NinadeL

12/12 Tento nový cyklus odkazuje na klasické černobílé Bejvávalo, některé písničky se dokonce opakují. Jakpak by ne, když je to jen další práce Gustava Oplustila. A Ivo Paukerta, který stál za Pletkami paní operetky. Ale je to velmi užitečný průvodce po české lidovce, která pokračuje přes operetu až do moderní doby a od pražských Pepíků se můžeme protančit až do Osvobozeného divadla (v podání Dejdara a Vacka). Průvodcem je šarmér Viky Preiss, který si stejnou roli vyzkoušel už v Pletkách a úvodní slogan "Pojďte s námi o 100 let zpátky..." mluví prakticky za vše. Staré zlaté časy v české verzi je nutné posunout o několik dekád později do Rakousko-Uherska, protože naši bývalí krajané je situují ještě do doby samostatného Rakouska. Člověk si tu vyposlechne rázovitou českou verzi nesmrtelného šlágru Pepi, tys děvče jako květ, která v originále svého času zachvátila celou Evropu jako Puppchen, du bist mein Augenstern. Veškrnka to roztočí jako děvče z asanace, Patraska nemá problém obléci frak (já jsem ten Áda, ten krásný Áda, mě každá dáma musí mít ráda). Hana Maciuchová se elegantně zasní v náruči Vikyho škoda že nejste kouzelníkem (srovnejte si Hermanku z Nového divadla). Jako Franta Saur si to svoje řekne Vydra mladší, zazní hitovky dnešního Šlapeta. Kultivovaný Marek Eben si dává to je Šimáček známý šviháček (srovnej např. s variací Korna). Nechybí okénko Jarky Mottla. Z filmové sekce nechybí Koukej, ty mě houpáš nebo Růžové psaníčko, případně Černá čara na zdi, Jana Paulová si dává Krásného i smutného gigola, hit, který se líbil Marlene Dietrich i Village People. Skvělý je samozřejmě díl věnovaný české lidové operetě Ze Švanďáčku do Tyláčku. No je to něco epes. V každém díle alespoň jedna perlička, navíc je to na barvu, sem tam nechybí dobová zajímavost, takže nízký televizní rozpočet opravdu nevadí. Tématicky navazuje hraný seriál Pražský písničkář znovu s Vikym v hlavní roli.

Klasická nostalgie, která by dnes už neoslovila. Ale dnešní třicátníci jsou nadšeni. Zapomenutý filmeček, na jehož zapomenutí se podepsal oblíbenější Goro.

Všechno nebo nic bych ještě jako první setkání s Evou Urbaníkovou pochopila. Není to dobrý film, ale není to takový omyl jako tohle. Ale od té doby, co se Urbaníková stala Twardzikovou, nestačím si hlavu ukroutit. Tohle není hloupoučká roztomilá romantická komedie pro nenáročné divačky, tohle je patologicky škodlivý útok na již tak dost nízkou úroveň intelektu všech lidí, kteří se podílejí na vzniku takové šmiry i těch, kteří se pod dojmem neškodné zábavy rozhodnou čelit sranci neskutečných rozměrů. Vzorce, ve kterých se ty postavy pohybují jsou stejně hrůzné jako stereotypy, kterými jsou zobrazovány. To už raději to porno, které je žánrově čisté, herecky přijatelnější a společnosti v nejširším kontextu neškodí. A navíc v něm nikdo nikoho nenutí koukat na strhaný obličej Táni Dykové. Ako sa hovorí: niektorí ľudia čítajú, aby nemuseli premýšľať...

Letošní 5. sérii pokrátil covid. Uvidíme, jestli dopady budou shodné v době stávky scénáristů v sezóně 2007/2008. Protože tehdy padaly hlavy. Sice se pomalu může celá Supergirl přejmenovat na seriál Lex Luthor, ale z toho nejhoršího z minulé řady je už show naštěstí venku. Hlavní téma bylo zápolení se závislostí na virtuální realitě, změnil se styl některých postav, objevila se celá řada nových kostýmů. Někteří se od první epizody změnili k nepoznání. Kara je najednou zralejší, má nový účes, dospělejší módu. Dívčí roli převzala Dreamer, ale hlavní ženský konflikt probíhá mezi Lenou a Andreou. Jimmyho nahradila jeho sestra Kelly. Ale mezi Kelly a Alex není dostatek chemie a já už od druhé série čekám na návrat pořádného L dramatu :D Jeden díl byl inspirován Tomb Raiderem, poznali jsme další Brainyho osobnosti, ale stejně ze všeho nejlepší je sledovat, jak se do Supergirl stěhují ti nejlepší herci z nového Dallasu - Brenda Strong, Julie Gonzalo, Mitch Pileggi. Kvalitní soap, ať už jakéhokoli žánru, potřebuje pořádné emoce.

Film, kterému pomník postavil seriál Feud: Bette and Joan (2017). Zajímavé to setkání dvou bývalých hvězd samozřejmě je, zajímavý je i posun do jiného žánru, který před válkou nebyl obvyklý. Masky jsou výborné. I ta retrospektivní recepce klasických filmů uváděných v televizi po třiceti letech. Ale to je asi tak všechno. Celý ten poválečný diskurz o tom, že my to děláme lépe a oni to dřív dělali naivně až hloupě čili nezajímavě je vysloveně komický. Těžko měřit kvalitní melodrama s hysterickým hororem o ztracených iluzí.

Z opulentní knihovničky titulů, které se věnují Lídě Baarové (a dnes už také z nejrůznějších závěrečných kvalifikačních prací realizovaných na školách nejen v ČR), se toho o filmografii Lídy Baarové překvapivě nedozvíme mnoho. Jen zcela výjimečně si někdo povšimne také toho faktu, že Baarová byla i divadelní herečka. Prakticky nikdo nejeví byť jen nejmenší zájem (natož kompetenci) k tomu, aby se věnoval Baarové jako evropské herečce. V době, která přeje masivnímu otevírání archivů a následné digitalizaci, je až ponižující (pro pisatele i čtenáře) stále dokola opakovat rozšířené nepravdy publikované (snad) v dobré víře, aby bylo řečeno alespoň něco. Ze stručných vzpomínek Baarové jsem si, jako mnozí další, zapamatovala samozřejmě Barkarolu a Pekařku jako pomyslné vrcholy. Bohužel za jejího života nebyl nikdo, kdo by s ní dokázal účelněji pracovat na vzpomínkách z tak fantasticky pestré práce v evropských ateliérech. Typicky Standa Motl považoval jako to nejzajímavější z let, které Baarová pracovně prožila ve fašistické Itálii, drb na téma, jestli se znovu setkala s Goebbelsem a jak se u toho údajně tvářil, kdo u toho byl a komu dalšímu to vyprávěl. Po takové průpravě je samozřejmě prakticky nemožné usednout k projekci historického dramatu ze života Raffaela Santiho s čistou hlavou. Nicméně, pokud dokážeme ty nechvalně proslulé nánosy na těch starých filmech odstřihnout, zjistíme cosi překvapivého. Například to, že se Baarové v Itálii před koncem války podařilo učinit další kroky k hereckému zrání. Navíc italští maskéři zase zcela jinak přistoupili k její fotogeničnosti a v kostýmech ze 16. století (v celém filmu jich vystřídá nejméně deset) zdůraznili její přednosti. Na rozdíl od let prožitých ve Třetí říši v této době Baarová trochu přibrala a je velmi atraktivní. Ostatně jak jinak si lze představit modelku proslulých Santiho obrazů La donna velata (1516) a La fornarina (1518-1520)? Třicetiletá Baarová se stala zcela přirozeně součástí další národní kinematografie a my Italům můžeme jen závidět, že právě u nich navázala i po válce.

7/7 Krásná práce. Díky platformám typu Netlix je dnes možné realizovat něčí vlhké sny. V tomto případě vlhké sny Ryana Murphyho o tom, jak se po válce Hollywood změnil do skutečného Dreamlandu. Už jen proto stojí se na to podívat. Pokud patříte mezi diváky, kteří se na první dobrou budou dobře orientovat v odkazech na skutečný poválečný Hollywood, máte vyhráno. Je to svěží odvážný seriál, který respektuje menšiny a zároveň miluje glamour a hvězdy.

Solidní příspěvek k tématu počátků Velké války. Cele v tradici Vávrových historických fresek, kde se s velkými dějinami setkávají obyčejní lidé.

Nádherný zážitek. Z četných adaptací Hemingwaye patří tato první mezi ty nejlepší. Film, který se zdál být nadčasový už v době premiéry jím zůstal i pro dnešní dobu. Vše je, jak má být. Všichni jsou na svých místech (skvělý Cooper i Menjou, báječná Hayes). Vše je autentické, nechybí nic, nepřebývá nic. Doporučuju doplnit životopisem Láska a válka. A samozřejmě četbou předlohy.

Trojice speciálních pořadů a 12 receptů, ve kterých Ridi s různými přáteli vaří v nádobí Zepter. Praktické rady, nápady a typy jak co nejlépe pracovat s nádobím, které už většina diváků má doma. DVD vyšlo jako speciální bonus k různým sadám Zepteru. Ridi v Zepteru standardně vaří i v jiných show, toto je speciální vydání propagující různé vychytávky na všechny ty nejrůznější systémy na dlouhotrvající uchovávání potravin atd. Jako čistě funkční návody jsou ty pořady dobré, pro ostatní, kdo by chtěli vařit s Italem bez Zepteru podobná show nemá smysl. Případně hrozí katastrofa v kuchyni.