da-a

Četník nadpřirozený. Již mírně kvalitativně uvadající pátý díl s poněkud hektičtějším výkonem hlavního představitele v nepřímé úměře na zvyšující se věk, který se stále se někam přesouvající Cruchot snaží cestou rozchodit a ještě se mu to daří. Mimozemské téma vděčné, obzvláště v kombinaci s typickým francouzským humorem, i když vcelku tento díl dává pocit, že jeho styl se již pohybuje mimo obvyklé četnické univerzum.

V mezinárodním expresu vypukla virová nákaza. Doktor Chamberlain dělá co může, aby lidé přestali umírat. Plukovník Mackenzie taky jedno řešení našel: přejezd Cassandra. Jako malý kluk jsem tento film přímo zbožňoval, nikdy jsem si nenechal ujít zejména závěrečnou scénu destrukce mostu, která tehdy v mých dětských očích vypadala jako dokonalé filmařské dílo. Mimoděk jsem tak ve všech předešlých scénách zaznamenával kvalitu obrazu, hereckých výkonů (a povedeného dabingu) a krkolomných situací, jako když se horolezec Navarro (Martin Sheen) snaží dostat do jiné části vlaku po stěně a okenicích jednotlivých kupé. Když jsem se k tomuto filmu po velmi dlouhé době vrátil, o své kvality nepřišel. Pro mě osobní záležitost a jeden z důvodů, proč mám rád film jako takový.

Četník nadbytečný. Velmi netradiční (a patřičně crazy) úvod dává vzpomenout na styl nejlepších filmů Louise de Funèse z jiného ranku, než četnického. Též konec je výrazně nečetníkovský a signalizuje již mirný příklon k bláznivější komice, která má vyrovnat stárnoucí a prodlužující se život série. Hlavně ale film staví Cruchota do pozice, ve které ještě nebyl a která by mohla i posloužit jako důstojné uzavření jeho kariérní (tedy filmové) cesty.

Rodina a peníze nade vše. Lidké životy stranou, bude se přilepšovat rozpočet. Detektivně kriminální film s předními herci jedné z nejplodňejších ér francouzské kinematografie, jehož příběh, obyčejnější, ale dobře provedený a s klidem hlavního kápa rodinného klanu plynoucí, si umí si počkat na zásadní scény (vzájemé přitahování Delonovy postavy s vdanou Mariou a jejich smrtící katarze). Dobře využitá je i synchronizace obou stran příběhu do jednoho celku bez jakéhokoliv nadržování, částečně i proto, že žádná z postav nemá sympatický charakter pro přímý kontakt s divákem. Maličko tu ale chybí citelnější gradování, které by obohatilo celkový pocit z filmu o větší vnější výraznost.

Četník rozněžnělý. Návrat do domácího prostředí přináší důraz na typický francouzský humor, ve kterém se prokazuje, že postava nerváka z povolání Cruchota ještě zdaleka není vyčerpaná. A všechno kolem jeho povýšení (a povyšování) na štábního rotmistra je jedním z vrcholů celé filmové série. A, jaká to vzácnost, snad poprvé neplyne veškerá komika jen z vztéklé části povahy hlavního hrdiny, ale i z té díky ženám jeho života konejšivější. Četník má srdce!

Kterak tajemný cizinec, mířící do Austrálie, zakotvil v prohnilém westernovém městečku a jal se konat pořádek. Kdo ví, jak moc mě tyto komedie z Divokého Západu ještě překvapí. Kulisy, v nichž by se dalo rozehrát slušné pistolnické dráma tentokrát slouží jako dokonalé místo pro nekomplikovaný, ale mnohdy chytrý humor, ve kterém se mísí slovní, fyzické i satirické výpady nikdy neminuvšího Jamese Garnera a jeho věrného sidekicka Jacka Elama. Některé scény jsou pojaty v "cartoon" stylu, jiné lehce parodují ustálená westernová klišé. Protože mě film zastihl s nekrytými zády, užil jsem si ho o to víc. Doporučuji nejen těm, kteří jsou unaveni z věčně vážných tváří pistolníků.

Četník cizokrajný. Kvalita zhruba na stejné úrovni jako nezapomenutelný originál, s menším úpadkem tempa ve střední části a párem nadbytečných scén. Je to však bohatě kompenzováno nespočtem gagů na neznámé prostředí, ve kterém to četníkovi sluší stejně jako na francouzské Riviéře.

Četník triumfující. Louis de Funès v nejlepší formě a pěkná řádka výbornéch scén s honem na turisty a hlavně s příchodem rtuťovitého uragánu do ospalé přímořské oblasti. Squadra místního četnictva správně střelená a roztomile komická spolu funguje na výbornou a záruka příjemné zábavy je zaručená. Pravděpodobně nejlepší Četník ze všech.

Tanec byl jeho osudem i spásou, lehká mysl vzdušnou plachtou života. Anthony Quinn v roli muže zrozeného z prostoty bytí, který místo aby smysl života hledal, raději jej přímo naplňoval. Řek Zorba je poměrně netradiční film. Neopírá se ani o děj ani o obrazotvornost, sílu svého materiálu nachází v postavách a pocitech, které svým jednáním vyvolávají. Jeho charaktery jsou jediným, zato veledůležitým hybným mechanismem, který postupně uvolňuje pravé napětí a dovolává se na divácích prožitku emocionálních vrcholů, které jsou mistrně zvládnuty jak herecky, tak filmařsky. Postava Zorby představuje bohémský způsob samotné existence a svými sebejistě těžkými kroky naznačuje cestu, po které nesmělý anglický spisovatel nakonec zatouží jít. Ačkoliv je Anhony Quinn korunovanou hvězdou filmu, jeho souputníku je ponechán téměř totožný prostor k naplnění svého partu, který se v závěru transformuje do podoby osvobozujících pohybů na pozadí řeckých melodií. Scény "posledního soudu" ubohé vdovy, skonu bohaté madame a samotný proslavený tanec před zdecimovaným Zorbovým stavitelským výplodem se pevně zarývají do paměti a jsou jedinečné v dokonalém podchycení jejich smyslu a právě v nich snímek graduje nejvíc. Detailní i celistvé, surově kruté a na okraj vyhrocené, ale v prvních dvou snímané s odstupem a nesoudící, a v závěru naopak vroucné jako sluncem zpražené řecké pláně. Zorbovi se tímto podařilo nečekané - po jeho defilé jsem měl poprvé pocit, že některý film zachytil základní životní pravdy v jejich radostné prostotě. Sice jen na chvíli, ale vřelé díky za ni.

Patřila do světa, kde prim hrála grácie a noblesa, avšak skutečný život pravidly neoplývá. Audrey Hepburnová objevuje krásu prostého Říma a Gregory Peck z toho těží peníze i lásku. Klasická komedie Williama Wylera otevírá oči nejen princeznám obtěžkaným povinnostmi ke královskému rodu, ale také těm z nás, kteří občas závidíme oněm "vybraným" život v luxusu a přepychu, abychom zjistili, čím vším je toto privilegium vykoupeno. Závěr snímku, který se obejde téměř beze slov, tak v sobě skrývá nečekanou sílu smutku i radosti pro charaktery, kterým bylo dovoleno se poznat a zamilovat, ale které od sebe dělí více než jen rozdíl společenských tříd. Svižně natočená romantická komedie, která přesně ví, kdy a jak je třeba hrát na ty správné struny, je však bytostně spjata se svou dobou, kdy jedině tehdy bylo možné díky umírněnému mediálnímu toku nepoznat na ulici celebritu z jiného světa a panu Vyvolenému umožněno prožít s ní osudový den. Prázdniny v Říme tímto zanechávají příjemnou vzpomínku na jinak napjatou dobu, která možná i díky oběti princezny Anny vyústila v lepší časy. Pokud i toto patří k poselství, které snímek zanechává, pak nemohlo být sděleno něžněji a procítěněji, než tak zvládl režisér Wyler. A to je možná i součást kouzla, proč film, navzdory svému věku, vůbec nestárne... některé city, stejně jako slzy nebo křehký pohled Audrey Hepburnové, jsou prostě nadčasové.