gojackill

rititiki vadí důraz na kšeftování, ale pro mě je hláška krabáka: "prašulky" s tím dětským nadšením to, co mě skvělým způsobem rozesmálo. Naivně se tvářící seriál, který hýří optimismem a se dotýká i hlubokých věcí v tom mezilidským styku. Chci se na to dívat :-) Spongebob - čistá duše stejně jako Patrik. Asi jsou i tací, ale nevím, jestli vždy a za každých okolností jako Spongebob. Seriál tak na čtyři, ale film, to je prostě mrda.

Bylo to jako sledovat Pushera od Nicolase Refna akorát s vyspělejší kamerou. Problém byl v tom, že jsem se u Srbského filmu dosti nudil, protože jsem v podstatě věděl dopředu vše, co se stane. Vytratilo se z toho veškeré napětí a dokonce mě to nijak zvlášt nešokovalo. Možná je to moje chyba, na druhou stranu, kdybych dopředu něvěděl o co v Srbském filmu půjde asi těžko bych si ho pustil stejně jako většina ostatních. Nejvíce zabodovala hudba, která je šílená jako samotný film.

S.T.A.L.K.E.R byl o atmosféře, exteriérech, nestvůrách a střílení. Atmosféru to celkem má, exteriéry jsou vynikající, nestvůr jsem se bohužel nedočkal a toho obézního kluka s maskou v závěru jsem raději neviděl.

Klasika, u které jsem se párkrát od srdce zasmál. Ať Vás provází síla, ale neříkejte to nikde na večírku prosím.

U Woodyho Allena už jsem si hodněkrát nabil hubu, tentokrát ale pořádně. Nejlepším filmem pro mě od zmíněneného režiséra zdaleka zůstává Match Point, alespoň zatím. A jestli dám příště film od Woodyho, tak bez Woodyho, já už se na něj prostě nechci dívat.

On je to vybroušený film, ale je prostě o ničem..

Na začátku jsem byl plně zaujatý animací kreslíře, který zachytil velmi zručně jakéhosi neznámého pána se smečkou rozdivočelých psů. Začátek je dost působivý. V ten okamžik moje kamarádka uvažovala nahlas, jestli mají ti psi nějaký význam, jestli jsou nějakým symbolem. Nese snad tento výjev nějaké vyšší poselství? Film samotný se tváří dosti ambiciózně a intelektuálně. Ve skutečnosti mě však nenapadlo žádné hlubší poselství toho výjevu se psi a ani se nevyjasnila spojitost s jednotlivými povídkami. Ve filmu je, myslím, šest povídek rozdílných kvalit. Některé jsou dost pitomé. Animace samotná mě upoutala u povídky s krokodýlem, tam byla silně atmosférická. Zajímavé byla i výplň mezi jednotlivými povídkami. Před očima Vám plynou silně hypnotizující geometrické obrazce s ženským podmanivým hlasem na pozadí, který formou monologu filozofuje na různá témata. Vůbec to však nesouvisí s povídkami. V kontextu celého snímku je to dost nešťastné - z filozofie je žvást. Ta samoúčelnost se mi protiví. Poslední povídka je podle některých nejlepší, nechám si jí na jindy a třeba ještě zvednu hodnocení.

Nic menšího než opravdu krásná a upřímná pocta života, strachu ze smrti zbavená. Žádné umělecké onanování jako třeba u Triera. Blbost! Malick chce jen vydat něco ze své ohromné duše do té vaší.

Svět zvrhlosti, násilí a bizarního sexu je zde servírován natolik zdrcujícím způsobem, že to ve vás zanechá silný a nepříjemný pocit bezvýchodnosti a frustrace. Je to dost možná nejdrsnější film jaký znám, není to však jako sledovat drastický horor jakoby ze vně, skvělý režisér-vypravěč vám naservíruje vypjatou psychologickou hru o autoritě, které lze snadno podlehnout. Autorita je ten pojem, který může vysvětlit motivaci uťáplého majitele obchodu s rybičkami, důkazem je slavný několikrát zopakovaný Milgramův experiment a stačí se podívat do nedávné minulosti na autoritativního Hitlera a nad poslušností jeho následovníku. Film tedy nesledujete ze vně, ale vnímáte jej zevnitř, spolu s postavami (skvěle zahranými i vedenými z režiserského křesla). Filmařky dokonalé, hudebně krásné a to vše je slito ve formě dramatu, nad kterým by si i Ovidius zlomil pero. Ostatně metamorfóza je zde ústředním tématem. Bolestivé a zhoubné jako nádor - čím by chtěl být Trierův Antikrist, tím je Cold fish od Shiona Sono. ŽIVOT JE BOLEST!

Je to překrásně natočené a soundtrack je pohodový, lehce melancholický, plný romantiky a s erotickým nádechem. Poslouchám jej intezivně. Obsah to však má pramalý a chvílemi jsem se docela nudil. Od Wonga se mi více líbil film Šťastni spolu, které je v zásadě o tomtéž. O nenaplňěné lásce. Závěrečný citát: ,,Vzpomínat na ta zmizelá léta je pro něj jako dívat se ven skrze zaprášenou okenní tabulku, minulost sice vidí, ale dotknout se jí nemůže, navíc vše co se mu podaří zahlédnou, je rozmazané a nezřetelné."