neneka

Bez dlouhého komentáře: nejoblíbenější film mého dětství a Michal Dymek v tu dobu u mě opravdu vedl. Koneckonců Páni kluci se mi neomrzeli ani v dospělosti.

Bezkonkurenčně moje dětství a milá vzpomínka.

No co dodat: patří mezi mé nejmilejší...

Připojuji se ke Golfistovi a musím se usmívat, protože i já na tomhle filmu byla ve svém dětství několikrát... Jde o mou velkou nostalgickou vzpomínku na obrovské těšení na film s partou dalších dětí kolem sebe a nezbytným pytlíkem bonbónů v ruce.

Tak tohle je teda návrat do dětství .. náhodně jsem na to narazila a při úvodní písničce Karla Černocha to fakt nemělo chybu, protože pro mě vážně skoro zapomenutý seriál a najednou taková pecka a nostalgické vzpomínky vyskakují jedna za druhou! :)

Moc dobře si pamatuju na ten obrovský smutek, který ve mně film zanechal před mnoha a mnoha lety, kdy jsem ho viděla poprvé. A stejně zdrchaná jsem ho dokoukala i nyní. Nezměnil se v ničem. A člověk si říká, že přece na světě nějaká spravedlivost existovat musí... vždyť to, co hlavní hrdina v podání Alaina Delona provedl, si přeci odpykal, chtěl začít znovu a taky to z počátku vypadalo hodně slibně, jenže všechno nakonec stejně dopadlo jinak. A úplně špatně. A Michel Bouquet v roli policejního komisaře byl opravdu odporně (ne)uvěřitelný.

4 hvězdičky určitě za hudbu... Hudbu k životu potřebuji a tady... některé pasáže mě dostávaly nekompromisně. Ačkoliv musím přiznat, že "Muž z kraje La Mancha" se mi nejvíc líbil v podání poloamatérů, kteří si na něho troufli a v jabloneckém divadle vystřihli jak z partesu. To byl úžasný zážitek, při prvních tónech orchestru se mi slzy do očí hnaly automaticky. Takže já vlastně až díky tomu prvotnímu divadelnímu vjemu objevila ten filmový. A víme holt, jak to s těmi prvními pocity bývá... Sophie Loren nikdy mezi mé nejmilejší herečky nepatřila, čímž nechci vůbec snižovat její um, naopak!, ale z těch Italek to byla spíš Virna Lisi, ale v kombinaci s Peterem O'Toolem, hm...

5 hvězdiček a bez diskuze!!!! Ale vážně, já mám z té "staré gardy" nejvíc ráda právě Jacka Lemmona (a pak Jamese Stewarta) a zrovna tenhle film (ještě spolu s Bytem) patří mezi mé nejblíbenější. Krása, krása, krása! A vlastně jsem až relativně nedávno konečně objevila Gina Paoliho, resp. to jeho Senza fine, které se mi hlavou čas od času motá. A asi už vždycky to budu mít spojeno i s ranním tancem mírně unavené Pamely/Juliet Mills... senza fine..

To je prostě klasika a skvělý zážitek, který vloni doprovodila osobně na karlovarském festivalu i Cybill Shepherd... a byla prý úžasně obyčejná a milá.

Věci života, Docela obyčejný příběh, Bazén patří mezi mé nejoblíbenější filmy s Romy Schneider. Zážitek nepřenosný a velký.