Laxik

Z trezorů nejtemnějších, kobek lidské frustrace nejhlubších a vizí nejorwelovštějších přišel na světlo roku 1989 film Ucho. Jeho one-man-one-woman show s kamerou, která připomíná staré (na začátku 70. let jen maličko starší) filmy Orsona Wellese, na vás prostě musí zapůsobit, to ani jinak nejde. Ale v zádech mi z filmu bohužel nemrazilo, jen nějak nedokážu popsat, čím to.

Kupodivu mě tahle nevkusná pitomost neuráží, a to ani na první tři ze čtyř zhlédnutí, kterých se mi dostalo. Napočtvrté už to bylo na zabití a znovu se na to nepodívám, ale i tak jsou to slabé tři hvězdy.

Je jedno, co a proč udělal tehdy, zásadní je jen, proč dělá to, co dělá teď, a že k tomu hraje Howard Shore.

A já pořád říkám, že Ohnivý pohár je po trojce druhou nejlepší adaptací a že největší chybou bylo svěřit dojezd série Yatesovi. A budu to říkat dál, protože Ohnivý pohár je skutečně "temnější" svých starších bratrů, má ale oproti většině svých "ještě o jeden odstín šedé temnějším" nástupcům výhodu atmosféry. Tu totiž má a má ji hutnou. Jedno z nejlepších bludišť v historii filmu je toho, stejně jako libový návrat Voldemorta mezi živé (ups, spoiler), důkazem. Nadávat můžu jen na odfláknutí finálového zápasu mistrovství světa ve famfrpálu, neboť to je skutečně škoda.

Fincherova odpověď na veškerou tu směšnou glorifikaci Nolana. Zmizelá je formou dokonalý film, který plyne pomalu jako Nil na svém dolním toku. A vy plujete v něm. Je jedno, jak pomalu si řeka pádí, stejně se v ní po chvíli začínáte topit spolu s hlavním hrdinou a veškeré ty káhirské splašky se na vás nabalují a táhnou vás ke dnu. To vše za doprovodu nejpomalejšího soundtracku, co znám. Tam, kde jiní mají geniální a bezchybné postavy, které doplácejí na svoji aroganci, tam Fincherův film představuje několik chytrých, ale vlastně obyčejných lidí, kteří doplácejí na vše možné. A nejvíc na to, co udělali kdysi před lety. Je to vlastně úplně obyčejný film, který je o lidech a jejich touhách. A o hnusu, těžkém lepivém hnusu, který má v sobě každá z postav filmu a možná i každý z nás diváků. Po všech těch komiksových výplaších jsem rád, že jsem jednou valil bulvy na velké plátno ne pro výbuchy, ale pro příběh, pro jeho rozplétání, pro lidi, kteří vláčí děním tak dlouho, až začně ono vláčet jimi, a pro krásu filmového řemesla. Na závěr musím uznat, že film není dokonalý, má chyby a má jich hodně, ale všechny ty nedokonalosti ho dovedly až ke konci a mne usadily k sepsání tohoto komentáře. /// Update po měsíci: Po zhlédnutí Interstellar platí moje první věta dvojnásobně.

Na jedničku to nemá, dvojku už si naštěstí nepamatuju. No, vzhledem k začátku možná bohužel, ale to máte otrav jako intoxikuj. Trochu moc odkazování a málokdy děsivé. Hlavním problémem je asi to, že nám jsou postavy ukradený, a to je u vyvražďovačky docela problém. Ale je tu Riddick. Tahle postava díky nadhledu svýmu i Dieselovýmu ani po třinácti letech neztratila na síle. Pořád je to frajer, co vám poví, jak a kdy vás zabije, ale jako jeden z mála hláškařů umí i mlčet. A to je teprve to pravý pošušňání.

The Great Dictator skutečně musel lidem své doby přijít jako naprosté zjevení z jiného světa. A to samozřejmě nemluvím jen o tom, že nám Charlie Chaplin poprvé promluvil. Kdepak, tady jde o to, co říká, ať už to říká tělem nebo slovy. V partech, kdy jde o grotesku, bezchybné, jako satira občas pokulhávající, ale o to lepší ve svých nejsilnějších momentech, jako poselství nepřehlédnutelné. Co naplat, finální scéna je možná trochu patetická, ale odhoďme na chvíli náš přemoudřelý cynismus, jak nás k tomu sám Chaplin ve svém vášnivém projevu nabádá, a vezměme si na pomoc Karla Čapka. Tomu bych taky nikdy nevytýkal, že jeho díla končí obvykle šťastně, že v nich rozum vítězí nad fanatismem a lidskost nad hloupostí. Natočit ten film dnes, tak snad, ale pokud máme k něčemu umělce, je to pro pravdu, kterou nám jako jediní zvládnou v těžkých časech sdělit. Ne pravdu fakt, ale pravdu takovou, jaká má být. Je-li podána s vkusem i humorem, tak jako v Diktátorovi, nezbývá nám, než si z očí vytírat slzy smíchu a tleskat.

Film veskrze průměrný, ovšem získávající si mne svou lidskou stránkou.

Film, který mi dal připomenout slavné Tři dny Kondora. Obojí je považováno za klasiku, v obojím se hloupý a neschopný hrdina s kupou štěstí snaží utéct hloupé a neschopné špionážní organizaci. Obojí je pekelná nuda. Předvídatelný a Grantem opravdu špatně odehraný důkaz toho, že i mistr Hitchcock si může neohrabaným sekem utnout celou paži. Bez přehánění a bez přetvářky nechápu, co na tomhle fiilmu lidi vidí.

Mám problém s dětskými rolemi hereček, které jsem viděl v pozdější fázi jejich kariéry nahé. Ten fakt mi Jumanji neskutečně kazí, protože se cítím tak provinile, že si film nedokážu naplno užít.