selfesteem

Mimořádně dojemný dokument o ženě, která skutečně miluje zvířata a velmi jí záleží na tom, aby zbytečně neumírala a netrápila se. A udělá pro to všechno. Ty drsné scény jsem vidět nemohla, za to na ty krásné jsem se dívala s velkým dojetím a potěšením. Dokázala toho v tomto směru opravdu hodně a věřím, že to její nadšení bude pokračovat dál. Bylo by to moc fajn.

Uuufff, to byl ale kretén. Ten manžel. Jak příšerně se choval ke své ženě. Nezodpovědný, ukřivděný, líný, ješitný a ještě zahejbá. A co je hrozné: při předehře chrochtá. A co je ještě horší: jeho žena mu po tom chrochtání roztaje v náručí. Ale jinak dobrý, vtip mě pobavil a nápad na tuhle povídku také.

Tady koukám jdu hodně proti proudu, ale když je mi z filmu zle, tak se nedá nic dělat. Možná mi z něj mělo být zle a já měla ohodnotit, jak se to výborně povedlo. Ale necítím to tak. Lituju čas, který jsem filmu věnovala. Nedalo se na to dívat. Ta proměna z manipulativní puťky v opět manipulativní ženu, které nikdo neodolá a která si všechny získává sexem. Nevěřím, že by okolí kolem Dany bylo natolik vypatlané, aby se sebou nechalo takhle a takovou dobu orat, nebo se k ní opakovaně vracet, nebo s ní vůbec být déle než pár vteřin. A proč vždycky existuje ten postup, že když je někomu ublíženo, tak se nezlobí na toho, kdo mu to způsobil, ale mstí se na okolí? Nerozumím takové reakci. To už ten člověk musí být hodně narušený mnohem dříve, když je něčeho takového schopen. A možná právě proto se na ní ten kluk vykašlal. Věřím na šestý smysl a z takových lidí jsem schopna to zlo, závist, zášť a špatné úmysly vycítit. A okamžitě se klidit. Proto mi přijde nepochopitelné, že jí to neustále vycházelo a v tom spatřuju absurdnost tohoto zbytečného filmu. Věřím a doufám, že snad je na světě více takových lidí jako jsem já, společnost má nějakou naději a nefunguje jako v tomto filmu. Upřímně, vůbec netuším, co mi tohle dílo mělo sdělit nebo předat (prý paralela společnosti za komunistické totality, aha), kromě absolutního zhnusení nad někým, kdo denně vaří pouze krupicovou kaši, nosí nechutný dlouhý drápy a své školkou povinné dítě nechává v ohrádce, "protože je to bezpečnější". Fakt humus.

Velmi citlivě, s úctou, láskou a respektem natočený dokument, ve kterém dostaly prostor k vyjádření veskrze inteligentní osobnosti. Věřím, že zcela záměrně se opomíjí poslední léta I.B., což nijak dokumentu neubírá na vypovídající hodnotě. Protože dle mého názoru bylo jeho cílem hlavně připomenout, jak schopná, krásná a talentovaná byla Iveta Bartošová, a na co všechno se hlavně díky bulvárním médiím zapomělo. Jejich záběry a závěry tady nepochybně neměly místo. Moc mě dostala úvaha jednoho novináře vystupujícího v dokumentu, který se tak zamyslel a řekl, že v době, kdy na ni bulvár útočil a psalo se o ní jen v něm a v podstatě pořád špatně, že oni raději psali o jiných a "zajímavějších" tématech a že možná měli tím spíš psát o I.B. a v lepším světle, aby tím bulvár konfrontovali. Nezbývá jen říct, že je škoda, že se třeba tak nestalo. Je smutné, že to skončilo, jak to skončilo a snad už jsme se nad sebou všichni zamysleli a až se někdo bude nedejbože zase topit, tak mu nabídneme pomocnou ruku. Napadá mě třeba teď Dara Rollins, jejíž vzhled je teď předmětem mnoha diskusí, je to jen začátek a troufám si věřit, že se to nerozjede někam dál.

Další z pohledů dcer na svou slavnou matku, je vedlejší, že té adoptované. Vtipné je, že ji k psaní předlohy k filmu přiměla skutečnost, že byla vyděděna. Tohle totiž lidi zajímá, praní špinavého prádla na veřejnosti. Ovšem, přiznejme si, není u Vás doma občas také taková hysterie? Třeba já se takhle běžně chovám, když mám PMS nebo když objevím na sporáku fleky nebo na stole drobky. Ale vážně. Absolutně nechápu ty maliny. Ten film je úžasný, mrazivý, děsivý, občas až tragikomický a Faye Dunaway prostě skvělá. Můj syn, který ještě ani nemá rok a půl, po náhodném shlédnutí jedné scény ztratil chuť k jídlu a kdykoli se mi povedlo film zastavit, a na obraze byl obličej Joan/Faye, začal se bát. A já se mu vůbec nedivím. Moc se ale těším až si film pustím znovu, ve větším klidu. Nevím, kde je pravda, nevím to u Joan Crawford, nevím to u Marlene Dietrich nebo u Jany Brejchové, o kterých dcery také psaly svým způsobem nelichotivě, byť je jistojistě velmi milovaly. Ale když je tolik milovaly, proč jim nevadí vydělávat na jejich slabostech? Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Co se děje za dveřmi řady domácností, v nichž ženy ztrácejí půdu pod nohama, ať už ztrátou partnerů, atraktivity, zaměstnání, vlivem menopauzy, a bůh ví čeho ještě. Život není peříčko a mít děti v pozdějším věku plus posedlost čistotou a vlastní dokonalostí rovná se průšvihu. Já bych Faye za ztvárnění téhle nešťastné a zlomené ženy dala spíš Oscara.

Jako okouzlenou MM mě film samozřejmě velice lákal, fascinovalo mě vizuální zpracování a Ana de Armas mi přišla neskutečně vhodná pro tuhle roli. Nejdříve jsem však přečetla knihu a musím říct, že problém pro mě představoval fakt, že se jedná o román inspirovaný životem skutečné osoby, a já pořád nechápu, proč vlastně něco takového vzniklo. Navíc po smrti dotyčné, jejíž jméno a osobnost láká a fascinuje dodnes a bude ještě dlouho a hlavně, která k tomu už nemůže nic namítat. Že by důvodem byla vidina jistého výdělku? Mnohem častěji mě spíše napadala nějaká osobní msta, když se na autorku podívám. Zároveň mě velice překvapila řada vulgarismů a explicitních sexuálních popisů, občas i téměř hororových scén. A kniha putovala o dům dál, i když občas jsem s autorkou souhlasila, např. okolnosti kolem natáčení filmů Někdo to rád horké a Mustangové, popisu vzhledu a úprav MM, jejích tužeb. Trochu jsem se proto filmu bála, některé scény mi stačilo si při čtení jen představit. Ale musím říct, že Blondýnka mě dostala, i když předlohou byla taková hrůza. Dotkla se mě, dojala mě, překvapivě i rozesmála, vizuálně opravdu nadchla a Ana De Armas je excelentní, moc krásná a zatím ze všech představitelek nej. I když její sledování většinu času bolelo, i pár slz jsem uronila, vlastně se mi strašně moc líbila, jakoby věrně promlouvala z fotek, které člověk tak dobře zná a všechny je opravdu mám. Z předlohy si (i kvůli stopáži) naštěstí vzala jen něco a narozdíl od knihy si tak zachovala svou kvalitu a je tam snad cítit trochu i úcta k MM, tu v knize hodně postrádám.

Dvě hvězdy, jedna za "jé vé cé" a druhá za "kurvoasier". Jinak tohle k popukání nebylo vůbec. Asi na stará kolena přestávám být chápavá, ale kdyby mi dítě udělalo z chatičky a malebné zahrádky takovou spoušť, tak se vážně neznám. Ten jejich přístup. Jako, že se to snad spraví a uklidí samo nebo co, a co jako. Asi proto mají mít lidé děti v mladém věku, protože ty starší rodiče by z něčeho takového málem klepla pepka (jako mě).

Podle mého názoru je to jedna z těch kvalitnějších kriminálek a troufám si říct, že bude snad lepší druhá řada než ta první. Pravdou je, že co si tak pamatuju z první řady, někdo nám zmizel a jiný zase přibyl, ale snad se to nějak vysvětlí. Co zůstává, je naprosto špičková kamera a hudba a úvodní znělka je snad ještě povedenější než u první řady. Když se na tento seriál dívám, úplně se do něj propadám díky takovým skvělým záběrům. U jiných seriálů mě kamera kolikrát rušila, moc se třásla, kroužila, skákala, tady si každý záběr vychutnávám všemi smysly. Krásně to plyne. Už se těším na další díly.

Což o to, zahrané je to moc pěkně, ale to poselství mi uniká. Že by to bylo o tom, že muž může lhát, vysedávat v hospodě a ještě se ohánět tím, že na to má právo, protože víc vydělává? A že hospoda je jen pro mužské? Vtipné to není vůbec, spíš velmi smutné a velmi lituju tuto a všechny ostatní ženské, co mají takové “chlapy” doma.

Popravdě, toho souložení a zvracení je tam na můj vkus až moc. Na druhou stranu, když se chlastá až do němoty, není se čemu divit. Pana Pekárka jsem nenáviděla, strašnej hajzl to byl, přesto, kolikrát mi ho, kvůli té jeho hlouposti, bylo i líto. Dokonce mě párkrát i pobavilo, jak se okolnosti vyvíjely v jeho prospěch, nebo jak rázně utřel paní režisérku/knihovnici (protože můžu být na té správné straně barikády, ale chovám-li se povýšeně, něco to vypovídá o mně, jako o člověku). Každá postava byla úžasně propracovaná, všechny měly dost prostoru se divákovi předvést, aby si k nim vytvořil vztah. Vyjímečná byla postava Pepy Horáčka, ta snad i místy trošku zastínila tu hlavní. Přes všechny ty prasárny, které agent Volha, vedomě či nevědomě, prováděl, mě stejně nejvíc zasahovalo to, jak se choval ke své rodině/ám, to se mi otevírala kudla v kapse. Nejvíc mě bavilo, jak postupem času každý dostal, co si zasloužil, ať už sám svou hloupostí nebo za pomoci druhé strany, a jak by si divák přál, tak to i dopadlo, hlavně v případě agenta Volhy. U pár scén v posledním díle mi bylo až úzko (matčino chátrání, pokus o zábavu se dvěma ženami pro syna a poslední povolání pana Pekárka). Musím říct, že se seriál opravdu povedl a že v člověku hodně zanechá. Bohužel, ať je doba taková nebo maková, svině jsou v každé z nich, a chce-li někdo někoho potrápit, nebo zničit, má na to zase jiné prostředky a hůl si vždycky najde. Je to o lidech. Takových Pekárků tady máme, egocentrických, prospěchářů a primitivů, i dnes.