Angerr

Jeden z Angerových filmů natočených v Evropě. Prý v době jeho natáčení pomýšlel na sebevraždu. Úžasně atmosférická záležitost, kterou mohu sledovat znovu a znovu (viděl jsem to už alespoň třicetkrát). Přes pesimistické vyznění - marný zápas o nedosažitelné životní štěstí - mi film vždy zvedne náladu. Pohyb postav je na mnoha místev dokonale sladěn s nádhernou doprovodnou písní, nechce se věřit, že tato hudba byla k filmu přidána až o třicet let později. Ve svých vrcholných dílech byl Anger mistrem sladění hudby a obrazu. Kromě estetického zážitku film nabízí k přemýšlení a rozboru na krátkou stopáž nebývalé množství symbolů. (předchozí platí o novější sedmiminutové verzi filmu z r. 1979. Shlédl jsem i původní patnáctiminutovou verzi, která se od té nové liší nejen jiným koncem, ale hlavně pomalejším tempem a melancholickou hudbou v pozadí. Neuvěřitelné, jak se dva filmy, složené prakticky ze stejných záběrů, mohou lišit).

Toto je jeden z filmů, o nichž je nejlepší před shlédnutím nic nevědět. Pokud jste jej tedy ještě neviděli, doporučuji vám dočíst můj, nebo jakýkoliv jiný komentář až po projekci. Film je nádhernou oslavou mateřského citu, zakomponovaný ve velice napínavém příběhu. Napětí je budováno postupně, nikam se s ním nespěchá, první tři čtvrtě hodiny strávíme seznamováním s postavami a prostředím a pak se teprve začnou dít "věci". Jaký rozdíl oproti většině ostatních napínavých filmů, kde se děsu dosahuje poněkud prostšími prostředky, třeba náhlým střihem, který je doprovázený co nejhlasitějším kraválem! (nedávno jsem viděl 'Kruh'). Stejně tak zde nejsou žádné brutální záběry. Film začíná i končí stejným pohledem z výšky, nadhledu, ve kterém mizí místo děje, což asi naznačuje, že hrozné věci se dějí (matkám a jejich dětem) na celém světě. Mimochodem, Rosemary odpovídá českému jménu Růženka. 10/10

Zřejmě životní dílo herce a režiséra Warrena Beattyho. Životopis amerického novináře a socialisty Johna Reeda byl jeho vysněným projektem, s přípravami na něj (rozhovory s pamětníky, které filmem průběžně prostupují) začal již počátkem sedmdesátých let. Beatty se sám obsadil do hlavní role a film režíroval. Reed byl levicový novinář, který je dnes známý svými reportážemi z Mexické revoluce v desátých letech minulého století a hlavně knihou "Deset dnů, které otřásly světem". V té popsal Říjnovou revoluci, jejíž byl přímým svědkem. Tato ruská epizoda Reedova krátkého života a léta jí bezprostředně předcházející a následující jsou časovým pásmem filmu. Mexickou etapu připomíná jen úvodní záběr. Pak se přesunujeme do salónů, kaváren, hospod, knihami a zpola potištěnými papíry zaplněných bytů a na dělnická setkání, na nichž levičáci - umělci, novináři, straníci - a anarchisté rozebírají své postoje k socialismu, k postavení žen ve společnosti, k válce probíhající v Evropě a účasti USA v ní; baví se a žijí ve společenství, které tehdejší dobu pobuřovalo (Greenwich Village); v tomto prostředí se Reed setkává se svou životní družkou Louisou Bryantovou (Diane Keatonová). Jejich partnerský svazek a těžkosti, které provázejí soužití dvou inteligentních, vzdělaných, svobodných a ve společenském i politickém životě angažovaných lidí, tvoří spolu se zmíněnými historickými událostmi obsah filmu. Tyto dvě oblasti, partnerství (a později manželství) a politika se velmi citlivě střídají. Po jedné roztržce se pár rozděluje a teprve ruská revoluce, jíž jsou coby spolupracující novináři svědky, je znovu smíří. Tato "ruská" pasáž filmu je je jeho vrcholem - zejména scéna, při níž se Reed rozohní řečněním na bolševickém setkání, vrcholící pochodem revolucionářů městem za zpěvu internacionály, vlastní revolucí a smířením manželského páru, je pro mě jedna z nejúžasnějších ve filmu vůbec (ne snad proto, že bych byl sympatizoval s komunisty - naopak - ale tyto scény zobrazují revoluční nadšení a bláhové naděje lidí - tehdy se však jevící jako už-už dosažitelné - lépe než cokoliv zfilmovaného, co jsem kdy viděl). Po životním zážitku z revoluce se Reed definitivně stává politikem, zapojuje se do práce v rozštěpené americké Socialistické straně a znovu se vrací do Ruska. Chatrné zdraví ho ušetří zhroucení jeho snu, kterého si při druhé návštěvě začínal všímat, i když si ho nepřipustil ("Není to takové, jaké jsme si to představovali. Ale kdybys to teď vzdala, k čemu byl tvůj život?") Vyhnul se tak i ostudě (z dnešního pohledu), která potkala mnoho jeho souputníků, levicových intelektuálů - nekritickému obdivu k ruskému impériu. -- 'Rudí' mají velice kvalitní scénář. Dialogy jsou inteligentní a hutné, o některých replikách budete přemýšlet dlouho po skončení filmu. Na vrchol film vynášejí též herecké výkony - nejen hlavních představitelů Beatyho a Diane Keatonové, ale též řada vedlejších rolí je skvěle zahrána - např. Nicholsonův cynický básník a dramati

Ze všech Kurosavových filmů (které jsem zatím viděl) sálá jistota. Je vidět ve zvolené látce, v docela nápadně, a přece nevtíravě zdůrazněném poselství, v pohledech kamery a hlavně ve výběru Herce. Zmínit můžu jen jednoho, který všechny ostatní odsouvá do pozadí. Toširo Mifune by zvládl asi jakoukoliv roli, vždy je ale jasně vidět jeho duchovní i fyzická síla a autorita, strhává na sebe pozornost. Zde je tomu také tak, v roli hlavního lékaře nemocnice pro chudé, o jejíž existenci stále zápasí, předvádí Mifune obdivuhodnou osobnost plnou humanismu a skutečné lásky k nešťastným bližním, ovšem ne lásky plynoucí z ponížení, nýbrž lásky hrdé a silné. Jen taková osobnost, plná síly, může zároveň mít i výčitky svědomí plynoucí z toho, že v zápase se špatným světem se občas musíme snížit na jeho úroveň. 9/10

Extrémní dílo si žádá extrémní hodnocení - teď ještě jaké. Často jsme ve filmu svědky násilí. Někdy nás má děsit, jindy dokonce bavit, téměř vždy je ale nějak odlehčené, upravené, zahalené závojem a něco nám říká, že je to jenom jako a až film skončí, zase bude dobře. Na všemožné násilí si tak zvykáme, stáváme se otrlými a jen tak něco nás nerozhází. Film, ve kterém chybí jakékoliv zlehčení situace, závěrečná úleva a zjevný důvod, proč to všechno vlastně sledujeme, pak působí jako rána palicí (nemusí to být podle mě jen reálností zobrazeného - i když "odporné" filmy nevyhledávám, naopak se jim snažím vyhýbat, myslím, že by se dalo najít mnoho snímků s ještě technicky reálnějším násilím). Přirozená reakce je obrana - smích, odmítnutí, odsouzení, zapomenutí. Děsivé násilí, mučení a ponižování ukázáné v Saló - a zaručuji vám, že na rozpaky z časného záběru na penis, pro nás přece jen vcelku neobvyklého, rychle zapomenete - se na světě děje. Že před ním většinou zavíráme oči, na tom nic nemění. Vážím si Pasoliniho za odvahu, kterou projevil natočením tohoto filmu. Přesto poznámka, s jakou jeho veřejné promítání zakázali italští cenzoři, je asi pravdivá: společnost není na takový film připravena - mimo jiné právě proto, že u většiny vyvolá zděšení a odmítnutí jakkoliv se filmem vážněji zaobírat. 10/10

O hodnocení nemusím přemítat, tohle bude srdeční záležitost pro všechny melancholiky. Aby se ale nestal pouze potvrzením vlastního defétizmu, je potřeba ho přijmout i s tím, dle mého přece jen trochu laciným závěrem. 10/10

Dost vtipná podívaná, pokud si dokážete udržet odstup od postav a jejich slabostí (v takovém případě bude jistě nejsympatičtější postavou osamělý slaďák Oldřich Nový, jehož smích jej brzy prozradí). Ironický odstup usnadňuje nám již vzdálená doba a její společenské a konverzační zvyklosti, a naopak reálnost mnohých situací a rozhovorů, jež vás možná k odstupu přímo donutí. Poněkud smutnější ve chvíli, kdy si uvědomíte, že v životě si odstup udržet nelze. Rozhodně je to jeden z nejpozoruhodnějších starších českých filmů, jaké jsem zatím viděl. 8/10

Strhující film, z velké části zásluhou Roberta de Nira, jehož výkon musí patřit mezi nejlepší herecké výkony vůbec. Představuje zde samotáře, který se čím dál tím víc odděluje od ostatních lidí a ve své samotě propadá nudě, zoufalství a nenávistným myšlenkám. Ty v něm posiluje i zvýšená citlivost vůči zvrácenostem, jichž je jako noční taxikář svědkem. Jeho odtrženost od ostatních je během neúspěšné krátké známosti znovu potvrzena a náhoda, díky níž se připlete do přepadení obchodu, uspišuje jeho uvědomění si vlastní moci (kterou mu dává střelná zbraň) a touhy ji projevit. Další citový vztah, tentokrát k osobě, která mu je svou osamělostí blízká a sympatická, je poslední kapkou a on se uchyluje k násilí. Tím je ovšem jeho odloučení od společnosti dokonáno. Alespoň to jsem si myslel, než film zcela skončil. Závěr je ovšem otevřený více interpretacím, jednoznačné řešení nepřipouští. To je jeden z důvodů, proč se na film brzy podívám znovu. Zatím ho vnímám hlavně jako varování před pastí, do níž člověka vžene samota. 9/10

"Přímočarý" humor, hromada jednoduchých vtipných hlášek, z nichž polovinu už jste slyšeli a tu druhou si domyslíte, ještě než ji dotyčný dořekne, převážně komediální ladění, do kterého se ty vážnější pasáže nehodí, poloamatérští herci a docela milé písničky - to jsou Commitments, podle jedné ankety nejlepší Irský film všech dob. Hudební filmy mám velmi rád, ale u tohoto zoufale jednoduchého dílka jsem se po dlouhé době těšil, až budu z kina pryč. Samozřejmě je to jen moje hodnocení. Hudba je významnou součástí tohoto filmu a pokud vás zaujme - mě minula - nebo jste se kdysi také pachtili v kapele, možná v Commitments něco najdete. 3/10

Paul Verhoeven je určitě nejoriginálnější tvůrce filmů, které nemám rád. V obrazu společnosti, který naznačil v tomto filmu (otázka je, nakolik je to dílem předlohy), vidím parodii společnosti naší - všichni jsou bezohlední parchanti, policajti neváhají střílet do davu, hrstka mocných vysává většinu poddaných. Je to ale dle mého parodie neúčinná, spíš škodlivá - jako kdyby říkala, takhle bezohledně se chovej a vyhraješ. Netřeba dodávat, že to je iluze. Nebo že by jí už dnes přestávala být? Pokud ano, myslím, že zčásti i kvůli takto tupým filmům, jakými jsou Verhoevenův Total Recall nebo Hvězdná pěchota. 4/10