balayette

Diskutovaný a často vysoce ceněný film. Metaforicky ztvárněná proměny mladé poslušné baletky z bílé labutě na černou mě fascinuje především poodkrytím roušky uměleckého světa. Speciálně balet je děsivý umělecký obor, plný intrik, ctižádostivosti, nezměrné píle a pokory, snahy, podřizování všeho jen své profesi. Ta ani není profesí, je závislostí a tyranem, který se navíc po krátké době možné (a strašlivě vydobyté, ač nejisté) slávy nehezky svému médiu odmění. Křehká herečka Natalie Portman mistrně prochází všemi fázemi - od hodné maminčiny dcerušky po opíjející se bisexuálku - a poukazuje nechtíc na fakt, jak je těžké se pro běžného diváka do její role vžít. Přesto nejmarkantnějším rysem filmu je nervozita: třese s kamerou, se scénou, s hudbou, ale nejvíc s hlavní představitelkou. Velmi snadno je přenesena na diváka, který může může s klidem vydechnout až po necelých dvou hodinách. A možná ani to ne.

Ohraný souboj mezi předlohou (vynikající knihou C.D. Payna) a filmem tenhle snímek bohužel totálně prohrál. Jediná možnost, jak ságu převést na plátno, by byla zfilmovat každý díl knihy zvlášť - a hlavně sarkasticky-intelektuálním stylem, ostatně tak, jak dílo vypadá v tištěné podobě. V tomto případě je výsledek smutný: chybí většina zásadních vedlejších postav, scén a především nevystižená atmosféra. Na knize je geniální hlavně to, jak je absurdní a že jde o deník - jednotlivé dny se táhnou a nic se v nich neděje... pouze Nickův komentář jim dodává nezaměnitelný vtip. Umělé vytváření situací na způsob "jen aby tam bylo všechno" nikam nevede, nehledě na styl filmařiny a la American Pie. Na to je potřeba čas a ten rozhodně do devadesáti minut nikdo vtěsnat nemůže. Není mi taky příliš jasný výběr hlavních protagonistů - tak dobří, aby zastínili velmi podrobné popisy zevnějšku v předloze, určitě nebyli.

Další Carreyovina, která se ovšem vyznačuje nepřepísknutým Jimovým komediálním talentem. Schéma je podobné jako v Masce - z průměrného nekňuby se díky všemožným okolnostem vyklube vtipný frajer. Tentokrát ale nejde o nadpřirozené schopnosti, ale o vnitřní sílu, kterou v sobě člověk může probudit opakováním jediného slova. Krásná filozofie, která skutečně může fungovat (vlastní zkušenost), vstoupí do Carlova života natolik, že posléze neví, co si s ní počít. Neokoukaná a přirozeně civilní Zooey Dechanel mě nadchla nejenom svou vizáží a neodolatelnými texty písní, ale její charakter Allison projde během filmu neuvěřitelnou proměnou: ze zcela pohodové slečny, která je spontánní a uvolněná, do hysterické paní, která naopak veškerou uvolněnost postrádá. Zvrat byl pochopitelně očekávatelný, přesto mě zarazila forma. Nicméně pobavení veliké a radost ze zvoleného tématu. Let's say yes.

Absolutně atypický Allen. Brilantně vystavěný příběh, neočekávatelné zvraty, pramálo konverzačních gagů a samozřejmě úplně chybící postava komentátora dějě přímo do kamery - samotného Woodyho. V posledních desítkách minut se mi tajil dech. Klasické vztahové drama řešící rozpor vášeň nebo jistota v sobě navíc zahrnuje pojem štěstí. Je velmi snadné hlavního hrdinu hodnotit, soudit ho a jasně poukazovat na místa, kde udělal chybu. Ale film je tak příliš snadno aplikovatelný na realitu, že kdybychom se nad tím jenom lidsky zamysleli, nemusel by být společenský tlak tak neúnosný, aby lidé docházeli k těmto mezním skutkům. Silný film, který v paměti utkví nejen díky výborné Scarlett Johansson.