Yasmin

Po tomto filmu mi nepřijde nic krásnějšího a romantičtějšího, než jít jen tak běhat mezi kapkama deště, kdy vzduch nevoní jen samotným deštěm, ale taky láskou. Láskou, která je snad ukrytá v každé kapce. A radost. Opravdová radost a bezprostřednost, jakou si jen mládí v 30. letech může dovolit :o). Poeticky dýchající film, ve kterém samozřejmě nechybí ani starosti, bolesti a zklamání, které jsou součástí dětství, prvních lásek, a pak mnoha dalších lásek, a především samotného života na Žižkově, i mimo něj.

Sny dýchají. Zabalený do celofánu, papírových krabic a spousty představ. Vězte, že představivosti není v tomhle případě nikdy dost. Zvláště v případě milého Gaela. A je to všechno jedna krásná podívaná!

Netušila jsem, že se 2. světová válka dá pojmout i z jiného hlediska, a to z hlediska humoru a komiky, kterou vytváří hl. hrdina (Benigni). Ale tenhle film mě o tom přesvědčil a zároveň uchvátil. Naprosto. Objevují se zde situace, kterým se prostě musíte smát. Ale pak i situace, u kterých vám slzí oči, ovšem nikoliv ze smíchu. Následně je to vykompenzováno "dobrým" koncem. Tedy relativně dobrým koncem. Protože v koncetračním táboře zahynulo příliš mnoho lidí na to, abychom mohli mluvit o dobrém konci. Prozradím tedy, že konec je smutný, ale na druhou stranu dojemný a krásný. A už jsem zase u té dojemnosti. Ale tento film takový opravdu je. Vytváří ve vás neustále ty dojemné chvíle.... a taky ty chvíle, kdy si můžete říct, že přece jenom je život krásný!

Forrest Gump. Film, který mám moc ráda. Taky částečně proto, že jsme svědky všech důležitých událostí ve světě. Proto, že je film dojemný, objevují se zde silné příběhy různých lidí, se kterými se Forrest potká. Jejich osudy, jejich výpovědi. Ale hlavním důvodem, proč mám tento film ráda, je sám Forrest. I přes svůj handicap umí hluboce milovat, pomáhat těm, co to potřebují, popř. se jich zastat. Má neuvěřitelné charisma. I přes častý posměch neztratil víru v lidi. Nikdy je neodepsal, prostě jim věřil! Mohla bych se na Forresta Gumpa dívat donekonečna a nikdy se mně tento film neokouká.

Svoboda, bezprostřednost, volná láska, naděje, zklamání, bolest, víra. To vše je ve filmu obsaženo a ještě mnohem více. Film si mě naprosto získal a to se vším všudy.

Poprvé jsem tento film shlédla v kině, aniž bych přesněji věděla, co od tohoto snímku mám čekat. Z kina jsem následně vycházela s velmi rozporuplnými pocity. 21 gramů jsem pak viděla ještě 3x nebo 4x a vždy ve mně tento film dokázal vyvolat nové poznatky, nové otázky, nový náhled. Těžko říct. Tenhle film je jako skládačka puzzle. Nejdřív je každý kousek rozházený, nedává absolutně smysl, ale ve finále vám všechno do sebe začne krásně zapadat. A každý kousek puzzle si najde to správné místo. Je to tak .... neuvěřitelné. A vy v tu chvíli pochopíte podstatu filmu. Nebo snad smysl života? Dokážeme se obětovat pro lásku k bližnímu? Můžeme unést velkou ztrátu, která je tolik bolestná? Můžeme se snad někdy smířit se smrtí? A zvláště se smrtí někoho blízkého? A pak je otázkou .... Kolik teda váží lidská duše... ? ... v okamžiku smrti ... (?)

Kde je pravda? Otázka, která nás provází celý náš život. A my se neustále dožadujeme odpovědi. Snad pro naši spokojenost, pro náš klid v duši... Protože někdy život bolí (nebo tolik bolí pravda?cit?ztráta?), protože někdy prostě musíme znát odpověď, aby nám bylo líp, abychom už necítili takovou zátěž života. Ale pak... je krásné, když umí být člověk vděčný. Za to, čeho se mu dostalo. Že život umí být krásný a něžný i v nejmenších detailech, že tu krásu můžeme objevovat každý den, a pak i v sobě samých. A tento film mluvil detaily..a pocity.. Je krásné se jen tak zhluboka nadechnout, podívat se do korun stromů, vnímat svět okolo. Dívat se do oblohy, procházet se bosýma nohama v trávě. Cítit zemi. Cítit život. Zastavit se a dýchat. To pak člověk objeví nový život. Nebo snad nový náhled? Ohledně tohoto snímku mám ještě spoustu otázek. Ale už teď vím, že se k němu budu často vracet. A neustále se učit dívat na svět nejenom zvenčí, ale i zevnitř...