mau

Nasyceno obrovským smutkem a tragikou aktuálnosti. Nesmírně silný zážitek, jehož působivost umocňuje melancholický hudební doprovod.

Rok 2013 přinesl několik skvělých a přitom velmi různorodých kinoudálostí. Vybírat mezi fascinací Velkou nádherou a Rychle a zběsile 6 je úsměvné. Obojí je dechberoucí, jen každé ze zcela jiných důvodů. Před půlnocí Richarda Linklatera neohromuje spektakulární akcí ani neexhibuje filmařskou dovedností. Působivost tohoto snímku spočívá v přesvědčivosti, jakou úsporný styl umožňuje rozvinout zdánlivě všední etudu jednoho manželství. Sto minut se divákovi dostává pod kůži analýza partnerských vztahů. Naléhavě, pravdivě, vášnivě i melancholicky, ale bez patosu či kýče. Nejsilnější zážitky zůstávají v hlavě dlouhé měsíce, vracíte se k nim a znovu a znovu je promýšlíte a vlastně donekonečna vstřebáváte. A přesně takovou nesmazatelnou stopu Před půlnocí zanechá. http://fanmovie.cz/filmove-novinky/pred-pulnoci-before-midnight-otevrena-zpoved-bilancujiciho-manzelskeho-paru-recenze/

Nezapomenutelný iniciační zážitek. Skvělý soundtrack a pár obrazů, které vám už navždycky zůstanou..

Sutjeska připomíná jeden z klíčových okamžiků 2. světové války v Jugoslávii. Na jaře 1943 byly početné partyzánské jednotky obklíčeny na poměrně rozsáhlém území, jejž lemovaly hory obsazené perfektně připravenou a vyzbrojenou stotisícovou armádou Osy. Díky chybě ofenzivy se podařilo většině partyzánů probít přes Sutjesku na severozápadě. Tři brigády vojáků a polní nemocnice s tisíci raněnými však zůstaly obklíčeny a všichni byli pobiti. Na rozdíl od Bitvy na Neretvě je zde hlavní postavou Tito (ztvárnil ho slavný britský herec Richard Burton), ke kterému všichni vzhlíží a jehož slova a rozkazy jsou zákonem. Ikoničnost jeho postavy je spjata se silnějším ideologickým nábojem, než jaký vnímáme při sledování Neretvy, kde díky fyzické nepřítomnosti vrchního velitele vynikají více jednotlivé charaktery a čisté hrdinství partyzánů. Celkově tak snímek trochu ztrácí na naléhavosti a přesvědčivosti. Stísněnou atmosféru obklíčení střídají nádherné letecké záběry přírodních scenérií, bitevní vřavu pak dokumentuje dynamická ruční kamera.

Nejmonumentálnější jugoslávský partyzánský film, tříhodinový opus, dokumentuje události Čtvrté německé ofenzivy roku 1943 na území nynější Bosny a Hercegoviny. Díky nebezpečnému manévru na řece Neretvě přelstí partyzáni nepřítele a donutí jej stáhnout se do zálohy. Spektakulární podívaná staví na nepřetržité záplavě bitevní vřavy, dramatických a tragických situacích i zástupu jugoslávské herecké elity, kterou doplňují hvězdy zahraniční. Mezi nimi vynikají Yul Brynner v roli jugoslávského ženisty a Franco Nero jako italský důstojník sympatizující s partyzány. Postava Tita zde nevystupuje. Budoucí maršál je přítomen pouze jako neotřesitelná autorita, autor písemných rozkazů, které jsou „svaté“. S patosem zobrazené hrdinství partyzánů čelících technické i početní přesile vzbuzuje obdiv a respekt. Muži a ženy bojují za ideály, svobodu a revoluci a v nelehké situaci s sebou převážejí i tisíce raněných. Přes četné ztráty se jugoslávský lid vydává na cestu ke svobodě. Režisér Veljko Bulajić natočil o sedm let dříve další slavný partyzánský velkofilm, Kozaru.

Není to akční ani divoký ani vtipný ani uvěřitelný ani nic. Taková pseudosnová pseudocool zápletka, ve které se dvě teenagerky culí a koulí očima a k profesionálním nájemným vražedkyním mají pěkně daleko. Zvlášť když jedna z nich používá slepé náboje. Oops.

Rámec vyprávění tvoří zpověď bývalého kněze, který mladšímu kolegovi vypráví svůj životní příběh. Ve svém nejnovějším snímku se Vinko Brešan vrací ke svému klasickému schématu: uzavřenému prostoru malého města, kde sleduje příběhy několika postav. Zápletka se točí kolem začínajícího kněze, který společně s trafikantem a lékárníkem naruší užívání spolehlivé antikoncepce. Neplánovaná těhotenství zvýší porodnost, počet svateb i turistiku, ale situace se vymkne z rukou a původní vtipně rozehraná komedie se postupně mění v drama a tragická rozuzlení seberou divákovi úsměv ze rtů definitivně. Věčně skvělý Krešimir Mikić představuje další ze svých znepokojivě ambivalentních postav.

Jugoslávská kinematografie se často vracela k tématu 2. světové války, kterou naopak filmaři od 90. let téměř nereflektují. Srbský snímek je proto v tomto směru výjimečný. Nesnaží se však o rekonstrukci minulosti, ale ukazuje spíš její dědictví a vliv na současnost. Mizanscéna přitom poskytuje jen minimum důkazů o tom, kdy se děj odehrává a posouvá tím vyznění snímku k univerzálnímu sdělení. Prostřednictvím hlavní postavy, profesora hudby, poznáváme problematickou a vytěsněnou stránku srbské minulosti (existence koncentračního tábora pro Židy a Rómy v bezprostřední blízkosti Bělehradu) i současnosti (židovská a rómská komunita). Pomalu plynoucí, nostalgicky rozjímavé vyprávění souzní s průběhem událostí v životě profesora, jemuž šokující zpráva o vlastní minulosti v pozdním věku převrací pohled na vlastní život, lidi v blízkém okolí i srbskou společnost.

Oops. Velký propad po skvělé čtyřce. Nudná zápletka bez fungujícího kauzálního propojení, minimum zajímavé akce, zoufalé hlášky z posledního dechu. Staříci Arnie a Sly válí letos o dost líp.

Šestnáctiletá Vesna je krásná dívka, která chodí výrazně namalovaná a vyzývavě oblečená. Čas tráví s partou kamarádů na večírcích a diskotékách, ponocuje, experimentuje s drogami a snaží se sbalit drsného a násilného Đoleho. Její postoj k sexu je šokující. Dívka nemá žádné zábrany. Přizpůsobuje se přáním svého partnera, která často vedou k ponižujícím a zraňujícím střetnutím. Nesmírně sugestivní snímek je radikálně přímým vhledem do několika týdnů v životě dospívající dívky, jejíž osud jako by zastupoval celou generaci, jejímž největším vzorem je zpěvačka Ceca. Narace je omezena na postavu Vesny, která navíc kontinuálně natáčí dění kolem sebe na kameru mobilního telefonu, čímž zesiluje účinek především sexuálně explicitních scén. Málokdy však vyprávění dovolí nahlédnout do dívčina subjektivního prožívání. Nikdy si nejsme jisti, zda má Đoleho opravdu ráda, nebo ho jen využívá k uspokojení svých sexuálních tužeb. Doma je otrávená, svými rodiči pravděpodobně opovrhuje. Její citlivou povahu snad poznáme v náznacích: při vzpomínání na dětství, v obavě o otcovo zdraví či při návštěvě dětského domova. V této scéně, kdy Vesna působí jako vnímavá, křehká dívka, zřejmě s hrdinkou nejvíce sympatizujeme. Pro zbytek stopáže je vyhrazena spíše lítost. (Jeden z nejsilnějších filmových zážitků poslední doby!)