Páně

Trochu nechápu ty výbuchy nadšení a výkřiky obdivu. Možná jsme si u USA produkce až příliš zvykli že je nám jejich fatální patriotismus a hrdost servírována často poněkud hloupěji, ovšem Argo v tomto je a není jiné. Tohle je jedna velká (byť konečně trochu inteligentněji natočená, to přiznávám) oslava velké ameriky jako politického velikána a jejího všemocného Hollywoodu což mi není dvakrát po chuti. A pár odlehčených momentů mě opravdu neobměkčí. První polovinu filmu má herecky paralytický a režijně unylý Affleck dost problém k sobě vůbec diváka nějak připoutat a děj je poměrně nudný, ale druhá půlka to trochu vylepšuje neboť je lepší a svižnější. Na konci zase malinko patos vykoukne, ale přecijen v rámci Affleckovství ne tolik jako jinde. (zhlédnuto extented cut)

Chce to najít v sobě odvahu vytvořit cíleně velikášské audiovizuální dílo s tak citlivými filozofickými tématy jakými osud, věčnost, selhání či láska bezpochyby jsou, aniž by se jeden vyhnul všudevkrádajícímu se patosu. Cloud Atlas je bez debat perfekcionistická práce plná v různých směrech opravdu nadprůměrných scén. Za zmínku jistě stojí i velice vkusné dávkování akce, emocí či vizuálních libůstek. Ale i přes veškerou spokojenost se asi nikdy nezbavím jakéhosi v nitru hlodajícího pocitu, že Atlas Mraků tak trochu pohltil sám sebe ve svých ambicích zachytit takřka osudovou všehomíru na ploše jednoho filmu. Jako by mi ony osudové tóny nakonec přeci jen protekly mezi prsty místo aby mojí duši vystřelily někam ke hvězdám. A i kdybych byl brán na mučidla, nedokázal bych povědět zda to bylo z důvodu že jsem tomu tak sám chtěl, nebo že to zkrátka ani nešlo jinak. A tak toto dílo pohříchu malinko selhává tam kde mělo být v kramflecích nejsilnější. Bohužel.

Muzikál ve filmu to nikdy nebude můj šálek kávy a pohled na zpívající hvězdy hollywoodu mě naplňuje bezbřehými rozpaky bez ohledu na kvalitu materiálu. Kdyby tam ovšem nějaká ta kvalita byla. Bídníci 2012 mi nabídli jen šílenou nudu s pekelnou stopáží završenou neskutečně natahovaným koncem, který se z vás tím nejlacinějším způsobem snaží tahat emoce. A když navíc vzpomenu, že při některých pěveckých eskapádách jsem potlačoval výbuchy smíchu, tak přinejmenším nenacházím na tomto díle nic, ale zcela nic pro mě interesantního. Trpěl jsem až do konce.

Značně nekorektní záležitost, kterou bych si já však dovedl představit i mnohem nekorektnější. Pořád je tu ještě potenciál na mnohem větší jízdu za hranici dobrého vkusu, neboli v tomto byl diktátor dobrý, ale nikoliv výborný. Přesto mě však celkové charisma a sympatičnost materiálu přeci jen strhává k výrazněji pozitivnímu hodnocení. Já jsem si to užil a to třeba i díky tomu, že ten konec jsem čekal mnohem horší.

Jakkoliv netrpím opravdu žádnou sympatií k Ofelii, výsledný dojem zesílený shlédnutím unrated verze není vůbec špatný. Oliver Stone je svým způsobem už rutinérem nadprůměru, v jeho podání může sice působit lecos trochu laciným dojmem, ale pořád dokáže skórovat. Šalamounský dvojkonec je toho jasným důkazem.

Rozhodně příjemné překvapení neboť má očekávání nebyla valná. Nakonec jsem si ale tuhle svým způsobem minimalistickou jízdu užil. A hlavním důvodem onoho pozitivního pocitu byla ta skutečnost, že jsem ani chvíli necítil nic nepatřičného a byl uspokojen pocitem že Dredd si na nic nehraje, že je to jen syrová jízda s prakticky nulovým dějem ve velmi chytlavém hávu. Ta Urbanova asketická a věčně do obráceného U protažená ústa mi budou hrát ještě dlouho.

Sentiment si strčte někam, tohle je filmařské selhání masivních rozměrů. Proti prvnímu dílu notný krok zpět. Režisérsky to je velmi provařené, hlášek těch je opět sakra málo a povedených vtípků ještě méně. Tam kde měla být lehkost a nadhled je jen křeč a vyčpělý zápach dob kdysi minulých. Kapitolou samo pro sebe je jak pěst na oko křiklavé a do nebes volající Arnieho neherectví, zde obnažené v plné nahotě. Kde jsou ty časy let osmdesátých, kdy to takovýhle pajdulák mohl díky vhodnému načasování formy někam dotáhnout. Je zajímavé vidět zde na CSFD jak partička místních filmových ultras a různých hvězdičkobijců najednou kvůli jménům a nostalgii neuvěřitelným způsobem rezignuje na svoje filmové kumštýřství a nekriticky adoruje tenhle rádoby akční film. Nevím proč bych si měl nostalgii kurvit tímhle, to už si jdu raději pustit třeba Komando.

Ten děj byl teda pěkně spektakulární, rozuměj: opravdu velmi jednoduchý a přímočarý. Ale i takové někdy fungují. Nemohu říci, že bych byl nějak výrazně znechucen to ne, ale ani naopak. Rozhodně potěšila Saba Mubarak opět v roli Mouny Al Fathar.

Co si budem povídat, tenhle film spadá dokonale do ranku příjemných překvapení když nic nečekáte. Byť bych si v mnoha směrech dovedl představit mnohem propracovanější příběhové momenty či pointy a trochu lépe napsané dialogy, tak přesto uznávám, že nepochybné kvality Hamilton má. V práci s hudbou a obrazem si vede často velice dobře. S lepším scénářem a větším důrazem na emotivní momenty snímku mohla tohle být absolutní bomba, ale opět nám z toho vylézá jen slušivý nadprůměr se vkusným buketem. Popravdě, nelituji ani minuty strávené s tímto dílem.

Marně jsem čekal na citlivé a vizuálně i emocionálně vybroušené scény, kterých obsahovala předchozí trilogie ze středozemě neuvěřitelné množství. Obávám se však, že vina je tím ponejvíce knižní předloha sama, neboť Tolkienův Hobit na rozdíl od jeho Pána prstenů nikdy takovým nebyl. Doopravdy zkroušen jsem vlastně byl jen z okatého pomrkávání na dětského diváka z čehož občas vyplynulo trochu křeče. Hobit opravdu nabídne sem tam nějaké ty rozpaky, ale pravý fanoušek je rád promine neboť se mu dostane opět poctivé byť trochu zředěné porce středozemě tak jak jí má rád.