Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Pohádka
  • Dokumentární

Poslední recenze (72)

plakát

C. a k. polní maršálek (1930) 

Jsem si vědom, že mezi Burianovými veselohrami existuje jakási obecná kvalitativní stupnice poměřovaná tím, jak úspěšně odolaly jednotlivé tituly zubu času. Zároveň se však domnívám, že fenomén Burian funguje na principech vymykajících se běžným hodnotícím kritériím. Pokud je možné zahrnout Burianův film superlativy, je to většinou zásluhou vyzkoušené předlohy, případně vhodného filmového námětu, a přiměřeného režijního vedení. V případě, že nejsou splněny tyto podmínky, a film je mizerný, nic to nemění na tom, že Burian je takřka bez viny. Typickým příkladem Buriana "ve formě" je pro mne právě C. a k. polní maršálek. A to hned z několika důvodů. Předně je Maršálek první stoprocentní zvukovou veselohrou a také prvním filmem, který udělal z Buriana filmovou hvězdu. Pominu mimořádný divácký úspěch, který vyvolal famózní nástup mluvícího Buriana na stříbrné plátno, podstatné je, že Vlasta Burian, v té době již osobnost českého divadla, představil, co od něj mohou čeští režiséři a diváci do budoucna čekat. Slovní ekvilibratistiku využívající zkomolenin, dokonalé mimické i hlasové schopnosti, narážkový humor, a také to, že nejlépe se cítí v adaptacích her vlastního divadla. Jinými slovy nabízel svůj standard, který mohl být využíván jak v dobově nadprůměrných komediích, tak v lidových veselohrách. - "Feldtrunk, klášterní tajemství... Poslušně hlásím, že jsme měli k obědu šunknflekle, takže asi budeme mít plný břicho čtverečků. Paní obrstová si objednala jelito, a to bude jako štucel... Taky musím nahlásit, že nám chcípnul kanár. On měl místo jedný nohy sirku, ergo protézu, chudák přiletěl nad kamna, škrtnul o plát a uhořel..." To, že film je natočen z dnešního pohledu jednoduchými prostředky, je způsobeno po technické stránce možnostmi doby a financemi, které se vydávaly na spotřební žánr, jakým veselohra bezpochyby byla, a také neochotou riskovat přesun z komorního prostředí, takže Maršálek může místy působit opravdu příliš divadelně (komorní prostředí zůstávalo zachováno i v jiných Burianových filmech, ale především zásluhou Martina Friče se s ním začalo pracovat více filmově). To, že herci a herečky až na vzácné výjimky (Pištěk, Šlégl) selhávají, je vzhledem k přechodu ke zvuku pochopitelné, ale příliš to nevadí, protože Burianův sólový výstup přihrávače nepotřebuje. V neburianovských scénách je nepochybně vidět tradici české němé veselohry a nadbíhání diváckému vkusu (nezbytné milenecké duo, za každou cenu komická postava sluhy Sepla, rázná manželka a bojácný manžel, jednoduchý slovní humor - "Místo Medák řeknu Bábrle...eeEbrle"). Oproti pozdější praxi, kdy se v ději znenádání objeví hudba a hrdina začne zpívat, je zde ještě prostor pro píseň připraven, např. když chce pravý maršálek zazpívat píseň, pro kterou byl Procházka poslán do penze, zrovna přichází polní kapela, kterou si Procházka již předtím objednal, aby ho touto písní vzbudila. U mě tento film vyhrává mimo jiné i dokonalým vystižením rakouské armády, na jedné straně zesměšňujícím, ale přitom v podstatě vycházejícím z pohledu rakouského důstojníka (nutno říct, že Burian hraje za sebe i za uniformu). "Škyt. To si asi na mě vzpomněl pan Kriegsminister ve Vídni. - V celý armádě byli dva vynikající vojáci, to byl Evžen Savojský, ten umřel...mě penzionýrovali... a teď tam nemají nikoho!" To, že se Maršálek stal první zvukovou veselohrou a že jím Karel Lamač "objevil" Vlastu Buriana, lze považovat za štědrý dar dějin. A fenomén Burian pak způsobuje, že tuto veselohru lze sledovat neustále, aniž bychom si připouštěli takové detaily, jako že uniforma, která Burianovi tak perfektně sekne, by na svém původním nositeli - pravém maršálkovi, představovaném Josefem Hořánkem, mírně visela.

plakát

Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949) 

Filmový skvost, který v sobě reflektuje celé období české filmové historie. V době, kdy se na Barrandově točily tituly, v nichž se nás snažili rozesmát povaleči z pětiletky a nerudní muži, kteří se stanou úspěšnými zlepšovateli, se Martin Frič rozhodl naposledy vrátit k melodramatickému kýči. Osobně se domnívám, že parodie je dokonalá tehdy, když diváka zásobuje dostatečným množstvím podnětů (vycházejím z parodovaného, a to i v případě kamery, střihu, hudby, mizanscény, časoprostoru), zároveň by divák neměl dostat čas, k tomu, aby narážky a gagy vyhledával. Tvůrce by měl vzdávat parodovanému do jisté míry hold a vděčný divák by ho měl následovat po žánrové stezce. Nemyslím, že by si Martin Frič a Oldřich Nový museli sypat popel na hlavu. Jejich tituly stály vždy o několik stupínků výše nad soudobou produkcí. Nejvýraznější účtování s minulostí však provedla Hana Vítová a zhostila se ho skvěle (příležitosti mimo žánr už bohužel nedostala). Trochu upozadění, ale dokonalí jsou i Zdeněk Dítě (houslista Pavel Sedloň) a Jan W. Speerger (lupič Joe Pelíšek). Závěrečná scéna byla a je nutná. Když divačky na Kladně slzely, Frič si rval vlasy (respektive jejich zbytek). V roce 1949 musel Oldřich Nový vysvětlit, že svět, kde se nepracuje, neexistuje. Což je sice fakt, ale vzhledem k době vzniku a dokonalému zbytku to bolí, přičemž samotný způsob zakončení vůbec není špatný. Na druhé straně i dnes je Pytlákova schovanka některými diváky hodnocena jako špatně natočené melodrama. Je to asi dáno tím, že divácký vkus ovládly Kassandra a Pojišťovna štěstí, zatímco sofistikovaný, ironický a zatraceně vtipný svět Martina Friče a Oldřicha Nového je potřeba hledat a symbioticky cítit. PS: Jejich manželství muselo být rozvedeno pro nepřekonatelný odpor k nadmořským výškám nad 550 m. / Cožpak u sebe neměla nic podle čeho se poznávají nalezené děti? / A jakpak se můj otec jmenoval? - Jo, to nevím. - Cožpak on se vám nepředstavil? - Ale představil, milé dítě. Jenže film byl tenkrát ještě němý. / PSS: Asi se už budu opakovat, ale díky, Macu!

plakát

Tři chlapi v chalupě (1963) 

Původně seriál, který se stal jedním ze zakladatelských kamenů dlouholeté tradice. Jeho přepis do celovečerní podoby byl ale zhola zbytečným krokem, jak ostatně ukázalo strnulé, místy až trapné pokračování po deseti letech, kdy si ouplavičtí družstevníci vyjeli do Prahy, ale přitom se seznámili s novými metodami, a ještě si stihli vyříkat spoustu věcí. Tuším, že z původního seriálu se zachovaly tři díly, tento film je přepisem jednoho z těchto dílů, rozšířeným o drobné motivy. Ale právě tato shoda může živost původního seriálu částečně rehabilitovat. Jediným motivem tohoto počinu pravděpodobně bylo poskytnout příběhy rodu Potůčků i těm, kteří nevlastnili televizor. Srovnání je však obdobné Hamletu Eduarda Kohouta na prknech Zlaté kapličky a na bedně od syrečků v Zadní Horní. V případě televizního seriálu se jednalo o premiéru v živém vysílání, zde o zopakování oblíbené scény. A pak nesnáším negativní postavy úředníků, kteří mají být brzdou rozvoje socialistické společnosti, to vše v rámci mizerné komunální satiry (Růžek, Mareš). Dnes působí film o skládání předsednických funkcí, důvěře zdola a sběru kompostu archaicky, ale velmi dobře si dovedu představit živé přijetí, a díky seriálu i slušné zpracování „aktuálního“ tématu. Film má pro mě přesto jedno plus, účast Karly Chadimové, která bohužel nebyla v českých filmech až tak častá, ačkoliv měla bezesporu všechny parametry pravé filmové star.

Poslední hodnocení (5 581)

Jiří Suchý: Árie měsíce (2021) (koncert)

11.09.2021

O poklad Anežky České (1993) (pořad)

08.07.2020

Jaroslav Kučera Zblízka (2019)

17.04.2020

Teroristka (2019)

06.04.2020

Staříci (2019)

02.03.2020

Semafor „60“ (2020) (koncert)

17.02.2020

Jiří Suchý: Recitál 1964/2019 (2019) (koncert)

26.12.2019

Bez vědomí (2019) (seriál)

21.11.2019

Roztržené foto (1921)

12.11.2019

Reklama

Ovládací panel
182. nej uživatel Česko
119 bodů