MM11

Snění je naštěstí připuštěné za všech okolností… Když se dostane podivín do velkého světa, zpravidla obhajuje naivní ideály – stalo se to ve filmu Byl jsem při tom nebo Dave a spadl do toho i neodolatelný filozof Ernani v podání Toniho Servilla. Tyto filmy tlumočí postoje tvůrců a společnému úsilí nic neschází: Ať žije svoboda je vtipný, přiměřeně vážný a dostatečně závažný snímek, který většině diváků pravděpodobně zvedne náladu. K politice nepřistupuje s nasupenou vidinou zdrcující kritiky, nýbrž empatickou snahou porozumět obtížné službě. Opakovaně skloňované slovo „únava“ má vysvětlit ústup vizí, nedostatečnou průbojnost, apatii, korupci atd. Únava má být reakce na stav věci, smutným důsledkem nastolených poměrů. Jenže snímek obhajuje neobhajitelné a vytváří z politiky vakuum. Režisér Roberto Andò netematizuje stranická omezení, nezbytnost kompromisů, každodenního relativizování vlastních ideálů ve prospěch společného cíle. Vůbec není jasné, zda je zdejší (levicová) strana mocenským nástrojem jednoho muže či neovladatelný organismus dlouhého šiku hochštaplerů, kteří politiku Ernanimu brání v rozletu. Absence těchto mechanismů činí nápravu „nového“ Ernaniho strašně naivní. Je to přesně takové, jak si unavený volič přeje. Leč nemožné, protože se zamlží asi sto padesát omezení, před nimiž by filozofující Servillo stál. Podobně zjednodušená je druhá zápletka – politický exil politika Ernaniho se zřejmě hodlal inspirovat papežským zběhnutím (Habemus Papam), bohužel se ale točí v kruhu a mimo pár vtípků nic nenabízí. Tento film je tak naivní a politika v něm černobílá, až mě to dojalo. Pakliže může někdo toto pole ještě stále pokládat za prostor plný unavených idealistů, zřejmě není naše situace tak beznadějně cynická. Více takových filmů. (MFFKV 2013)

(Láska) prochází žaludkem, (film) sází na přímočarost... Indická kinematografie – respektive její hindská část – má u nás těžce narušitelnou pověst. Bollywood působí na city, vypomáhá si množstvím přeexponovaných muzikálových čísel a váže se na tradiční prvky kultury daného regionu. Právě poslední bod nejvíce brání cizokrajnému seznámení s Indy. Lehká komedie Cizí oběd domnělý handicap nečekaně sebejistě ruší. Snímku v tomto ohledu nesmírně pomohl režisérův studijní pobyt v Americe. Cizí oběd připomíná (klasickou) hollywoodsku produkci čitelným vyprávěním i umírněným stylem. Režisér neztrácí čas s marnivými pasážemi atrakčního rázu – každý dialog, každá postava i gesto mají své místo. Umírněný humor přitom nenarušuje vážnější podtext filmu, v němž se obratně ukrývá společenská kritika. Navzdory optimistickému ladění snímek nezobrazuje idealizovanou Indii, nýbrž prvky každodenního života, o něž málokdo stojí (ruch, špína, hierarchický systém). I samotná zápletka prochází mnoha zvraty, pro něž by v běžném hollywoodském filmu pravděpodobně nebylo místo. Domnívám se, že sloučení závažného a odlehčeného napříč kulturními tradicemi je hodné následování. Snímek totiž „neopustil“ svou zem, pouze naznačil určitou propustnost dvou samostně se rozvíjejících kulturních tradic. A věřím, že ku prospěchu věci. P. S. – jídlo je zde skutečně nádherné, opět univerzálnější, než by se mohlo zdát... (MFFKV 2013)

Tíživé téma, film o poznání méně... Výmluvná rekonstrukce vlády Rudých Khmerů v Kambodže. Není třeba je představovat, jejich pověst hovoří za vše. Jako kdyby si toho byl autor vědom a obrátil tradiční optiku – výrazně osobní dokument se spolehl na dobové záznamy v menší míře, než je zvykem. Režisér Rithy Panh odmítl věrohodnost obrazových materiálů a vyřezal sošky protagonistů. Rozmístil je do miniaturizované oblasti Kambodže, kde následně popisuje jejich trýzeň. Vemlouvavý a emotivní hlas „svědka“ pravděpodobně každý neocení, vyžaduje totiž alespoň zlomek zájmu o problematiku, jakou má Panh. Vyprávění o jednotlivcích je pozvolné, nepříjemně mrazivé a stále značně abstraktní (sošky nesdělí každý pocit, vypravěč však ano). Kontext převzetí moci Rudých Khmerů je zmíněn okrajově a zajímavostem (hraná propagandistická tvorba Rudých Khmerů) se nechce Panh věnovat skoro vůbec. Trauma, které přímo kape z popisu daného období, se bohužel stává určitou pastí. V závěru naznačí vypravěč Panh ještě silnější zainteresovanost, proti níž se stěží může cokoli namítat. Platí ovšem, že pro seznámení s problematikou není Chybějící obraz příliš vhodný. Zda je to správně či špatně, nechávám otevřené. (MFFKV 2013)

Koukatelný Hřebejk, asi absolvoval stáž ve Skandinávii (ukončenou předčasně)… Idylická svatba, tajemné úsměvy nečitelných osob a nezvaný svatebčan, jehož zásah dramaticky naruší výjimečnou událost. Krátký popis naláká, připomene skandinávská vztahová dramata, která se s oblibou zavírají do tísnivých sídel. Pokud se tajemné postavy barvitě vykreslí, zdá se, že snad ani není možné selhat. A zde je první problém – mezi úzkostný sever a ambiciózního Hřebejka se vklínil značně nepřesvědčivý scénář Petra Jarchovského. Slibně načrtl manželskou dvojici a nezvaného hosta, aniž by jakkoli využil vedlejší postavy. Svatebčané se mění ve vděčnou stafáž nebo kašpárky pro zasmání (viz opilý Míla v křečovitém podání Davida Máje). Potenciál prostředí byl uspokojivě těžen v první třetině snímku, aby se možné otázky neobratným zásahem nečekaně zúžily a film začal příliš hnát jedním směrem. Nedá se říci, že by v tom selhal Hřebejk-řemeslník, na to je příliš velký profesionál. Bohužel také on mi v posledních letech připadá stále více mechanický a jeho styl pragmaticky „normalizovaný“. Líbánky by mohly náramně zapadnout do období nové vlny, kde by manželku hrála Jana Brejchová a nezvaného hosta Jan Kačer, Popkulturní narážky (zde Nastassja Kinski) by nepůsobily tak škrobeně a filmu by nevadilo, že míří do nečitelna. Neprokazatelný ideál? Snad, ovšem z tohoto filmu jsem si odnesl nepříjemný pocit něčeho, co mohlo a mělo být realizováno. To by si však žádalo čas – vynikající námět byl podle všeho nadšeně přepsán na papír a za velkého spěchu realizován. Dramaturgicky zabité dílo nesvědčí o neobratnosti tvůrců, jako spíše o nestřídmosti a nekompetenci lidí na úrovni výroby. (MFFKV 2013)

Mnoho slov na úkor činů... A tohle mělo znamenat co? Drobná epizoda ze života Phila Spectora, která mu k jeho smůle zkrátila životní hýření. Byla by z toho výtečná rozhlasová hra, poněvadž se tam stále mluví a dohaduje. Obraz stěží představuje přidanou hodnotu, vše se odehrává v šedivých prostorech a nudné náhražce excentrického sídla. „Zachovalá“ advokátka Helen Mirren a značně chátrající Spector Ala Pacina nepěkně analogizují herecké kariéry těchto velikánů. Je to o zanikajících časech a nepřejícnosti okolí. Jistý náběh na provokativní tematizaci presumpce viny (= společnost/porota Spectora a priori nesnáší, a proto si na něm při první příležitosti vybije zlost) nepřesáhne banální zmínky o honech na čarodějnice a vyznívá do ztracena. Vůbec například nepřipouští opačný výklad, o který se též hraje – zda by mohl Spector pro své zásluhy požívat určitých výhod a proč tomu společnost brání. Tvůrci nezapřou fanouškovství, když do dialogů uměle připisují historky z hudební branže. Občas zazní dialog, který jako kdyby ušel konečnému sestřihu, neboť se k dané postavě vůbec nehodí. Nicméně nejhorší překvapení přichází v samotném závěru, který není. Snad v důsledku náhlého snížení finančních prostředků, každopádně křiklavější utnutí jsem dlouho neviděl. Bylo by možné argumentovat, že televizní produkce nemůže suplovat vysokorozpočtový snímek. Jenže doba se někam posunula. Ten nevkusný plakát trefně pojmenovává hlavní problém – návrat kamsi o dvě dekády zpět ve filmovém vyjádření, lhostejno zda televizního. Doufám, že Spectorovi zásluhy jednou převezme někdo svědomitější. (MFFKV 2013)

Milé cvičení pro náročné... V padesátých letech se ve Velké Británii prosadilo hnutí mladých a rozhněvaných filmařů, kteří vešli ve známost jako Free Cinema. Tito tvůrci chtěli zachytit život realističtější optikou, vyjádřit okrajové společensko-kritické stanivsko a aktvizovat společnost. Jeden z jejich filmů byl o dělnících, kteří denodenně po nocích připravují chod tržnice (Každý den kromě vánoc). Film sice neměl zvuk, ale byl velmi naturalistický, tváře chudých konkrétní a výzva celkem jasná. Tak, proč to říkám?. Nyní si představte naprostý opak výše neznačeného a dostanete skoro přesně snímek Viktora Takáče. Sociální akcent ustoupil, protagonisté jsou nanejvýš v obrysech, členění je spíše intuitivní. A hlavně – snímek nepopisuje domnělou realitu, místo toho se opírá o fantazijní svět. Není jasné, co je skutečné, kde začíná autorská vize. Přiznám, že bych uvítal vysvětlení od samotného autora, i když možná hra spočívá mj. v jeho nedodání. Horší je, že prostředí cirkusu mne odjakživa míjelo a dodnes nezajímá, proto na mě neměl tento krátký film vlastně žádný účinek. To však není chyba jeho, nýbrž diváka. (MFFKV 2013)

Místy až tragikomicky prázdné… Ozbrojený převrat uprostřed normalizace se nápadně podobal tehdejšímu zřízení: umanutostí a šedí. Získat povědomí o zákulisí činů a něco vzrušujícího se dozvědět se celkově příliš nepodařilo. Záleží na charismatu protagonisty, jinak zůstanou informace zastřené. První účastník (jak se jenom jmenoval...?) nemá co říct, víceméně ani pro co žít. Film loudavě sleduje jeho marné pokusy o nalezení přítelkyně; místy zkouší nudný materiál čímsi oživit a znenadání skončí. Protagnistovo charisma mířilo do záporných hodnot, a proto nic nereflektoval (vyjma té prázdnoty a bezčasí). Terorista Fero byl o poznání sdílnější, byť dostal suverénně nejméně času. Typický rapl se zálibou ve zbraních popsal, co ho k akci vedlo, a přidal zábavné historky. Režisér si všiml, že vděčnější konflikt doutná v jeho rodině, avšak ponechal ho až na drobné popíchnutí korektně spát. Už v předprodukční fázi bylo asi jasné, kdo bude největší hvězdou a Hučín opravdu „nezklamal“ – militantním způsobem objasnil motivaci a současné postoje. Jeho egem se tvůrci nechali opatrně vést. Při sledování výcviku Hučína a mladé dobrovolnice se divák asi zabaví, jenže v tu chvíli už byl původní záměr výrazně upraven. Příznačné je, že Hučína i ostatní dokáží vyvést z rovnováhy blízcí, kteří nemají k antikomunistickému terorismu žádnou citovou vazbu. O nich ten dokument ovšem nebyl. Perspektiva vyprávění tří pamětníků se neukázala příliš užitečná a nabízí se otázka, proč tomu tak je. Více než čtvrtstoletí od oněch událostí... P. S. – výbuchů chtivý divák nebude zklamán, zejména Hučín předvede svůj arzenál v plné síle... (MFFKV 2013)

Působivé, nevyrovnané, snivé... Od Shirley jsem si sliboval poctu prostorům a rekvizitám období klasického Hollywoodu. V přeneseném smyslu vstup herců do tehdejších místností či pokojů, pohled na nenápadné předměty (sklenička, lžíce, hodiny), které často rozhodujícím způsobem působily na psychiku a jednání postav. Touto cestou se ovšem Gustav Deutsch nevydal. Jeho „rozpohybování“ snivých obrazů mi připomnělo hyperrealistickou malbu, jíž sice není možné věřit, ale vytváří zvláštní pocity přítomnosti mimo čas a prostor (místnosti jsou vesměs prázdné a působí „nezařízeně“). S ohledem na koncept krátkých uzavřených segmentů je tento dojem ještě zdůrazněn. Mimořádný účinek mělo rozhodnutí použít ruchovou zvukovou stopu, naopak původní písně bych si odpustil, vytrhávají z nálad jednotlivých kapitol. Režisér pojal celý snímek jako angažované potýkání Shirley s důležitými okamžiky americké historie do poloviny šedesátých let. Každou kapitolu uvede hlasatel v rádiu shrnutím nejdůležitějších události daného dne (zejména druhá světová válka, poválečný antikomunismus a černošský zápas za lidská práva). Deutsch je podle všeho levicový liberál a ústy Shirley vyslovuje své postoje. Proti tomu není možné namítat, pouze mě mrzí, že vnitřními dialogy poněkud bourá tajemno kolem postav. Některým částem to podle mě ublížilo, protože sestávají de facto z květnatých dialogů o mezinárodně-politické situaci. Tyto úvahy jsou samy o sobě zajímavé, nicméně Shirley mě uhranula spíše těmi částmi, kdy se původně statický obraz měnil ve film – tj. nenápadnými pohyby, kradmým úsměvem či doteky postav. Tyto momenty byly magické a paradoxně se opět měnily v obraz (ovšem tentokrát v mé mysli). (MFFKV 2013)

Zejména prevence, což ovšem není až tak málo… Nejtristnější na tomto nezbytném dokumentu paradoxně byl jeho dopad, respektive náhlý zájem o něco vědomě přítomné. Proto na mě bohužel materiál nezapůsobil tak zdrcujícím způsobem, jak by měl, neboť „jenom“ zhmotnil představy. |Dokument o předváděcích akcích, reliktu divokého nástupu kapitalismu na počátku devadesátých let, který se nestihl dostat pod kontrolu, má osvětový charakter. Oslovuje a varuje potenciální oběti, pro kohokoli dalšího opakuje a shrnuje známá fakta. Popisuje mechanismy náborů pomocí zrnitých materiálů. Pozitivní je nesporná (leč místy marná) snaha o zachování kritického odstupu, což byl podle mého názoru nejtěžší úkol. Jediným problémem je zdvojování otřesných záznamů, protože tvůrci chtějí vše vynést na světlo. Přidanou hodnotu mají tvořit zástupci odborné veřejnosti, i když v tomto směru nedochází k vyřčení ničeho nového. Někdy se dokonce nevědomky argumentuje podobně jako v případě předváděčů – viz kuchař Vaněk a jeho bodré (důvěra) připomínání, že ty nabízené pánve jsou opravdu k ničemu (serióznost). Příčiny se stopují letmo, spíše formou vyvolání otázek adresující společnosti. Není pochyb o tom, že tyto akce jsou vychýlením z určitých existujících a tolerovaných norem. Pakliže se nepopíše slabší forma nátlaku, není možné zahájit účinnou prevenci. Tyhle otázky však dokument ve mě jako divákovi vyvolal, což potvrdilo jeho smysl a potenciál podnítit diskuzi. (MFFKV 2013)

Od fanouška pro jiné věrné... Standartní dokument ze zákulisí kapely, jehož hodnota spočívá v mimořádně dobře realizovaných záznamů živých vystoupení. Zbytek filmu ovšem nezapře nekritický obdiv a problémy, před nimiž byl postaven Shane Meadows samotnými The Stone Roses v průběhu natáčení. Úvodní dynamická montáž naznačí dramatický příběh plný zvratů. Skutečnost je o poznání přímočařejší - skupina nahrála přelomový debut a pak bojovala s vzájemnými spory i očekáváním fanoušků. Meadows věnoval mnoho času úspěšnému prosazení ve druhé polovině osmdesátých let, kdežto únavné rozmíšky další dekády stěží zmíní. Členové kapely o tom mluvit nechtějí, spíše se pokouší o domněle vtipné hlášky a srší náhlou energií. Nejvíce o nich poví sesbírané archivní záznamy výstupů ve všemožných talk show - pobaví zvláště interview se zpomalenou moderátorkou měsíc před vydáním první desky. Naopak mi scházelo vysvětlení, jak a koho ovlivnili The Stone Roses, kam patřili v místní scéně. O tyto informace Meadows nezavadí, raději zachytí fanoušky při pokoncertové extázi. Nic proti, leč příště podobný dokument naladím pouze v případě, že budu rovněž skalní. (MFFKV 2013)