wovsi

Jeho nejděsivější animák - naštěstí se šťastným koncem. Kéž by lidstvo také došlo osvícení (duchovní pokrok nesmí zaostávat za tím materiálním), aby si uvědomilo, jak se samo dobrovolně likviduje. Ty děti ve filmu to poznaly (asi právě proto, že byly dětmi), ale co ti dospělí, kteří hýbou světem?

Animovaná báseň beze slov. Back je od počátku inspirován indiánskou kulturou, díky její jednotě s principy přírody, a později se k tomu tématu v dalších filmech vrací. Duch přírody, ptáci a pokorný člověk... Krása... Akorát ta animce pro mě nebyla tak podmanivá, jak ji dokázal Back vytvořit ve svých pozdějších filmech. Obsahové se však jedná o skvost...

Film jsem viděl v rámci doprovodné akce jihlavského dokumentárního festivalu "Živé kino". I když to bylo zadarmo, sedělo nás v hospodě, kde se to promítalo, asi sedm, zbytek (většina) šel na pivo. Trochu mě také zarazila úvodní hláška Marka Hovorky (ředitel festivalu), že skoro všichni Topola četli, ale málokdo ho dočetl do konce. Nepovažuju se za člověka bez rozhledu, Topola jsem nečetl a tenhle výrok mi přišel dost intoušskej stejně jako veřejná projekce pro sedm lidí. Ale k filmu. Napadají mě Sedmikrásky (trochu hyperbola). Ne kvůli nějaké podobnosti, ale kvůli tomu, když si vzpomenu, co o nich říkal můj učitel na film: "Něco takového nemá nikde obdoby." A vždycky když je něco jiné a svébytné, prostě originálnější než ostatní, tak je to něco, co má význam i kvalitu a stojí za pozornost. To je Sestra. Celý film na mě nějak zvláštně depresivně působil, i když jsem nestíhal vnímat to, co jsem potřeboval, protože toho tam je přehršel. A taky pokud někdo předkládá divákům něco jinak, je to nepředvídatelné a zpočátku je těžké se zorientovat. Není to film na jedno zhlédnutí. Je to film, velký film, ale také film, na který přijde při promítání sedm lidí...

Být obyčejný, normální a milovat. To je víc než cokoliv jiného. Dobráčtí manželé spolu procestují Ameriku, až nakonec zjistí, že v sobě sami navzájem mají něco jedinečného a přitom prostého.

Spíš obrazy než film. Krásné obrazy.

Antonio Banderas natočil tento film prý jako potcu těm, kdo se stali úředníky v bankách nebo dělníky v továrnách a nenaplnili své sny a nestali se slavnými. Letní déšť si hodně hraje s poetikou, s vizualitou, hodně se zde mluví vznešeně, o touhách, o básnictví... Ale film je to ve skutečnosti chladný. Přehnaná stylizace zabíjí emoce. Herci jsou moc toporní. Vše působí telenovelsky. Proto se mě Banderasův režijní počin nijak zvlášť nedotkl.

O tom, jak je důležité, aby někdo věřil ve vás a ve vaše sny. Film o dívce, která v těžké době dospívání nalézá jen falešné naděje a zklamání ze světa i lidí. Především mě zaujala scéna, ve které Mia míří na taneční konkurz, který má být pro ni jakýsi výtah ze stoky jejího života. Jenže pak zjistí, že se jedná o konkurz "tanečnic" do nějakého striptýzového klubu. A o tomhle to tak celé je. Že sny a hnusná realita není jedno a totéž. Zvlášť když je na to člověk sám.

Nebylo to špatné ani dobré. Mírně zabité charisma Paula Giamattiho i námětu. Všem zklamaným doporučuji Věčný svit neposkvrněné mysli. Tam možná naleznou lékařské metody, které ocení víc.

Dobrý film s originálním tématem, ale měl jsem pocit, že je trochu nepřátelský vůči divákovi. Je to drsné a kruté a hlavní herečka hraje tak dobře, až z toho mrazí.

Když režisér uváděl ve Varech svůj film, tak říkal něco v tom smyslu, že stačí vzít kameru a sehnat pár přátel a může stát na jeho místě za rok kdokoliv z nás. Zní to úsměvně, protože je jasné, že každý z nás tam stát rozhodně nemůže. Ale on ano. Natočil velmi kvalitní film o složitosti vztahů v současné době. A natočil ho s minimem financí a s neherci. Tleskám.