da-a

Patří k naprostým špičkám svých oborů, ale zákon je na straně jen jednoho z nich. Stojí proti sobě, ale mají mnoho společného. Robert de Niro a Al Pacino v akčním dramatu, který se nebojí ukázat obě strany téže mince. Michael Mann měl v 90. letech ambice zvládnout jakýkoliv žánr v absolutní kvalitě. V Nelítostném souboji se mu podařilo perfektně postihnout světlé i stinné stránky snad nejodlišnějších profesí na světě. V postavě McCauleyho je skryt potenciál nečekaného množství divákových empatií, a de Niro si nenechal ujít příležitost vystavět si svého lupiče přes jeho zranitelnou lidstkou stránku. S Alem Pacinem jsem měl na začátku menší problém, neboť cynického poldu, skrývajícího své boly ležérním výrazem, hraje trochu expresivním způsobem, ale jakmile proniknete do jeho postavy, stává se poručík Hanna plnohotnotným protihráčem bandy neobyčejných zlodějů. Vůbec herecké obsazení je nad očekávání bohaté, dokonce natolik, až zalitujete, kolik prvotřídních herců není vůbec využito na sto procent (mě to obzvlášť mrzí u Natalie Portmanové, Dennise Haysberta a Williama Fichtnera). Řemeslně se jedná o vybroušený skvost, akčních scén není mnoho, ale jsou reálné, detailní a promyšlené. Jen trochu zamrzí, že scénář občas svým postavám nápadně nahrává a posouvá je tak dějem kupředu. Na každý pád, pokud hledáte drama, kde civilnost a akce si nemusí vzájemně ustupovat, pak vězte, že Nelitostný souboj je poměrně vzácným artiklem amerického filmu.

Základní pravidla: Nikdy neberte Phoebe vážně, nevyčítejte Rossovi jeho těkavou povahu, nedávejte zodpovědné věci na starost Chandlerovi, nechtějte po Joeym vysoce logické myšlení, neflirtujte s Rachel, protože na to nemáte, a už vůbec se nesnažte trumfnout Moniku nějakým sportovním výkonem. Jedině tak z vás všech budou "přátelé". Sitcom jak má být. Někdy si až říkám, jak mohli po deset sezón udržet kvalitu takhle vysoko. Samozřejmě se potom už trošku opakují (což se týká spíše dějových linií o vztazích než vtipů samotných), a nakonec se všechny hlavní postavy vystřídají navzájem, ale to hlavní, humor, jeho kadence a kvalita, zůstávají na konstantně vysoké úrovní, což musím velmi ocenit. Máloco v televizi je tak příjemné, a ještě méně zaručeně spolehlivé. Přátelé jsou zkrátka výjimka, která bavila diváky a zanechala svou stopu. Co jen budu dělat, až jednou skončí i pro mě ...

Je načase poskládat si barvičky a omalovat celovečerák. Proslulá bojová série nebere zajatce a dere se na filmová plátna skrz smích i pláč strnulých diváků. Generál M. Bison vždy věděl, jak si správně podmanit lidstvo. Problém se Street Fightrem je jediný, zásadní a následující: je prakticky nezadaptovatelný. Ačkoli je ve videohře (zde konkrétně SF II) příběh stručný a jednoduchý, nelze mu upřít jeho použitelnost a působivost sloužící hernímu médiu jako doprovodný recitál pro argumentaci tlačítkových přesdržkovek vhodnou i v rámci rozšiřování mytologie do případných dalších dílů. Jako takový by snad byl vhodný pro stylovou krátkometrážní anime verzi (což také existuje), ale jako hraný bojový film pro nedůvěřivé (a chyby nepromíjející) široké publikum? Spoluscénárista prvních dvou Smrtonosných pastí Steven E. de Souza se o to pokusil... a výsledek byl dobrý, lepší, než bych kdy očekával. Důvodů je vícero: pro svůj záměr tvůrci využili asi jedinou trochu nosnou linii rivality dvou na smrt znepřátelených postaviček a letmo nadhodili prostor občanské války jako místo alespoň okrajově spjaté s nějakou realitou. Co je důležitější, propůjčený materiál dokázali dostat víceméně celý pod kontrolu a vznikl tu tak obrovský prostor pro vlastní sebeironii, sebeparodii, parodii žánru a koneckonců i zlehčování hry samotné. Což je velice nebezpečné, protože se tak snímek nebude líbit valné většině fanoušků (kteří stejně asi nebyli zvědaví na amerikanizované podání výrazně japonsky stylizované hry - a Poslední boj je o opaku rozhodně nepřesvědčí) i diváků normálních (ne, tohle opravdu není další konvenčně akční vandammovka) Naopak, film je ozdobený takovou mírou vtipných, pozérských, megalomaniakálních či předlohu upomínajících detailů (např. Bison má ve svém budoáru nástěnnou malbu parafrázující dílo jistého masového vraha, herci v jistých chvílích přejdou nachlup přesně do módu svých postav a předvedou své proslavené pohyby, o počtu jejich (cameo)výskytu v celkovém úhrnu nemluvě) a navíc Jean - Claude Van Damme a Raul Julia si své role náramně užívají, hláškují ostošest a nutí mně, abych si to vše užíval s nimi. V rámci objektivity sice letmo přiznám, že struktrura scénáře je samozřejmě dosti hloupá, tempo občas nevyvážené, některé věci zhola zbytečné (linie o "supervojákovi"), výprava místy velmi laciná, nezasvědcený divák si spousty narážek na interaktivní verzi SF nevšimne ani všimnout nemůže (a já se nepasuji do role znalce předlohy, vlastním pouhé dva kousky z dnes již velepočetné série) a ta všeprostupující dialogová šílenost a přehrávanost může jednoho ziritovat mírou vrchovatou... ale na druhou stranu - co je mi vlastně po tom. Kdo to řekl, že filmy podle videoher musí být v nezvráceném slova smyslu povedené. Naštěstí zvráceně můžu a budu vždycky tvrdit, že Street Fighter: Poslední boj byl a stále je můj oblíbený. A vůbec ne jako nějaká provinile trapná guilty pleasure, jako že se Bison ksakru jmenuju.

"Věřím ve vše a nic není svaté. Nevěřím v nic a všechno je svaté." (citát nadrženě uchechtlého sameččího mudrce Chinka) -- Feministická síla ráže 45 zasunutá proklatě nízko u pasu odjištěna v boji proti šovinismu mužského světa zalitého prorockým oparem mírotvorných oblbováků. Cease and peace, please? I na kovbojky občas padne smutek (netradičně dlouhý, přesto však původnímu názvu věrný překlad) je v jádru funkční film. Má odvážný záměr neubírat se prošlapanými cestami "obyčejných" komedií a nastupuje raději na stezku zarostlých končin, kde se pracuje s jedinečností charakterů, jejich vzájemných pout a bizardních vztahů, zdánlivě triviálním posláním a mnohem komplikovanějším světem uvnitř, kde toho tak moc k smíchu zase není. Pokud je tedy film vtipný, je to spíš stylem jeho pojetí a vybranou formou než konkrétními situacemi. Van Sant to celé dokonce stylizuje jako pohádku, když nechává přiběh vyprávět anonymním vypravěčem jako další z houpavých povídek pro lepší spaní. Tím se dostatečně ospravedlní jakákoli podivnost, kterou nám divákum v různých fázích hází pod postel. (už jen kvůli postavě tranzvestitní hraběnky a její ladné chůze - mimochodem výborný John Hurt - se párkrát na té své nervózně převalím). Je také dosti škodolibý a divácky ne vždy vstřícný, vždyť v titulcích na prvních místech uvedený Keanu Reeves se tu sotva jen mihne v silně dusivě rudé astmatické poloze a pak navždy zmizí, jakoby měl dokládat kontrolu a převahu jakožto artibuty, kterými sebevědomý režisér této story dominuje. Potud v pořádku. Stinné stránky nastoupí, když si uvědomím, že snímku tak nějak chybí hlavní tahoun a že film nedrží pohromadě víc, než by se dalo zařídit. Uma Thurman nabídne zajímavý úvodník a nádech k velkému sólu, ale Van Santův scénář s ní má trochu jiné plány - a sice s počínajícími minutami příštími sekundovat na lokalitě ranče revoltujícím a mírně zkouřeným kovbojkám/lesbičkám/idealistkám, které sice táhnou film ke konci větší silou, ale zase by zasloužili ještě větší prostor. Navíc filmu přeci jen schází tvrdší vyjádření se filmovým jazykem, který by obohatil zvolený postup o zasloužilou mezigradaci a jasnější dupnutí si (dočkal jsem se jen dvakrát: když to hraběnka schytala obřim palcem do xichtíku a když se mudrc Chink hurónsky valí z kopce dolů), protože samotné téma není příliš vyhřezlé na povrch, aby film samo zalícovalo. Tento film zkrátka trochu připomíná obálku se slovně bohatým, formálně dobře stavěným rukopisem, kterou někdo zapoměl zalepit a obsah trochu nevkusně čouhá ven. Smíme si ho prohlédnout, ne už však donést na místo určení - a jako takový správného cíle těžko včas dosáhne.

Některý lidi nevěřili, tak je přijeli sami přesvědčit. Bez znalosti bobu i sněhu, zato s odhodláním zapsat se do historie zlatým písmem. I černí muži mohou být králi na bílém povrchu. Režisér Jon Turteltaub sice nepatří mezi točící extratřídu, ale občas se poštěstí a dokáže překvapit. Standardním aranžmá posvědcenou rodinnou zábavu od producentů Walta Disneyho si oblíbilo velké procento diváků i v našich končinách, mě nevyjímaje. Co stojí za pochvalu, není jen relaxovaný výkon Johna Candyho jako zprvu rezervovaného „trenéra“, ale také možnost nahlédnout do zákulisí tvrdých olympijských podmínek při tuhé zimě v Calgary 1988, jenž je vtipnou formou zprostředkovaná, jemným humorem vylepšená divácká zkušenost, která v sobě skrývá víc, než se na první pohled tváří. Však kdo z nás Jamajce na těch bobkách nefandil, když si o to hoši tak sympaticky říkali?

Bruce Willis (opět) zdeptaným poldou, který si svůj příděl munice vystřílí na nebezpečných vodních tocích v thrilleru, který sice šlape vodu, ale neutopí se. Film nepříliš úspěšného režiséra Rowdy Herringtona, který startuje slibnou honičkou, sériovým vrahem, tragickou sebevraždou, panáky alkoholu a novou parťačkou, je veskrze příjemný a rychle ubíhající, nikoliv však ideální. Scenárista zjevně studoval modelové situace, jak diváka zaujmout a vtáhnout do děje, ačkoliv je mu možno kritizovat pramalou snahu znevšednit běžné policajtské situace více než jenom zasazením do prostředí vodních hlídek. Nelze si nepovšimnout, že celý scénář se prakticky odehrává v takřka jednotném stereotypním rytmu, v němž to navenek hýří emocemi, všichni se hned objímají, hned hádají, a celé scénky takto vrstvené na sebe pak jen dokládají dvoudimenzionalitu a plochost snímku, kterou naštěstí usměrňuje sympatická herecká účast (místy herecké výkony) Bruce Willise a S. J. Parker. Zvláštní pozornost si pak zaslouží závěr filmu, kde jsou patrné dvě věci: jednak tvůrci bezradně splácali na talíř divákovi rozuzlení, které se díky upovídaným odhalením a hned trojími příchody klíčových figur přelévá do nechtěné parodie, a druhak - na shovívavější strunu - tím v logickém celku (dosti klopotně, ale přece) dokáže příběhovou strukturu zacelit k uspokojivému a přijatelnému konci. U Na dostřel je vidět, že postprodukce do výsledné podoby asi občas promluvila a při bližším pozorování bych při troše snahy našel použité střihačské nůžky, ale jestli díky tomu drží film pohromadě tím víc, pak to bude v pořádku. A když seznám, že to k nejlepším filmů Bruce Willise má hodně daleko, pak taky dodám, že ani jeho průměrným snímkům se nemusím nikterak vyhýbat.

Ten malý Belgičan! Nejproslulejší detektiv 20. století popouští uzdu egu i šedým buňkám mozkovým a svým typicky kvapným krokem kráčí vstříc vražedným výzvám. David Suchet v životní kreaci génia obtěžkaného údělem mít vždycky pravdu. Vysoké hodnocení, kterým Poirotovy zápletky vyznamenávám, nepatří pouze tomuto prvnímu televiznímu pokusu pojmout jeho případy v celovečerním, leč stále komorním stylu, ale sérii (dnes už dobře takřka dvacetileté) jako celku. Lépe se mi při tom jeví, jaký pokrok filmy s přibývajícím časem učinily na poli vizuálního ztvárnění, neboť poslední "díly" už nabízejí promyšlené záběry a umělecké obrazové ladění. Naproti tomu dřívější počiny sázejí spíše na tradičnější, ovšem neméně poutavé vyobrazení sledu událostí před a po vraždách. Samozřejmě, struktura jednotlivých dílů je vcelku identická (dokonce tak moc, že občasné narušení této linie může působit až rušivě). Zatímco první část je jaksi seznamovací, divákovi je v tuto chvíli dovoleno operovat pouze s náznaky a falešnými stopami a Poirotův charakter je tu méně, tu více krkolomně nastrčen do víru událostí, jádro příběhů se nalezá v dějství druhém, a to samotném pátrání a objasňování vztahů a situací svázaných s případem. Nemohu s jistotou tvrdit, že se vždy přesně orientují ve všech postavách a jejich motivacích (natož - a to je moje slabina - jménech!), stejně jako přiznávám občasný zmatek, který ve mně panuje po konečném rozřešení záhad, ale výhodou těchto filmů je jejich narativní forma, tedy že v momentě, kdy snad objevíte nějakou dějovou nesrovnalost či scénaristickou skulinu, je obvykle stejně pozdě a už na tom nesejde. A tak se stává, že Hercule Poirot je někdy mnohem chytřejší, než sám divák (nebo alespoň já). Ale nemějte obavy: muž posedlý logikou i etiketou si dávno našel cestu, jak se Vám i vrahům dostat pod kůži - a nepustit.

Na první pohled je to městečko jako každé jiné. Jenže i když se hladina dobré horké kávy třpytí lesklými odrazky okolních světů, v hloubce se skrývá jen neprostupná čerň, dokud se až do dna s hořkým dozvukem na patře nedopije. A kdo jednou okusí, toho již tančící trpaslík neopustí. Twin Peaks se stal v době svého uvedení seriálovým milníkem, který i dvacet let od svého uvedení nenachází na svém poli konkurenci. Je dráždivý, líbezný, všeobjímající, rafinovaný. Je dokladem naprosté mistrovské soustředěnosti každého jednotlivého režiséra, který na něm pracoval. Každá každičká scéna je natolik zajímavě uvozena, že nelze jinak než se všemu omámeně poddat. Je podvratným dílem Marka Frosta a Davida Lynche, menším zplozencem pekel, který mění barvy jako světla na semaforech a kde se dá najít vše, co život zná a nabízí. A hlavně, sovy opravdu nebyly tím, čím se zdály být. Asi nejlepším na celém Twin Peaks je jeho schopnost stát nad scénou, při ní, pod ní, s ní a zároveň hluboce v ní. Je to použité vnímání, které celé vyprávění se smrtelnou vážností odlehčuje, aniž by se byť jen na jediný okamžik sobě vzepřelo a tím zaniklo (to by byla tragédie - ktérá se nekonala v žádné z nespočtu scén celých dvou sérií). Například takový kýč. Romanticky teskná muzika hraje, milenci si špitají důležité vzkazky lásky a dávají si mocné polibky. Již od počátku je každý jednotlivý rys zdůrazněn a dovoluje tím divákovi vystoupit ze scény, zarověn je ovšem hlubokým, vážným, a opravdovým procítěním zas strháván zpět do nekonečné hloubky známých lidských vášní, strachů a bolů, avšak již obohacený o zkušenost zbožštělého pozorovatele s pocitem, že to on je ten hráč, který zná karty ostatních a podle toho tuhle hru hraje. Ale jaký to omyl, kdo si to s kým zahrává. Pod povrchem Twin Peaks to hřmí běsy, které se nedají vyslovit, ale podobně jako tušíme, že ve tmě bývá cosi skryto, je nám tímto umožněno vidět mnohem víc. Twin Peaks je mnohovrstevnatý a v každém ohledu precizní. Náchází vzácnou rovnovážnost, kdy každá temnota a šílenství zla je kompenzována vlídnou tváří a nezdolnou odhodlaností dobra, přičemž se navzájem pohltí a uvnitř sebe svádí líté boje, z nichž teprve se rodí skutečný člověk a jeho nevratné činy. Je rozbořením klasického přístupu k nekonečnému seriálovému pragmatismu a při těch všech snech, viděních, halucinacích a mimosmyslových vjemech až děsivě opravdový. Je úspěšným pokusem probádání jinak neviděných stránek lidské duše, až se vkrádá pocit, že je o nás samotných. A přesto přese všechno díky autorskému tónování milosrdně pohodový a neskonale příjemný. Není třeba pronikat příliš do tenat, které si pro nás tvůrci přichystali, neboť tam se koná jen nekonečné zmatení, jak už to v černém wigwamu tak nějak chodí. Stačí jen plout na nastavených vlnách a nechat smysly, ať se samy naladí. A pokud se tento komentář zdá jen jako nesmyslné blábolení o díle, které není možné (a vlasně ani nijak nutné) racionálně vyložit, pak vězte, že ani pouzí návštěvnící městečka Twin Peaks nemusí být těmi, kým se zdají být. O polenech nemluvě.

Po třiceti letech do města Derry ve státě Maine opět přijel cirkus a Robert "Bob" Gray má v rukávu nové triky k předvedení. Nová generace dětí je ale něčím speciální... "To není mistrovským počinem a ani neaspiruje na to být nejdůstojnější adaptací Kingových knižních biblí. S televizní produkcí v zádech a kvalitními herci v popředí servíruje předtím i potom neslavný Tommy Lee Wallace přesto svoji hvězdnou chvilku, když pěkně po Carpenterovsku režiruje hezky vyzobané rozinky pamětihodných momentů předlohy v přijemně neafektovaném duchu a nenákladně starosvětsky. Nevyhnutelně tak "To" očesává o hned několik dimenzí, v knize do mystična a nadživotní osudovosti dovedených, na druhé straně ale s přehledem ilustruje potenciál látky, která by ve svých ambicích vystačila na trilogii celovečeráků či pár sezón vysokorozpočtového seriálu. Velmi dobře je podchycen fyzický základ "Toho" - Tim Curry je jako Pennywise ikonický, střet s bílou hmatatelnou září dětí ve stokách symbolický a finální představa oživlé noční můry v podobě pavouka se zářícím srdcem překvapivě dobře trikově sestříhaná. Navíc - podobně jako v knize - jsou obě části (dětská a dospělá) vystavěny tak, aby oslovovaly svými metodami právě kýžené publikum a nacházeli v nich témata jako počínající pocit zodpovědnosti a prahu dospívání, stejně tak i ztrátu iluzí a neochotu k přehnaným fantaziím. Divák knihy neznalý nepochopí, proč se klaunovy oběti "vznášejí" ani proč jako dospělí musejí vstoupit do brlohu skrze dveře zvící velikosti trpasličí nory - ty jsou tam jako úlitba Kingovým čtenářům, kterým ale nemůžou přinést více než rozvzpomenutí se na epickou knižní verzi, kde působily o sto procent patřičněji. Ono se totiž velmi těžce bojuje proti nejsilnější čtenářově zbrani - jeho vlastní představivosti. A právě na to dojíždí jinak velice solidní Wallaceovo snažení - ve filmu nemůžete s dostatečným zadostiučiněním zobrazit boj s bytostí, která imaginací děsí a jí se živí, světy a dětí požírající.

Netopýr a klaun - jeden má tvář osudem zasmušile ztrápenou, další břitce rozjasněnou. První touží vzít Gotham pod svá ochranná křídla, druhý vykouzlit úsměv v posmrtné křeči tváře jeho obyvatel. Komu z nich se poštěstí zatančit si v měsíčním svitu s ďáblem? Tohle není jen tak obyčejný Batman. Je to Burtonův Batman, což je charakteristika natolik výstižná, že si lze takřka automaticky představit všeobjímající šeď všudypřítomné temnoty obrazu, gotické stavby klenoucí se k bouřlivým nebesům, párou navlhlé postranní úzké uličky poskytující útočiště vandrákům a bezdomovcům a s nebývale zvýšenou koncentrací různých podloudných živlů. Bruce Wayne (přesně padnoucí Michael Keaton) je zde vylíčen jako traumatizovaný mladý muž, který, nemaje na výběr, obléká v nočních hodinách kostým okřídleného savce (bez bradavek!) a při konání noční šichty si bezděky vytváří nové nepřátele, bílé, nazelenalé, šílené. Joker (z Nicholsona nelze spustit oči od začátku po konec) byl jeho arcinepřítel už od prvních komiksů 40. let a je jen přirozené, že se dostal na plátna kin právě při první celovečerní premiéře temného rytíře. Burton s ním správně pracuje v absolutním kontrastu s hlavní postavou, přičemž s každým novým vstupem se Joker stává odvážnějším, pirotesknějším i děsivějším zároveň. Oproti předloze i Nolanovu sequelu pro příští tisíciletí je v tomto Batmanovi jeho minulost zkonkretizovaná - a kdyby jen to: pro potřebu větší dramatičnosti je přímo vklíněn do minulosti Bruce Wayna jako hlavní viník jeho pozdějšího údělu. Tento pro mnohé fanoušky překvapivý tah se však dá vysvětlit i jinými způsoby - už zde vzniká náznak odproštění se od příliš rozmáchlé předlohy ve prospěch vlastí Burtonovy fantazie, byť ješte ne tak volnomyšlenkářsky jako v přímém pokračování. Jinými slovy, vše je urychleno, nahutněno a patřičně zhyperbolizováno, aby to zapadlo do dalšího ze světů, v nichž je vlasatý fantasta Tim králem dodnes. První Batman však není prost chyb. První třetina je trochu nešikovně nasekaná a nepřestavuje žádnou smršt, ale spíš jen prostý sled událostí. Občas se vyskytne prapodivné větvení příběhu (Joker je minimálně podezřelý z masových vražd, přesto mu radní uvěří a povolí uspořádat oslavu), na druhé straně je tu opravdu pozoruhodná péče o detail, o nezastarávajících tricích nemluvě (třeba velmi precizní modely města a vybuchující továrna na konci). Ze všech dílů jsem právě jedničku viděl ponejvícekrát, a zdaleka jsem s ní ještě neskončil. Tu zábavu, kterou přináší burácející, plameny šlehající Batmobil (zde mimochodem zdaleka nejlepší desing celé ságy) při sešlápnutí pedálu nápaditosti až k podlaze, vám žádný, byť sebenablýskanější, Mercedes nabídnout nemůže. Snad kdyby ho řídil Tim Burton.