honajz

Silné téma prvoplánově podané. U některých kreací mi to až přišlo k smíchu, jak je postava Chýlkové podávaná jako ta ubohá chudinka, která nikdy nic neprovedla, zatímco Švehlíkova postava je podaná jako „vždyckyhajzl“. Kdo se tak trochu orientuje v mezilidských vztazích, tak ví, že to nikdy takhle černobílé není. Ta žena taky mohla provokovat a svého staršího muže urážet, nebo mu dělat drobné naschvály, jimiž ho vytáčela. A on taky se mohl často jen bránit. Vždy existují různé úhly pohledu. Celý tenhle příběh bych mohl vzít a otočit naruby. Ona provokatérka, on ubohá oběť, která se brání, nechává se vytočit, a přitom bych často mohl použít ty samé záběry! Ona, která se v podstatě nechá zmlátit, aby ji litovali a aby MOŽNÝ SPOILER měla omluvu pro to, vrazit mu nůžky do těla. Zkrátka mi to přišlo vyčuraně černobílé, povrchní a prvoplánové. Co jsme třeba zjistili hlubšího o postavách? Proč se vzali? Proč ona si vzala staršího chlapa? Kde on přesně dělal? Co dělala ona? Co na jejich sňatek říkali rodiče? MAjí nějaké společné záliby? Atd., atd.

Moc se mi to nelíbí. Zajímavý a jistě originální nápad. Ale kdo má mít nervy a chuť koukat na bandu blbečků, kteří se pořád chovají jak rozmazlení puberťáci? Gordonova kritika vězeňského systému, kdy věznice připomínají spíše hotely a vězni se jen flákají za peníze daňových poplatníků, je sice fajn, ale obávám se, že poněkud bezvýsledná. U pekelných kuchyní nebo hotelů mne osudy těch lidí zajímají, člověk cítí možnost, že se mohou změnit, ale tady je to takové zoufalé. Navíc raději vidím vařit samotného Gordona, než pár uhádaných individuií, u nichž netuším, jak se ze dne na den naučili dělat chilli con carné nebo zapečené koláčky, když včera ještě neuměli ani umíchat vajíčka.

Anthony Melchiorri sice není žádný Gordon Ramsay, který také natočil své Pekelné hotely, ani nemá příliš velké charisma, chvílemi vypadá jako takový trošičku chcípaček. Ale tomu, jak vést hotel, rozumí velmi dobře, a snaží se skutečně najít hlavní problém, poradit co nejlépe, a pomoci hotel postavit na nohy. Někdy jsou majitelé hotelů podivně nerozumní a hloupí a trvají na svých tradicích, které jim hosty nikdy nepřivedly, a nedají na dobré rady. Výběr desinací je rovněž zajímavý - od hotelů ve skalnatých horách přes hotely na plážích, nebo dokonce i v Řecku.

Stejné schéma, ale mně se prostě tohle schéma líbí ze všech Gordonových projektů nejvíce. (Třeba Great Escape je fajn, ale není to až tak zábavné, i když baští omáčku z mravenců nebo opečené kosti nebo sám vaří v poušti.) Nedělám si iluze, že mnohé díly jsou zčásti dramatizované (ostatně úvodní dvojdíl o tom svědčí - v roce 2013, tedy jen rok po natáčení, hotel vedl někdo zcela jiný, a od ledna 2014 je hotel zcela uzavřen), ale prostě je to slušná dávka emocí, a člověk se těší na ty drobné situace na pokoji, v restauraci, a pak na následné „prozření“ místností i majitelů. Trochu to připomíná Šéfa v utajení, kde se člověk také těší na závěrečné odhalení, ale přitom si nedělá iluze, že tomu šéfovi to nadšení vydrží déle než dva týdny. Některé díly Pekelných hotelů jsou takové nijaké, jiné velmi dramatické. Za zcela nejlepší sérii o tom, jak postavit hotely na nohy, však stejně budu nadále považovat Hotel Impossible.

Asi jsem měl poněkud větší očekávání. Ken Follet nám tu předkládá v podstatě známé skutečnosti, mírně říznuté Folletovým proticírkevním postojem (což najdeme i v jeho románech), takže je to poněkud nevyvážené. Samotné dramatizace jsou velmi dobré, ale samy o sobě nestačí. Jednotlivým dílům také schází jakási koncepce.- sice třeba jsou představeni tři zástupci různých stavů v různých situacích souvisejících se středověkem, ale i zde cítím jemnou manipulaci. A stále minimum zajímavých informací. Italský seriál Středověk mi dal daleko více informací, a pokud jde o obyčejný život obyčejných lidí v anglickém středověku, zaujme daleko více třeba dokumentární seriál Tudorovská farma.

Natahovaná (včetně písniček a estrádních čísel) melodramatická vyprávěnka ve stylu červené knihovny. Zajímavé jsou snad jen exteriéry, podle mne tam ty domy a křivolaké uličky dnes už nestojí. Herci toporní, Baldová přehrává, Vítová vypadá permanentně jak po opici a něco jako okouzlující ženu v ní těžko hledám, Pántik toporně postává, a samotný hypnotizér je k smíchu. Pár scén za něco stojí, ale jinak film o ničem, bez atmosféry, s naprosto jednoduchým příběhem a prostinkou katarzí.

Ano, mazalové vzali do ruky scénář a je to poznat. Naprosto nevtipné situace a dialogy. Sáhodlouhý a nevtipný monolog, který by unudil i hyperaktivní dítě. Postavy nezajímavé, špatně představené. Ruml hraje Lexu. 25 minut každého dílu je neuvěřitelné utrpení při snaze to dokoukat a alespoň jednou se pousmát. A ten namixovaný smích v pozadí! Skutečně se mám smát, když strašidlo v zrcadle řekne slovo „sympózium“? To má být jako vtipné? Jo, a jak se tady někdo ohání tím, že jde o dětský humor - máme dvě děti, 6 a 11 let, a nebaví se u toho ani jedno.

Velmi slabý pokus nějak „zábavně“ představit v 70. letech herce, kteří v období černobílého filmu na plátnech kin zpívali. Mezitím ukázky z těch filmů, v rámci „výslechu“ jejich vzpomínky na dobu natáčení, pár perliček z natáčení. Nemá to žádnou strukturu, hlavu a patu, výběr herců se může zdát zvláštní, navíc každý herec má na svoji „obhajobu“ i s ukázkou tak pět minut - tam toho zas tak moc nenacpete. Kdyby natočili s těmito herci vzpomínkový televizní seriál, vyšlo by to laciněji, bylo by to zajímavější a mělo by to větší historickou hodnotu. Tohle nejde totiž hodnotit ani jako film, protože mu chybí jakékoliv filmové ingredience.

Když jsem byl malý, přišlo mi to spíše jako horor, než jako pohádka. Má to úžasnou atmosféru, hudbu, zvukové efekty. A jak tady v komentářích někdo píše o nějakém socialistickém vyznění, tak asi nezná staré české pohádky nebo mluví z hladu. Případně z bídy. Duchovní a myšlenkové.

Jeden díl seriálu Tajemství dávných dob, vytažený jako samostatný dokument. Není divu, protože jde o nadprůměrný dokument. Nejenom, že se dozvíme mnohé, co jsme nevěděli, zde u katedrál o stavitelství, nosnících, pilířích, tlacích apod., ale také se zde lidé snaží stavět podobně, jako se před staletími stavělo, a v podstatě nějakou takovou stavbu rekonstruovat. Také zjistíme určité historické souvislosti, zajímavé jsou ukázky míst, kde katedrály praskají, protože jsou špatně postaveny. A skutečně dojde i na ta tajemství - třeba že míry všech gotických chrámů odpovídají mírám Šalamounova chrámu, nebo že mezi postavami vchodového reliéfu katolické katedrály v Chartres najdeme i antické filozofy.