuje představení jedné z nejzásadnějších - a nejlepších - postav Klonových válek, Anakinovy bývalé padawanky Ashoky. Jenže to by nebyl Mandalorian, aby k představení nedošlo nějak konceptuálně. Do hry se vrací inspirace Kurosawou a samotářská rytířka Jedi se stává Sanjurem z Yojimba. Znovu nejde jen o pomrkávání na Osobního strážce - z něhož silně těžila třeba Leoneho dolarová trilogie -, ale o hlubší rekontextualizaci jeho ústředních motivů. Pamatujete si pistoli? Tu, která tak radikálně alterovala pravidla samurajských filmů a Kurosawa ji využíval jako motivický nástroj ke konfrontaci tradic a exploatace pokroku? The Jedi proti sobě v podobném ražení nestaví jen dobro a zlo (Ashoka vs guvernérka), ale dva naprosto rozličné soubory hodnot. Jedi a Mandalorian, kouzelník a bojovník, ochránce a lovec. Jejich střet nesestává pouze z té krátké rvačky, než si pomohou, ale implikuje sáhodlouhou historii obou stran. Zatímco Clone Wars se tématu Jedi/Mandalorian věnují pravidelně, hrané verze od konfliktu dávají ruce pryč. Tedy, doteď dávaly. Ano, absolutní spojnicí je Bo-Katan, právoplatná majitelka Darksaberu, ale až rozhovor mezi Mandem a Ashokou rozplétá - a vyjasňuje - pozice obou stran. A co z toho vyplývá? Že si nikdy nebyly blíž. Vždycky mezi nimi byla paralela, dvě frakce bez rasy, zato spojené s místy a hodnotovým řádem, který může nabídnout útočiště a naději těm, kdo je postrádají. Teď jsou ale obě strany rozmeteny Impériem a jednotlivci (Bo Katan nebo ve filmech Luke Skywalker) se snaží o jejich rekonstrukci v původní podobě. Jenže do té Mando s Ashokou nezapadají. Ona je od původních Jediů nedobrovolně odtržená a operuje samostatně, on se dostává do konfliktu se svou vírou ve dvou rovinách. Kvůli Dítěti (otcovství) a Nite Owls (radikální konzervatismus). Grogu je spojuje a oběma by mohl pomoci vyřešit vztah k vlastním řádům, ba co víc, mohl by být zárodkem řádu nového. // Jinak je The Jedi samozřejmě fantastický díl přinášející množství nových informací, cílů i akce. Michael Biehn je jako žoldák výborný a rozdělení závěrečné konfrontace hraničí s dokonalostí. Zatímco Yojimbo stavil meč proti střelné zbrani, Mandalorian konfrontuje ruční zbraně (světelné meče a beskarové kopí) a paralelně ty střelné (Mando vs žoldák). Zatímco uvnitř probíhá zpřítomnění dávného konfliktu (jedijský meč vs mandalorianský beskar) kdy dvě postavy reprezentují větší celky (republika vs impérium), venku probíhal pragmatický konflikt dvou lidí sledujících vlastní zájmy.

plakát

The Mandalorian - Kapitola 12: Infiltrace (2020) (epizoda) 

Nečekaně vtipná úvodní scéna otevírá chytrou referenční hru s Novou nadějí i legends. Čím víc času spolu Mando a Dítě tráví, tím blíž mají k deadpan rodince. // The Siege zužitkuje, jak dosavadní epizody prozkoumávaly svět, když dohromady svede hrdiny z první série a pošle je na parafrázi čtvrté epizody původní trilogie. A opravdu, přepadení tajné imperiální základny není jen plné kompozičních pomrknutí na předlohu (skrývání se před Stormtroopery, terminál v nebezpečné výšce bez zábradlí, honička s Tie Fightery i přílet Razor Crest / Milénium Falcon), ale především si bere její dechberoucí tempo. Sabotáž je to vážně nádherná a ještě k tomu dokazuje, nakolik může být inspirace původní trilogií promyšlená a rozhodně ne samoúčelná. V samotném závěru totiž dostaneme velmi nečekanou variaci dosavadního vyprávění - nadvakrát opouštíme Manda. Epilogický odlet za Gideonem je relativně standardním cliffhangerem, ale finále sabotáže už pro seriál tak typické není. Prakticky celý závěr epizody totiž opouštíme hlavní postavu a rozsahem vědění se navážeme na Caru a honičku se speedery a Tie Fightery. Mando totiž odletí pro Dítě. Vzniká tak elipsa vytvářející zvědavost (kam letěl?), očekávání (kdy se vrátí?) a napětí (stihne se vrátit?). Vlastně jde o převrácení několika scén v závěru Nové naděje, kdy zmizel Han Solo a divák čekal, zda a kdy se zapojí do závěrečného boje. // Jednotlivé zastávky za globálním cílem nejsou jednotvárné i proto, že se variuje jejich přístup - střídá se plán (Marshal), improvizace (Passenger), plán (Heiress) a improvizace (Siege). A taky nemáme úplně kladné hrdiny, aby čtvrtý díl Mandaloriana nepřipomínal čtvrtou epizodu až moc. Všimněte si, ze ačkoliv je Han scoundrel, je veskrze kladný a stejně tak Luke, Leia a Obi Wan. Přičemž Greef a Cara jsou o poznání ambivalentnější. Nejvýrazněji se jejich povaha projevuje v chování k Mythrolovi, který je Cargovi dlužen, a proto se stává postradatelnou loutkou. A úplně na závěr, celá epizoda důkladně problematizuje konec Nové naděje a především Návratu Jediho. Jedno - jakkoliv náročné - vítězství prostě nepřítele nezničí. Výbuch Hvězdy smrti se stává ideologickým gestem, které restrukturalizuje politickou sféru galaxie v centru, v místech, kde společnost podléhá pevným normám. Formálně tak Nová republika nahradí Galaktické impérium, jenže v místech jako je Outer Rim se nic nemění. Dichotomie republika x totalita je nezničitelná, variuje se jen rozložení sil. // Na chvilku se zastavíme ve škole, kde - na pozadí hlavní linky - přednáší droid o historii. Jasně, jde o drobnosti, ale ilustrující, v jakém vztahu je vlastně Mandalorian k původnímu fikčnímu makrosvětu. Zmíní se totiž dvě hyperspace stezky Hydian Way a Corellian Run. Pokud se nepletu, ta první už padla v Clone Wars, ale druhá byla dosud mimo ústřední kánon, takže se drobnou zmínkou znovu-ustavuje jako existující trasa. Proč by měla tahle blbost někoho zajímat? No, i pašerácká trasa Kessel Run začínala jako encyklopedické heslo zmíněné v Nové naději a postupně se mytizovalo, až přišel Solo a na základě dvou slov (zatěžkaných silnou, ale nekonkrétní historií) vytvořil vynikajícíd akční scénu. Třeba se něčeho podobného dočká i Hydian Way.

plakát

The Mandalorian - Kapitola 11: Dědička (2020) (epizoda) 

Road trip pokračuje, země → vzduch → voda. Mandalorian je takovej řetězec záminek k dobrodružství. Hledáme rytíře Jedi, k nim ale potřebujeme Mandaloriany a k těm zas dopravit cizinku na vodní planetu. Takhle, není to nikterak sofistikovaný přístup k vyprávění, jako spíš obsedantní (ale chytrá) práce s oddalováním. Dost promyšlená je pak jakási transmediální rekontextualizace - Mandalorian velmi okázale těží z ustaveného fikčního makroverza a skoro encyklopedicky vybírá hesla z ostatních seriálu / knih / komiksu Star Wars, aby je (znovu)představil tady. Makroverza, ne makrosvěta, protože nejde jen o současný “kánon” pod Disneym, tedy poměrně stabilní a soudržný korpus epizodních světů (Epizody I-IX, Clone Wars, Tarkin ad.). Častou inspirací jsou i legends, tedy vnitřně nesoudržná série paralelně existujících makrosvětů, které se vzájemně rozšiřují i popírají. Takže sledovat Mandaloriana v kontextu tohohle šílenýho transmediálního (seriály, komiksy, knihy, hry), trankompozičního (původní i nejnovější trilogie), ale taky transtextuálního (westerny, japonská kinematografie) přístupu je boží. // The Heiress je vynikající z vícero důvodů. Především se objevuje člen klanu Kryze a uskupení Nite Owls, díky čemuž vzniká axiologické pnutí mezi dvěma typy Mandalorianů. Resp. objevuje se Bo-Katan jako pozůstatek mandalorské politické frakce House Kryze vyznávající o poznání liberálnéjší přístup k hodnotovému řádu lovců odměn. To ukazuje, že seriál konečně odkrývá heterogenní povahu celého uskupení, které doposud ve svém lpění na tradice působilo dost homogenně. I proto je Mando označen jako Child of the Watch, pravděpodobně Death Watch, separatistické frakce z planety Mandalore. Vzniká tak zárodek možné krize identity a víry ve staré zvyky. // Jinak Bo-Katan je fantastická, jako byla v Clone Wars, a přednese dvě důležitá jména - Ashoka a Darksaber. Darksaber měl na konci první řady Gideon a tenhle manda/jedijský meč se trochu kontextualizuje - Kryze jej chtějí získat. I proto, že jej dříve převzala od klanu Wren někdy ve SW: Rebels. A Ashoka (<3) je Ashoka. Nejvíc cool jedi všech dob. Konečně vodítko k původnímu řádu, Ashoka totiž znala Yodu. //Ačkoliv se to nezdá, Mandalorian se ve třetí epizodě posunul velký kus kupředu.

plakát

The Mandalorian - Kapitola 10: Pasažérka (2020) (epizoda) 

Z lovce lidí se stává lovec monster. Jestli jsem svojí paralelu s Monster Hunterem měl za náhodnou asociaci, teď se zdá být ještě trochu zřetelnější. Vlastně se nedivím, že spousta kritiků Mandaloriana vysvětluje skrze otevřené videoherní narativy - The Passenger působí jako side quest komplikující cestu za hlavní linkou. Jenže ono to je trochu složitější, protože side questy bývají vertikálně orientované, samostatné a kratší narativní celky na pozadí něčeho většího. Jsou víceméně paralelní s polonávaznou až nenávaznou epizodou na pozadí návazného narativu. Co chci říct. Není třeba si půjčovat videoherní slovník - jakkoliv je Mandalorian jeden velký fetch quest - pro vysvětlení celého seriálu a jeho struktury. Dobrý, takže když jsem se pohádal sám se sebou, můžu k epizodě. // Za mě pořád dobrý teda. Vlastně se trochu kopírují vzorce první série, jen se trochu tíhne k westernové estetice, narozdíl od té samurajské. Takže westernová hudba, víc zatmívaček a žánrových kompozic. Pořád se pohybujeme na bázi tvořené opravdu základními vývojovými vzorci, jenže zatímco minule to byl úkol, teď jde o cestu. I proto může být epizoda tak rozporuplně přijímána - ona nám nad rámec boje se smečkou pavouků nic nepřináší, ne? Omyl. Zaprvé samotný boj a cesta k němu je vrcholně zábavná, ale především se znovu pracuje se světem. Konečně se podíváme na zástupce Nové republiky, konkrétně dva piloty X-wingu. Jasný, není to úplně reprezentativní vzorek, ale Mando je poprvé explicitně konfrontován zástupci autority. Co to znamená? Že se poměrně obratně buduje represivní složka (konkrétně nová armáda zastupující republiku) jako benevolentní opozice Impéria. Nejen pointa epizody, ale i dlouhé a relativně přátelské vyjednávání odhalují, že po pádu sithské autority nastává nová a volnější - nikoliv však nekontrolovaná - doba. Nová republika je přesně tím, co Han, Luke a Leia reprezentují. A ještě jedna zajímavost, zatímco v předchozích epizodách stál konflikt především na axiologických rozporech Mandových činů ve vztahu k hodnotovému řádu Mandalorianů, teď je to vedlejší postava, kdo mu ten řád připomíná. Skoro jako by jej role otce lehce morálně deformovala. Apel na dodržování hodnot tak poprvé přichází zvenčí. // Samozřejmě se vrací kantýna v Mos Eisley a Payton Reed rekonstruuje nejen přesné kulisy, ale i několik identických kompozic. A samozřejmě, že režisér Ant-mana do kantýny přivede obrovského mravence. Mj. tam dvě důležité postavy hrají Sabacc, v něm jsem (v KOTOR) ztratil hodně kreditů. Ale pozor, někde jsem četl, že mravenec Dr. Mandible není jen tak ledajaká postava, ale Kitik Keed’kak z Epizody 4. V Nové naději totiž podobný insektoid sedí v pozadí kantýny. Jenže zástupci rasy Yam'rii jsou spíše kudlanky než mravenci, ale já o hmyzu nic moc nevím. Každopádně jde o zajímavou drobnost.

plakát

The Mandalorian - Kapitola 9: Šerif (2020) (epizoda) 

Trochu jsem se bál padesátiminutové stopáže, ale planý poplach. Mandalorian pořád neutíká k návazným dílům a soustředí svou pozornost k jednomu - stále vrstevnatějšímu - epizodnímu světu. Tentokrát má kolty proklatě nízko a zhruba do poloviny explicitně navazuje na westernové konvence - skrze prostředí pouště a opuštěného městečka, kameru snímající pistole (lasery) a oči (helmy) ve velkých detailech, ale i duelovou inscenací nebo prací se žánrovým archetypy jako je šerif, bandité a samozvaný obhájce spravedlnosti. Revizionistické westerny přijdou na mysl v polovině, kdy se jasně rozestavěné figurky trochu zamíchají. Bandité (Tuskeni) už nejsou úplně bandité, šerif není šerif a klasické duelování musí ustoupit obecnějším cílům kolektivního bezpečí a pospolitosti. Ačkoliv se Tuskeni tváří být hlavním zlounem epizody, fungují tu úplně jinak. Dostáváme spíš příjemnou dekonstrukci stereotypu Píseční lidé = anonymní monstra. // Tý žánrový rovině pomáhá i obsazení, protože Timothy Olyphant je král (neo)westernů jako Deadwood nebo Justified. Občas se pomrkne na Dunu, ale já bych klidně zabrousil až ke kultovním Tremors. Sympaticky nadsazená buddy movie o společném lovu velkých červů žijících pod zemí. Chvěju se radostí. // Za zmínku stojí i pár drobností - třeba, že celá úvodní scéna je prodlouženou a rekapitulujicí variací první scény úplně prvního dílu. Samozřejmě je super gladiátorský zápas Gamorreanů s vibročepelemi (od Knights of the Old Republic pro ně mám slabost!) a Gor Karesh potěší nadvakrát - zaprvé to je součástí oblíbené a málo viděné rasy Abyssinů a taky ho dabuje vynikající John Leguizamo. Cobb Vanth také jezdí na speederu jehož tryska silně připomíná Anakinův kluzák ze Skryté hrozby. Samozřejmostí je sarlaccem políbené brnění Bobby Fetta s nostalgickým cameem na konci. Otázkou je, jestli je to opravdu Bobba nebo libovolný (a naštvaný) klonový voják. // Posledních cca dvacet minut mi dalo vzpomenou na něco úplně (ale úplně!) jinýho. Mandalorian si udělal výlet do série Monster Hunter a závěr epizody mi připomínal to nejlepší z World. Samotářský hrdina, vybavený speciální výstrojí, přijímá zakázku na lov monstra vyznačujícího se specifickými vzorci chování a s jasně vymezeným polem lovu. Se skupinou jej najde, odhalí slabiny a ve třech fázích útoku porazí. Samozřejmě je důležité, aby příšera na konci každé z fází odhalila nějakou novou schopnost a přinutila taktiku hrdinů k modifikaci. Té paralele pomáhá i legendární status, který Krayt Dragon - v kánonu poskrovnu ukazovaný - nepochybně má. The Marshal tak stojí rozkročený mezi Star Wars, Monster Hunterem, (revizionistickými) westerny, Dunou a Chvěním. A to se mi líbí, protože - narozdíl od Anakina - mám rád písek. // PS: Zdálo se mi to nebo si Favreau v poslední třetině hrál s formáty? // PPS: Vertikální epizodická orientace vyprávění není negativum, ale v kontextu dominantně návazný tvorby ozvláštnění.

plakát

The Haunting - Šelma v džungli (2020) (epizoda) 

Nečekal jsem, že se tohle vynikající melodramatický strašení na konci obrátí k bolestivýmu vykreslení chronický deprese. James by měl radost. Au.

plakát

Aka x Pinku (2014) 

Aka x Pinku mám dlouhodobě – vlastně od premiéry v Udine –, zařazený jako guilty pleasure a zábavný béčko, který se sleduje ironicky. Ono k tomu samozřejmě vyzývá, příběh undergroundového bojového klubu Girl’s Blood, v němž se pravidelně střetávají spoře oděné dívky ve značně fyzických, ale ne vždy násilných konfrontacích (= soft-core porno). Jenže ne všechna pinku eiga jsou tím, čím se zdají být. // Když jsem to konečně viděl, zarazila mě ta sevřená osnova vyprávění. Tvoří ji dvě poloviny řízené úplně odlišnými soubory otázek. První směřuje do hloubky ↓ a představuje celý fikční svět, jeho pravidla a protagonisty. Fakt nejde o tradiční expozici na dvacet minut, ale hodinový průzkum vztahů mezi hrdinkami a odkrývání jejich traumat z minulosti. Na základě znalosti kontextu se z nich stanou dobré kamarádky, ustaví se historie i souvislosti spojené s klubem Girl’s Blood a jeho pragmatickým majitelem i existence nepřátelského gangu. A pak ⇢ se otázky přesouvají do horizontální roviny. V popředí stojí otázky směřující do budoucnosti spojené s existencí klubu, únosem jedné z hrdinek a sérií pouličních zápasů. Jestli je první půlka ecchi drama, druhá spojuje ecchi a street fight béčko se sportovním filmem. // K tomu se pojí i proměna choreografie. Zápasy v kleci jsou předem domluvené, pro potěšení (převážně) mužských diváků, takže do popředí vystupují pohledy pod sukně, wrestling v blátě a obnažená těla. Aka x Pinku neskrývá, že nejde o pravé rvačky a každý úder působí falešně nadneseně. Jenže choreografie se kompletně obrací na ulici, kdy začne připomínat dynamické hongkongské akční filmy. Zapojují se dramatické nájezdy i kaskadérské kousky a všechno bolí! Obě roviny se spojí ve finální konfrontaci, kdy se nádherně fyzické konfrontace s nepřátelským gangem přesunou do prostředí klece undergroundového klubu. Tam také vyvrcholí osobní roviny všech hrdinek, které budovala první polovina. // Interpretační epilog: Musím se přiznat, že interpretace není mou silnou stránkou – možná spíš tou nejslabší –, ale považovat Aka x Pinku za feministický film je přinejmenším problematický. Svádí k tomu na povrchu, protože všechny důležité postavy jsou psychologizované ženské hrdinky, které se umí fakt dobře prát a muže nepotřebují. Ale teda … na vrcholu pomyslné genderové hierarchie moci jsou pořád muži, ne? Vedou gang (Ando), motivují zápasy dívek (diváci), učí je bojovat (Samejima) nebo jim patří celý undergroundový komplex (Yamaguchi). Ba co víc, Aka x Pinku je designovaný pro stereotypního mužského diváka ecchi – akční scény v krátkých sukních střídají zápasy v blátě a poměrně explicitní erotické scény. Ve všech dominují ženy. A ještě každá ze čtyř hrdinek zastupuje nějaký narativní archetyp – Satsuki je taková kuudere, Mayu dandere lolita, Miko domina a Chinatsu zas variace tsundere. I vedlejší postavy jsou uvědomělé zosobnění stereotypů, od Idol girl po tomboy. A nemůžu úplně říct, že by se jejich pozice nějak okázale podvracely, jako to dělal Šion Sono v Tag. Aka x Pinku je výbornej film, jen bych do něj nevkládal významy, co tam nejsou.

plakát

Vesmírná bitva (1959) 

Tohácký scifi ftw teda. Battle in Outer Space je takovej koncentrát Toho (sic!) nejlepšího, co studio žánru přineslo. Začíná mimozemská invaze a Japonsko stojí v centru pozemských snah situaci zvrátit, klasika. // Pokud se nepletu, jde o jeden z prvních filmů, ve kterém začíná kreativní duo Honda a Sekizawa zužitkovávat média jako prostředek všudypřítomné narace. Už Godzilla nebo The Mysterians tu možnost občas využijí v kontextu Japonska, ale až Battle in Outer Space vytváří opravdu globální krizi kompletně zprostředkovanou skrze spousty mediálních vsuvek – montáže tisku novin, titulků, jednání OSN, ale také televizních reportérů po celém světě informují o hrozícím nebezpečí. Tyhle scény mají čtyři funkce. (a) Ukazují, že hrozba je globální, takže stupňují napětí, nebezpečí totiž hrozí celé planetě! (b) Zpřehledňují! Krátké štěky reportérů nebo delší jednání Organizace spojených národů slouží i k rekapitulaci proběhnuvších událostí. Pokud divákům něco uniklo, po dvaceti minutách přichází mediální nebo politická montáž. (c) Budují očekávání směrem kupředu – nadhazují možná řešení situací a nechávají diváka hádat, jakou cestou se vyprávění bude ubírat. (d) Rytmizují! Oddělují od sebe narativní bloky řízené krátkodobými cíli. Schůze tak ohraničují menší celky vyprávění. Podíváme-li se na další Tohácká scifi, tak zjistíme, že fungují podobně. Mothra versus Godzilla s tím pracuje systematicky, protože se tématu japonských médií věnuje důkladněji, ale King Kong versus Godzilla nebo Invasion of Astro-Monster pak zapojují jak montáže novinových titulků, tak schůze politické reprezentace a vždy plní některé – nebo všechny – z těchto funkcí. // Když jsem u toho zobecňování, tak dlouho trvá, než se ukáže nějaká osobní rovina vyprávění. Ba co víc, není jasné, kdo je hlavní postavou! Jako první se ustaví nepřátelská tělesa a dalších dvacet minut se formuje extrémně obecný subsvět Země. Takže řídící je velmi hrubý konflikt Lidé x Mimozemšťané a právě ve 20. minutě se oddělí první individuální postava. Paradoxně nejde o hrdinu, ale doktora Ahmeda, jenž se stane loutkou nepřátel. Posloupnost obecné -> individuální: Mimozemšťané -> Ahmed následuje druhá strana o dvě minuty později, kdy se konečně objevují dva hrdinové v civilu a vyznávají si lásku. Trvá tedy nějakou půlhodinu, než se začnou vyčleňovat mikrosvěty a rozhodně ne nijak důkladně. Jsou definovány na dost povrchní úrovni, ale slouží hlavně jako způsob, jak zaháčkovat divákův zájem o vyprávění. Jeden pár a společný přítel, kterého unesou mimozemšťané – bum, drama! // Samozřejmostí jsou nádherné tokusatsu ataky na nevinné budovy, a hlavně brilantní práce se stylem. Troufnul bych si tvrdit, že Honda byl jeden z nejvíce podceňovaných a verzatilních tvůrců. Zatímco Godzilla nebo King Kong versus Godzilla experimentují s prostorem, All Monsters Attack je plný až parametrických vzorců, tak Battle in Outer Space exploatuje širokoúhlý formát s barvou. Většina kompozic je až obsedantně symetrická, barevně vyvážená a prakticky neuhne z nastaveného konceptu. Je to krásný.

plakát

S Babicou v karanténě (2020) (pořad) 

Vrcholná forma Jyrkova blanšírovaného humoru, kulinářské tariaki magie a střihové skladby pointující life-changing moudra. Zatímco Dobroty sázely na intenzivní ruční kameru ve stylu trochu-tím-zakvedlám, Karanténa je chirurgicky precizní sous-vide. Estetické speciálo a nejlepší pořad roku. Jednoduchý, jasný, stručný.

Ovládací panel
69 bodů

Reklama

Reklama