Kvítek

Paterson je tak trochu oříšek. Člověk tápe v jakých ho vidět barvách: ČERNÁ: Mr. Nice Guy Paterson je leklá ryba. Klidně a jakoby bez zájmu točí volantem svého autobusu i svého života. Jako by mu v posteli neležela božská Laura, která svádí k bouřlivé jízdě životem. Jako by na něm nebylo víc, než nerýmující se básně psané do notýsku. Jako by nevadilo dělat každý den stejné věci stejným způsobem a ve stejnou dobu. Jako by to nebyla nuda. BÍLÁ: Paterson je pořád Mr. Nice Guy, který nachází krásu v realitě všedních dní a v životních maličkostech. Umí žít tady a teď a zároveň i ve svém vlastním světě. Nepotřebuje, aby se v životě děly velké věci, aby byl šťastný. Stačí mu úsměv a nadšení své nádherné ženy, vedle které se může každý den probudit. Tak v jakých barvách vidíte Patersona vy? Černá, bílá? Nebo snad ĆERNO-BÍLÁ?

Jak by řekla Val - I Just Love it !

Okouzlena nebývale silnou skvadrou kvalitních samců jsem opomněla, že narozdíl od Michaela Burryho si s čísly vůbec, ale vůbec nerozumíme! To je tak, když se necháte přemoct silou líbivého testosteronu na úkor toho, co je vám vlastní. Ztracena mezi nicneříkajícími finančními termíny jsem došla k (šokujícímu :) závěru, že ne každý film s Goslingem je pro mě!

Dagny, v první řadě děkuju, že jsi mě tak pobavila! Tvůj optimismus je odzbrojující! Zadruhé děkuju, že jsi mi dala naději. Naději, že nikdy není pozdě změnit svůj život a začít ho žít tak, jak nám velí naše srdce a duše. Děkuju, že jsi mi ukázala tvou odvahu a statečnost. Děkuju, že díky Tobě vím, že nikdy není pozdě na to začít znova tančit. Děkuju, že vím, že život může začít po stovce, nebo vlastně kdykoliv. Děkuju za inspiraci! Jsi úžasná!

Kam až člověk dokáže zajít pro uspokojení partnera nebo sám sebe. Intimní sonda to tužeb nás všech. Jen některé tužby zůstanou nevyřčeny, protože takové věci se přece neříkají a nedělají. A klobouk dolů před všemi, kteří to řekli svým partnerům a shame on you, kdo jste je do toho manipulovali. K zamyšlení, k pobavení a hlavně plné života. Niterně krásné a hlavně plné lásky.

Chápu všechny ty ódy na Whiplash. Bohužel, když někdo moc řve na druhýho a bubeníkovi teče krev na buben, tak já se nebavím.

Pro mě překvapení roku (i když je teprve únor :) Namísto sweet klasické romanťárny jak on potká ji, je tu něco navíc. Možná je to Anglií, kterou miluju. Možná je to Rachel McAdams, která je prostě skvělá, i když má účes puťky a strašné brýle. Možná je to tím, že každý by chtěl mít tátu, s kterým si můžete zahrát pinčes a pokecat o cestování časem. Možná je to tím, že je krásný vidět jak rodina drží pospolu. Možná to není vůbec o cestování v čase, ale o lásce, kterou stojí vybojovat stůj co stůj. A možná taky ne...

Malé je milé, malé je krásné. Důkaz, že někdy stačí dva lidé, dva příliš obývané byty a dvě telefonní sluchátka k pohlazení po duši. John a Katherine roztomile toporní, staromódní a svoji. Poetické, romantické a svěží. Dokonalý první polibek přes telefon. Kéžby mě někdo taky takhle políbil. [46th MFFKV]

Nevěstinec bohužel naplňuje zdejší kritiku do posledního puntíku. Totální absence příběhu je neomluvitelná, u pánského publika možná vykoupená promenádou na odiv vystavěných ňader rozličných tvarů a velikostí. Holt dívat se je na co, holky rozhodně nejsou tuctové prvotřídní krásky a okouzlují mnohdy právě svou nedokonalostí. Škoda jen, že "postavy" se procházejí po plátně stylem "sedni si sem, hoď smutnej pohled, ukaž kozy nebo i něco víc", abychom mohli sledovat to samé v prvním patře. Nakonec je z Nevěstince jedno velké posedávání, polehávání a přecházení z místnosti do místnosti v různých denních a nočních dobách. Místy mi to přišlo až úsměvné. Když se na to člověk ovšem připraví předem, ani vás to tak nezvedne ze židle.

Netradičně lehký film o rakovině, který se mě dotknul. A bylo to příjemný hned na první dotek!