Angerr

Peeping Tom nakonec přežil, v pětačtyřiceti se oženil a takhle to dopadlo. Velmi podobný film je "On" Luise Buñuela - stejně skvělý a děsivý.

Palčivý, nepříjemný filmový zážitek. Několik scén si zapamatuju hodně dlouho; snímek mě do sebe vtáhl velmi rychle a sledoval jsem jej fascinován celou dobu, přesto jsem se zaříkával, že už to nikdy nechci vidět znovu. Teď, když to rozvažuju pár hodin po shlédnutí, bych se rád podíval ještě jednou. Film mi připomíná Pasoliniho "Saló" (a Pasolini - spolu s Bressonem, jehož vliv můžeme vidět v práci s neherci a jejich minimalistickém projevu - prý patří k režisérovým vzorům): jde rovněž o film o zlu v člověku, aniž by bylo přítomno jakékoliv vodítko, které by nám poskytlo útěchu, ulehčení, vysvětlení. Tím je film otevřený různým interpretacím. Je to snad o hnusu a hrůze z moderní doby? To si nemyslím, pak by se děj (scény z venkova) spíše odehrával ve městě. Tenhle "příběh" by mohl být zasazen do jakékoliv doby. Snad Dumond naznačuje, že člověk se od ostatní přírody téměř neliší. Ještě dodám, že mi film strašně rychle uběhl. Měl jsem pocit, že trval hodinu, při tom je ještě o 30 minut delší.

Dlouhé minuty nehybná kamera na mě působí - v dnešní době "rychlých" filmů se zběsilým střihem - jako balzám na duši. To jsem si uvědomil až na konci. Jinak jde o vzácně intenzivní a nepříjemný zážitek. Tady rychlý pohyb není třeba, do sedačky vás zarazí pouhá rozmluva postav zabíraná kamerou stojící celou věčnost na místě a očekávání věcí příštích. Za sebe můžu ještě dodat, že bych rád viděl i film, v němž si statečná žena dítě ponechá.

Velmi příjemné překvapení v českém filmu posledních let. Ještě k tomu je to vlastně režisérův debut, když nepočítám onen televizní dokument. Napínavý děj, tajemství, které vás u filmu drží celou dobu a hlavně velké množství skvěle napsaných a zahraných postav (i když ty ženské dostaly, s jednou výjimkou, přece jen méně prostoru), které si budete pamatovat. Všem jsem ty feťáky a ztroskotance bez výhrad věřil. Závěrečný propouštěcí rituál, při němž všechny účastníky vidíme jako na přehlídce, na mě trochu působil, jako by režisér z pozadí se zaslouženou pýchou mrkal na diváky (a režisérské konkurenty): Podívejte na ty perfektně vytvořené postavy! Jedinou slabinou snad mohou být výjimečně trochu křečovité dialogy. Doufám, že pan Sedláček co nejdříve natočí něco dalšího.

Opravdu nádhera, velmi vtipná a lehce dojemná, s excelentním Marvanem. V dětství pro nás s bráchou název filmu reprezentoval pouzel Cooperův příběh o indiánech, takže jsme se jednou odpoledne těšili na jeho filmovou verzi, a byli tehdy nesmírně zklamáni. Jedna z úvodních ukázek otcovy "krutovlády", scéna věšení obrazu, mi ale v paměti od té doby zůstala.

Experimentátor Brakhage v tomto filmu zachytil narození své první dcery. Svým typickým způsobem, zběsile rychlým střídáním obrazů, které se po čase opakují a nejsou zcela chronologicky uspořádány, zobrazil jeden z nejkrásnějších a zároveň nejhrůznějších dějů v lidském životě. Silný zážitek.

Film je to snový, jakmile si tento fakt uvědomíte, neměl by s jeho "pochopením" být větší problém. Témat je zde mnoho, bohatá symbolika vyžaduje od diváka velké znalosti a nebo představivost. Co zaujalo mě - věčné hledání mytického místa - zřejmě ideální lásky, strachů, které člověka stále znovu přepadají, když se mu toto hledání nedaří a agresivita a krutost, kterou to v něm vyvolává; nutnost bolestivého odpoutání se od rodičů, aby člověk konečně dospěl. Feministky musí mít z tohoto filmu jako zpodobnění mužské zbabělosti, zranitelnosti a nespolehlivosti jistě radost. Za pozornost rovněž stojí perfektní hudební a zvuková stránka filmu.

Civilizaci dělí od anarchie 3 dny... (... 3 dny, během kterých nefungují životně důležité procesy, jež však již dnes považujeme za samozřejmé). Film se dá určitě vykládat mnoha různými způsoby, kritika lidského pokrytectví, přetvářky, která vychází jen z materiální zajištěnosti a jež spolu s dalšími civilizačními vymoženostmi bere v nedostatku (prostoru, soukromí, potravy, vody) rychle za své, zároveň varování před tím, jak je naše zdánlivá civilizovanost a "kulturnost" chatrná, je pro mě naprosto evidentní. Nádherně je tu ukázané rychlé zborcení domečku z karet civilizovanosti a sestup zpět k primitivnímu stadiu - začíná to otupením společenských zdvořilostí, pokračuje narůstajícími spory o zdroje či z potřeby vybití nahromaděné agresivity a vrcholí v hledání mystické jistoty, nových pověr, obětních beránků. Geniální a aktuální film.

PĚT NA STOLE V JAPONSKÝCH. Velmi aktuální film, jakoby někdo zfilmoval pozadí některé z nedávných českých korupčních afér (nebo že by se na světě, ať už kdekoliv, zase tolik za těch více než 45 let od vzniku filmu nezměnilo?). Do detailů vypilovaný příběh o korupci, jejím zametání, smutné neprůstřelnosti lotrů a o pomstě v poválečném Japonsku připomíná Shakespearova 'Hamleta' a Dumasova 'Hraběte Monte Christa'. Toširo Mifune zde vystupuje zase v jiné roli, než na jakou jsme zvyklí z Kurosawových samurajských filmů (a není to jen tím, že je tentokrát oholený). Za srdce vás jistě chytne melodie, kterou si průběžně pohvizduje a jež přešla i do hudby v pozadí filmu. Tradiční optimistický závěr, přes všechno důvěřující v lidskost, na který jsem si u Kurosawy zvykl a jeho filmy i díky němu zamiloval, je tentokrát dost hořký.

Kenneth Anger přirovnával své filmy k magii, chtěl jimi působit přímo na podvědomí diváka. Ať se mu to u jeho ostatních filmů podařilo jakkoliv, nejpronikavějšího účinku dosáhl u tohoto třináctiminutového díla, které je poněkud málo Angerovské. Chybí tu prvky přítomné ve většině jeho ostatních filmů, se kterými je často spojován - homosexualita, sadismus/masochismus, okultní praktiky. Tento filmeček působí krásou záběrů vody v pohybu propojenými s klasickou hudbou (vybrané pasáže z Vivaldiho "Čtvera ročních dob"). Voda jako symbol zrození a života je zde živá, radostná, proudí a tančí podle tempa skladby. Vivaldiho hudba mě dokáže sama o sobě velmi povzbudit, ale co dělá ve spojení s obrazy z Angerova filmu, je přímo zázračné. Je to nesmírně optimistický zážitek. Uvědomuji si, že pomíjím význam tajemné postavy - na plátně vypadá jako žena, ale ve skutečnosti je to muž-trpaslík, kterého Anger potkal v Itálii - putující celým filmem, na začátku z vody zrozené a v závěru se do ní zase navracející (osobně v tom vidím znázornění koloběhu života - neživé kamenné chrliče navěky chrlí novou a přece stále tutéž vodu). Výklad je ale u tohoto filmu druhořadý, hlavní je mimorozumový estetický a možná až mystický prožitek. Vlastně je tento film naprostou relaxací, u které se nemusíte zatěžovat rozebíráním, co se na plátně děje (ale asi vám to nedá). Zhruba uprostřed filmu se rychlost pohybu vodních krůpějí v detailních záběrech mírně zpomaluje, původní obraz vody jako by přecházel v obraz kosmu, něčeho vyššího. Vzápětí se, na vrcholu skladby, vracíme zpět "na Zemi", do života. Souhlasím s názorem, že je film potřeba vidět na velkém plátně, tehdy krása prostých obrazů plně vynikne. Projekce filmu na festivalu v Karlových Varech byla také jedním z mých vůbec nejsilnějších kino zážitků. Film je krásnou ilustrací Angerovy teze z jeho článku pro "Cahiers du Cinema" z padesátých let (anglicky např. zde), že geniální filmové dílo nejvyšší úrovně může vytvořit jednotlivec díky jednoduchému nápadu a pomocí prostých prostředků.