selfesteem

Problémem nejen současné doby, ale i té předchozí je zkaženost. A nejen mládeže. V tomhle ohledu jde spíše o pro mě nepochopitelný jev, jako je zvrácená potřeba ubližovat slabším, vyžívat se v tom, mít pocit, že existuje nějaké nepsané právo se takovým způsobem chovat. Trápí mě, že se řada jedinců v takové situaci nedokáže vzepřít. Pokud je ale přesila natolik extrémní, jako v tomto filmu, není se vlastně čemu divit. Někteří lidé mají v sobě tu odpornou sílu vzbudit ve druhém strach, nechtěnou pokoru a iracionální pocit méněcennosti, zároveň i tato jejich bezdůvodná síla přitahuje stádo primitivních hlupáků, kteří se raději chytnou "silnějšího" jedince, než aby se dobrovolně snažili ochraňovat toho slabšího. Jakoby tito potenciální tyrani měli nějaký radar, kterým vždycky zaměří a vyhodnotí svou potenciální oběť. Ale bez ohledu na to, jak dlouho jim jejich "nadvláda" vydrží, i kdyby to trvalo roky, něco se vždycky stane. Buď totální katastrofa a oni si ani poté neuvědomí, že zásluhu na této katastrofě měli hlavně oni sami a budou svou oběť mít dále za slabocha, nebo se oběť vzepře a vše co je v ní nastřádáno za tu dobu se vyplaví na povrch s ohromující silou. Nestává se často, že by se našlo něco mezi tím. V nejlepším případě to agresora přestane bavit a všechno se vytratí do ztracena. Jakákoli forma ubližování druhým nebo bezdůvodné povyšování se nad druhými je příšerná záležitost, a tento film to jen potvrzuje, zaslouží si proto plným právem všech pět hvězd.

Výborný nápad, takový "bucket list". Nejen než si pro nás přijde slečna zubatá, ale právě proto, že jednou se tak určitě stane a může se to stát prakticky kdykoli. Jediná jistota na tomhle světě :). Proto neztrácejme čas nepřátelstvím, urážkami a nekomunikací s druhými, přestaňme se vymlouvat na nedostatek času a pracovní vytížení, začněme se setkávat se se svými přáteli, o které stojíme, přečtěme knihy, jejichž přečtení takovou dobu odkládáme, projevme své city osobě, kterou milujeme a hlavně sepišme si každý svůj vlastní "bucket list" a prožijme už konečně všechno to, po čem tolik toužíme. Velmi otevřený, inspirativní a hřejivý film o dobrodružsvích a vztahu dvou naprosto odlišných mužů, kteří se stanou výbornými přáteli. U scény s "přípravou večeře" v mikrovlnné troubě v podání Nicholsona jsem měla pocit, že sleduju sama sebe, a když si na ni vzpomenu, musím se zas a znovu usmívat, stejně jako při vzpomínce na celý tento skvělý film.

Kdo by neznal skutečnost popisující knihu o malých narkomanech, o dětech, které si už od svých 13 let nehrály někde na hřišti, ale potulovaly se po špinavých a páchnoucích sídlištích, navštěvovaly pochybná místa, objevovaly drogy a s poslední tvrdou drogou jim přišlo pak už zatěžko se rozloučit: "Jen jednou to zkusím, umím se kontrolovat." Co všechno prožívá závislý člověk, co všechno musí podstoupit a co přijme za jemu vlastní a přirozené, odpornými brlohy k přespání a hnusnými veřejnými záchodky k přípravě dávky počínaje a žebráním, krádežemi a prostitucí konče. Jak už to tak bývá, kniha je mnohem srozumitelnější, vysvětluje, dává do souvislostí a nemohu si pomoct, ale právě kvůli té knize, právě kvůli tomu, jak moc špatně mi z ní bylo, protože tolik hnusu pohromadě člověku nepřidá, jsem shlédnutí tohoto filmu odkládala dlouho. Film je sice slabším odvarem knihy, ale myslím, že i přesto ukazuje vše ve své syrovosti a přirozenosti, naštěstí David Bowie tomu dodává trochu naděje a trochu to celé rozjasní. Popisu odvykačky v knize se filmová zaplať pánbůh nevyrovná, a hlavní představitelka je pěkná holka - tedy zpočátku - a tak film nepůsobí tak hrůzostrašně jako kniha. Tato kniha, nějaké promítání dojemného filmu pro školy o chlapovi, co rád navštěvuje hřbitovy a píchá si heroin a dokument V pasti - Katka od Třeštíkové mě vystrašily natolik, že mě podobné zkušenosti s drogami a věčný hon za další dávkou nikdy nelákaly. Všem, kdo popsali své zkušenosti s tímhle morem, proto mnohokrát děkuji.

Film je mnohem lepší adaptací knihy Iry Lewina než jeho úchvatně děsivých Stepfordských paniček. Ty mě ve své filmové podobě velmi vytočily, protože jsem se na filmové zpracování těšila jako blázen a po shlédnutí tento film nabízím v kšeftech zadarmo. V obou Lewinových příbězích v knižní podobě jsou bezchybně vyjářeny stavy bezmoci a výborně popsáno manipulativní chování. Ve filmovém vyjádření u Rosemary bylo obojí znát o mnoho víc. Skvělá Mia Farrow v ústřední roli. Doufáte? Důvěřujete? Bojíte se pochybovat? Špatně děláte. Někdy jsou právě ti zdánlivě nejbližší těmi, kdo vám budou schopni ublížit.

Od filmu tohoto typu jsem očekávala nějakou tu životní moudrost, a kromě nádherných přírodních scenérií a působivé hudby jsem obdržela takových mouder hned několik. Film je to překrásný, ale bolestivý, pravdivý a velmi krutý. Jsou to však jen lidé, kteří tuhle krutost vytváří, ani příroda a ani zvířata, jen a jen lidé. Každý si s sebou do života přinášíme svůj pohled na svět a naše činy. Někdo se ze svých chyb poučí, ozve se v něm svědomí, uvědomí si rozdíly mezi dobrem a zlem, jiným se to ovšem bohužel nikdy nepodaří.

Připravila jsem si pěkně atmosféru na tento horor. Zabednila jsem dveře, zhasla všechna světla, abych ještě umocnila ten správný strašidelný stav. Po pár děsivých scénách jsem dveře otevřela dokořán, zanedlouho rozsvítila malou lampičku, abych posléze to samé udělala se všemi světly v bytě, přičemž jsem obrazovku sledovala z velmi bezpečné vzdálenosti. Párkrát jsem si zařvala, nemohla popadnout dech a nakonec jsem si musela pustit nějakou veselou komedii, protože po TÉHLE HRŮZE se prostě nedá usnout!

"Podezřívám Tarantina, že Pulp Fiction snad ani nenatočil" © K.V. 23.9.2009, 20.00, slova mé kamarádky po shlédnutí Hanebných panchartů tak nějak vystihují i mé pocity. Tarantino u mě výrazně zabodoval právě PF, ale veškerá další jeho činnost jde nějak mimo mě. Pancharti mi ve své podstatě připomněli Nicholsovu Soukromou válku pana Wilsona. Film převážně postavený na dialozích s minimem dynamických scén. Nápad a myšlenka velmi dobrá, ovšem film se strašně táhne. Tím, že v něm jde o dosažení určitého cíle a i díky zvědavosti, jak tohle všechno dopadne, když je to všechno tak zatraceně komplikované, nedovolila jsem si v kině usnout tak, jako se to na chvíli stalo mé kamarádce :D. Určitě stojí za to neusnout, vydržet, přetrpět některé natažené dialogy, protože některé scény a hlavně finále snímku je velmi zdařilé a efektivní.

Ani ne tak opravdový horor, jako taková rodinná duchařina. Zamrzelo mě, že i když jsem se snažila soustředit jak jen se dalo, tento film jsem musela rozdělit pro shlédnutí na tři dny, abych u něj náhodou neusnula. Nedokázal udržet mou pozornost a já neustále vymýšlela, kam bych se od něj mohla ztratit. Neupírám Poltergeistovi jeho jedinečnost v nápadu, poutavých světelných efektech, místy i vtip a přeci jen scéna s chlapíkem v koupelně byla děsivá až hrůza (má noční můra na příští půlrok), přesto mě neuchvátil natolik, abych si jej přála zhlédnout opakovaně, případně jeho hodnocení povýšila.

Fenomenální, Geniální, Úchvatné !!! Velmi působivý film, dojemný, rozrušující a s myšlenkou. Myšlenkou tak zásadní v dnešním světě. Jakoby si lidé mysleli, že mohou rozhodovat o všem a o všech. Kde jsme SAKRA vzali to právo? Co třeba činnost tak primární jako je KOMUNIKACE? Nemyslím si, že kdyby k něčemu podobnému opravdu došlo, že by se situace vyvíjela jinak. Tento hostilní přístup zde přetrvává odnepaměti a nejen vůči takovému extrému jako by byli bývali kreveťáci. Protože jsem hodně přecitlivělý jedinec, tento film mě dojal k slzám nesčetněkrát, ovšem přímou úměrou k tomuto projevu citů byl pocit zlosti a vzteku, velmi často však také pocity zadostiučinění. Po skončení District 9 jsem zůstala jen sedět a nemohla se ani pohnout. Každému tento film doporučím, sama na něj určitě nikdy nezapomenu. Tohle se opravdu HODNĚ povedlo!!!

Ačkoli název filmu evokuje spíše nebezpečí v podobě nějaké nechutné jezerní obludy, u jezera Eden číhá něco mnohem zákeřnějšího. Ztělesněné zlo. Zlo v podobě nevychovaných pubertálních "dětiček", které nemají nic jiného na práci než ubližovat sobě navzájem i druhým. Jelikož jsem asi tak ve věku obou hlavních aktérů, mráz mi běhal po zádech ustavičně. Protože stejně jako všichni vím, jaké je to těšit se na společně strávený, ničím a nikým nerušený víkend v přírodě s milovanou osobou, tak představa, že se mi tam někde pod nohama budou motat odporní a otravní chlapci a děvčata, kterým nezáleží na ničem jiném, než na potěšení z utrpení druhých, otvírá se kudla v kapse i mně.Tento film mě vytočil na nejvyšší možnou míru, vyděsil a i bohužel připomněl smutnou pravdu, že v televizi vídám velmi často podobné situace. Realita, ať už třeba v podobě děs nahánějících dětí, je mnohem horší představa zla než jezerní příšery nebo oživlých mrtvol. Film, který děsí, varuje a rozčiluje a to vše na nejvyšší možnou míru. "Welcome to Eden Lake !".