Tayen

Vtipné a smutné. Vtipné díky Ivo Bystřičanovi, jehož kamera, komentáře a utrpení nás provázeli na jeho cestě odnaučit se kouřit. Já nekouřím, ale vím, jaké to je přestat být závislý na čemkoliv, byť neškodném. A odnaučit se kouření je mnohem horší. Smutný mi přišel postoj politiků. Tady jde poznat, jak pokrytecké jsou jsou jejich výroky a programy na ochranu obyvatel, zvláště dětí. A bohužel se málokdo k tomu pokrytectví přizná. A pak, že máme být na naši zemičku pyšní. Točené rozhovory s našimi představiteli jen potvrzují to, co si o nich myslíme. Každopádně kouření je zlo, které bohužel ale musí snášet i nekuřáci. Ale peníze jsou peníze, a tak místo firemních školek se dětem raději daruje krabička cigaret.

Něco takového se už dneska netočí. Moment: neříkal si tohle i Scorsese na začátku 90. let, když se díval na staré Hitchcocky? Možná ano, a pak natočil Mys hrůzy. Už úvodní titulky, které jakoby vypadly z filmů pána Psycha, vás nenechají na pochybách, že u tohoto filmu, pokaždé když půjdete na záchod, film pozastavíte, nebo spíše na záchod úplně zapomenete. Od takového filmu se neodchází, ani neklábosí. U takového filmu máte přibité oči k obrazovce a sledujete marný boj po pomstě toužícího, inteligentního psychopata De Nira a tak trochu zbabělého právníka Nicka Nolteho, který se snaží zachránit rodinu, jež také nesplňuje kritéria amerického snu. Mrazivý thriller, jako kdyby vzdával hold staré škole, a přece je svůj, nadčasový, přesto současný. A já můžu říct: Něco takového se už dneska netočí.

Nádherné bytosti mají být náhradou za Stmívání a znovu nechat opuštěné fanynky, aby se na něco těšily. Koncept zůstává stejný: jsou tady dva mladí hezcí lidé, kteří jsou k sobě osudově přitahování, musí čelit nepřejícnosti svých rodin, zlu a nadpřirozené moci jednoho z nich, tentokrát je to dívka Zaklínačka. Lesy Twighlightu jsou vyměněny za mokřiny Jižní Karolíny, a tak díky tamnímu kraji vzniká hezká atmosféra. Nádherné bytosti jsou zábavnější než Stmívání. Hlavní dvojice je sympatická a poslouchat je je díky jejich vtipkování docela zábavné. Pak tady máme Emmu Thompson a Jeremyho Ironse, jako master Zaklínače, jejichž rozhovor v kostele je lahůdkou, škoda, že takových okamžiků ve filmu nebylo více. Ale ať Nádherné bytosti vybočují těmito střípky z průměru, pořád musí plnit svůj hlavní účel: dát fanynkám pravou lásku se vší svou přeslazeností a řečmi, melodramatičnost a pocit obdivu, který je zobrazen hlavně ve scéně kdy zlá Zaklínačka Ridley jako sexy vamp vystoupí ze svého bouráku, tak aby ji mohlo obdivovat celé chlapecké hřiště. Mladá dívka také potřebuje pocit výjimečnosti, o který smutná hlavní hrdinka v krásných historických šatech, v jejichž rukou je snad opět osud celého lidstva, sice nestojí, ale divačky se do ní můžou promítnout a tak si splnit v zastoupení svůj sen. Nádherné bytosti se bojí být něčím víc, protože se snaží dát fanynkám to, o čem si myslí, že chtějí, další o něco lepší Twiglight. Ale bohužel, náhražka je jen náhražka a Twiglight neměl takový úspěch protože si ho fanynky žádaly, ale protože tvůrci vycítili, co potřebují a co na trhu chybí. Nádherné bytosti se tak bohužel stanou jen dalším filmem, který je možná lepší než jeho upíří předchůdce, ale v podstatě omílá pořád totéž a nic podstatně nového nepřináší.

Tak tohle byla šílenost, většinu filmu jsem měla pocit, že jsou ty postavy na prášcích. Příběh staví na známé legendě o Dráculovi obohacené o další postavy a zápletky. Originalita v ději téměř žádná, ale vizualizace, kamera, herci a černobílé scény tento nedostatek vyrovnají.

Je to chytré a svižné. Je to nesentimentální ryzí sci-fi s originálními prvky a zpočátku nesympatickým ale hrozně lidským Tomem Cruisem a sympatickou a hrozně drsnou Emily Blunt. Moc bych si přála, aby měl film úspěch, točilo se více military sci-fi a vzniklo něco tak dobrého jako byli Vetřelci. Na hraně zítřka je pro mě první vlaštovkou, ale rozhodně ne vrcholem. Krom scén, kdy Cruisův hrdina dostává ze začátku na budku mi v paměti nezůstala jediná, u které bych se bála nebo byla napětím zařezaná do sedačky, nebo mi aspoň zůstala v paměti. Když si vzpomenu na svůj posed, byl docela uvolněný a se zaujetím jsem sledovala, co se děje na plátně ale bez emocí. Možná to bylo tím, že je to film, kde sledujeme takřka jen dvě postavy a zbytek jsou křoví, a Cruise to svým herectvím neutáhne. Emily Blunt je sice drsná, ale ve skutečnosti tam je proto, aby se měla Crusiova postava před kým předvádět. Slyšela jsem kolem sebe spoustu chvály, a možná o to více mně film zklamal. Možná je to tím, že Mimikové ve mně nevzbuzovali dostatečnou nenávist nebo strach. Možná je to v tom konci, který mi přišel odfláknutý a až příliš "americky pozitivní". Jsem ráda, že Na hraně zítřka vzniklo, ale doufám, že se brzy dočkám pravé pecky, která by dokázala pohltit.

Polanski, ty blázne, co jsi to natočil? Vždyť já ani při závěrečných titulcích nevím, kde končí představy a kde začíná pravda. Ze spořádaného průměrností zavánějícího a spolehlivého podnájemníka se stává černá ovce domu, které je vyčítáno nepatřičné chování. Ztište tu hudbu! Minulá podnájemnice skočila z okna. Ubohá paní s dcerou - chtějí je vystěhovat. A co ty egyptské hieroglify na záchodě a strnulé postavy? Není divu, že skočila, z toho by se zbláznil každý.

Nejsympatičtější na filmu bylo to, že jsem od něj moc nečekala, ale dostala skvělý komorní katastrofický počin, ať to zní jakkoliv podivně. Největším přínosem pro mě byla absence jakýchkoliv klišé: děti umírají, žádný otec, který zachraňuje rozpadající se rodinu (manželka je nevěrná, ale je to hold součást života), sympatické postavy umírají, nevíte, kdo přijde na řadu jako další. Filmaři se nebáli ukázat herecké hvězdy s pěnou u pusy i v bezcitné přesto lidsky pochopitelné pozici (skvělý Jude Law). Nevíte, co přijde, kdo přežije, a zda-li vůbec někdo přežije. Film je nabitý hvězdami, až z toho jde strach, že bude kvůli nim upozaděn příběh, ale to se neděje. Herci tady jsou od toho, aby svými výkony podtrhli, nikoliv překrývali. V neposledním řadě obrovský plus dávám za vědci potvrzenou pravdivost postupů, které by byly za podobné katastrofy uplatněny.

Drama? Možná. Fantasy? Určitě. Ale komedie? Možná tak hodně hořká. Vynikající a charismatický Peter O'Toole je tahounem celého filmu, který k mému překvapení natočil čech. Téma, že v nebi máte na růžích ustláno podle toho, jaká je vaše světská sláva je originálním nápadem pro film, ale bylo by velmi smutné, kdyby tomu tak bylo i ve skutečnosti. Ačkoliv se mi plynutí filmu zdálo být jaksi unylé a pomalé, zřejmě to k danému tématu patří, protože i čas v tomto filmovém posmrtném životě takový je. Nebýt Petera, bylo by těch hvězd méně.

Nechápu, jak něco takového mohl Hallmark natočit. Naprosté znevážení britských a řeckých legend na tvory, kteří chovají jakýsi infantilní vztah k lidem. Koketující medůza, Minotaur, který má rád děti? A co proboha ta Titánie? Tohle má být ta magická a okouzlující bytost ze Snu noci svatojánské? Tvůrci asi neviděli adaptaci s Michele Pfeiffer. Hvězdičku dávám za zajímavý nápad tance s mořským hadem a scénu s jednorožcem, kdy se ho dvě rádoby princezny snaží nalákat na zlaté jablko. Hudba je to jediné, co tenhle snímek dělí od odpadu. Klasická americká rodinka, co si myslí, že svou laskavostí změní všechny obávané stvůry v milující šašky - PROBOHA! Vyvarujme se takovým pohádkám, které s pohádkou nemají společného absolutně nic.

Film vypovídá o životě Agnieszki Holland v době, kdy pobývala v Československu, tedy v době studií a okupace. A právě o této okupaci a jak ovlivnila její život a život jí blízkých osob je film hlavně. Přibližuje i povahu samotné A. a to jak ji viděli ostatní, a občas je dokument proložen záběry z filmů, které natočila tehdy a teď - Hořící keř. Spíše jsem čekala, že Návrat Agnieszky h. bude více vypovídat o celém jejím životě a tvorbě, nejen v tehdejším Česku. Ale tak snímek asi ani nebyl zamýšlen. I tak hezky vypráví o úseku života neobyčejné ženy.