Ony

Téma obchodu s dětmi je zpracováno ve filmu, který od začátku do konce opojně poletuje mezi drsným dokumentem a nadzemskou poezií. Úvodní scéna, kde se anděl snáší na cikánskou osadu, je tak nepopsatelně krásná, že mě pro celý film tak trochu přiopila. Příběh a jeho věcnou korektnost jsem tedy nebyla s to vnímat nějak s kritickým nadhledem (Také samozřejmě proto, že v reáliích se vyznám pramálo.). Ljubiša Samardžić v hlavní roli mi sice nijak extra nesedl, ale nakonec je to dobře, protože kdyby se mi ještě k tomu všemu zalíbil, asi by mi puklo srdce. Anděl strážný je jeden z mých nejslzavějších filmových zážitků (A nejdojemnější je Paskaljević jako vždycky ve vlaku.). Jsou tu velmi silné detaily a krátké momenty (slepý žebrák, ovce, …), stejně jako rozsáhlejší kruté sekvence (kamera: Milan Spasić). Herci jsou úžasní. Hudbu složil legendární Zoran Simjanović (Maratonci, Otec na služební cestě, Sud prachu atd. atd.). Obzvláště zajímavá je herecká a pěvecká účast Šabana Bajramoviće, muže s neuvěřitelnou minulostí.

Přehlídka surovostí a tragédií doprovázená skočnou cikánskou muzikou. Má duše je zase o něco zdeformovanější. Výborně.

Vůbec nechápu zdejší nízká hodnocení. Tohle je jeden z nejvtipnějších filmů, které jsem kdy viděla. "Anjel?" Místy mi to připomínalo Monty Pythony. A hudba - nadskutečná.

Potom, co jsem u knihy málem zemřela, mě film neskutečně potěšil. Nějak mi ušla ta jeho monumentálnost a stal se pro mě spíš takovým miláčkem, jenž mě jednoho dne vyvedl z myšlenek na vraždu.

31.1.07 - Ačkoli se mi celou dobu dělalo zle, na konci jsem si všimla, že se mi to ohromně líbilo a že snad bych chtěla ještě... Bojím se o sebe. .... (9.9.07 - Původně jsem nechala bez hodnocení, ale protože vidím, jak se to tu neblaze a nepochopitelně vyvíjí s procenty, přestanu brát ohledy na svůj útlocit a dělat, že nevím, kolik si tenhle film zaslouží.)

Poprvé jsem tenhle film viděla v původním znění bez titulků a ani náznakem jsem nepochopila, o čem to bylo, a v paměti mi zůstal jen ten sexy fotbalista. Napodruhé už jsem měla větší štěstí – simultánní překlad v Ponrepu. A málem jsem nepřežila to nečekané blaho, ten pocit postupného ožírání a ranního vystřízlivění s ježečkem. Rozkládající se spisovatel do sebe lije litry vína a účtuje se svými blízkými i sám se sebou v předsmrtném románu plném skleniček, teroristů, ukrutných dialogů („I've got an erection.“ „Oh, wanna do something about it?“ „It's not mine!“) a pomalých sanitek. Smrt je zatraceně zábavná záležitost.

Klaním se. V sále bylo vedro jak v pekle a ohlásily se mé spánkové resty. Ale pro Hanse Alberse a jeho La Palomu jsem prostě musela všechno fyzické strádání přetrpět. Jeden z prvních barevných německých filmů se natáčel hlavně v Hamburku, ale částečně i v Praze, kde měl také premiéru, protože v Říši byl Goebbelsovým nařízením zakázán. Bohužel nemohu moc sloužit ohledně historických okolností, které ale jistě stojí zato. Každopádně mohu říct, že atmosféra pochybného podniku, ve kterém vysedávají nachmelení deutsche Seehelden a lehké árijky, mi naprosto vyhovovala. Albers hraje skvěle, příběh má spád a donedávna mně zcela ukradený Helmut Käutner mě začíná velmi zajímat.

Otomar Korbelář by mohl směle konkurovat Nicholsonovi v The Shining.

Takovou poezii jsem dlouho nepotkala. Skvělý scénář, okouzlující herecké výkony a vysokozdvižná muzika. Od začátku do konce jsem měla slzy v očích a srdce mi bušilo pro sladkého Slavka Štimace s flákotou.

Skvostné. "Teta spadla."