RedHot

Ze všech komedií mistra humoru mám tuhle suverénně nejradši, určitě se řadí k nejlepším vůbec a dokonalý hudební podkres ji navíc vystřelí ještě o jednu třídu výš. Pětihvězdičková záležitost už jen proto, o jak mimořádnou srdcovku u mě jde, viděl jsem to poprvé jako odrostlé dítě a úplně mě to okouzlilo. Oproti Grand Restaurantu je tohle něco, co mě rozhýbe pokaždé. Díky!!

Může se buď za každou cenu jít těžce proti proudu a Diktátora odsoudit, nebo se otevřeně přiznat, jaký to byl zážitek. Sašův humor je přesně to, proč ještě slepě věřím Hollywoodu. --- Vřele varuji před českým dabingem, který stejně jako u Borata leccos zkazí.

Panečku, takováhle sranda je víc než jen sranda. Něco takového jen tak rozdýchat nejde. --- Jen abych takhle jednou v Los Angeles nedopadl i já. Genetickej základ mě k tomu totiž bohužel uzpůsobuje.

Surrealista řádí naposledy a se stylem. Nikoliv klišovitě, nýbrž dokonale vyváženě a vkusně, vtipně a mimořádně. Sežral jsem mu to i s navijákem. A dostal jsem u toho hlad, přiznám se.

Film o hledání lásky. Pod zvířecí maskou se skrývá osobnost nesmírně lidská, vnímavá a citlivá, muž, který má o čem vyprávět a který je upřímně dojat jakýmkoli dobrem, které mu až doposud nepřátelský svět nabízí. A přitom dalo takovou práci tohoto muže přimět o všem mluvit. Když nakonec uléhá na lůžko, má k životu a ke smrti naprosto odlišný vztah než tehdy, když Boha o smrt prosil, když už dost možná úplně ztratil naději na důstojný křesťanský život, pamatovalo-li si jeho zmučené nitro, čím že to naděje je. Tentokrát hledí smrti do očí klidně a smířeně, jde spát po báječném dni a báječných dnech, kdy se mu splnila všechna jeho přání a on svůj příběh završil šťastně a mistrovsky. Ani jednoho z nás příroda podobným postižením nejspíš neproklela, avšak kdo z nás dostane tu možnost na se úplném konci cesty ohlédnout zpět a smět sám sobě říci, že prožil dobrý, láskyplný a spokojený život? Takové požehnání je veliké – daleko větší než útrapy a muka, jaké sloní muž musel během kočování vytrpět. --- Nemám víc co dodat, příběh je to beze zbytku krásný, strhující a dojemný, zasáhl mne jako už dlouho nic podobného. Plné hodnocení.

S Přáteli (a především s miláčkem Rachel!) jsem se poprvé setkal ve dvanácti, to když jsem ještě žil u otce, a tehdy v jinak pochmurných a šedivých dnech se pro mě tato šestka stala únikem od nelehké reality, kterou jsem se tehdy probíjel těžko a neradostně. Byla to každý večer o půl sedmé taková malá cesta přes oceán, do města věčných světel a skleněných mrakodrapů, do světa barevného, šťastného a amerického, který jsem nevynechal ani jednou jedinkrát a když jsem se dozvěděl, že závěrečný díl kvůli dovolené s mámou prošvihnu, měl jsem málem potíž to rozdýchat. --- Přátelé jsou víc, než jen seriál, ačkoliv jsou svého druhu asi první a navěky nepřekonatelní svým osobitým a laskavým humorem. Jsou to věční společníci na cestě životem, kteří pomůžou, ač vás svět před obrazovkou fackuje ostošest. Nejspíš právě díky téhle šestici se začal kdysi dávno klubat můj americký sen a ve svých dvanácti jsem poprvé pocítil touhu objevovat svět za velkou louží. Děkuji vám, Přátelé!

Sám se honosím titulem teenager a jelikož jsem v průběhu života mezi své vrstevníky tu a tam zapadal poněkud atypicky a kontroverzním způsobem, stala se i pro mě dnešní mládež nekonečným zdrojem objevů a překvapení. Ačkoliv jsem už dávno její nedílnou a akceptovanou součástí, stále jako bych byl svým způsobem za nerozbitným sklem a v bezpečí laboratoře. Pánové na fakultách a univerzitách na nás mají tabulky, dotazníky a internetové výzkumy, já se však nacházím přímo v epicentru zkoumané skupiny a ještě pár let budu mít tu možnost pozorovat ji in vivo. Alespoň do té doby, než všichni společně uvolníme místo příští generaci studentů a společně se všichni přetavíme v nové společenství, už otrkané a silnější, avšak bez šance znovu se sloučit s naším starým teenagerským já. Tuším, že se nám bude říkat dospělí. --- Domnívám se, že tvůrce Vlny (český překlad Náš vůdce mi vážně nejde moc přes pusu) má k naší generaci hodně blízko a místo aby charaktery napsal na tělo všeobecným představám dnešních dospělých o mládeži jako takové, chytil téma za pačesy a držel se ho tak dlouho, dokud na něco nepřišel. Nutno uznat, že výsledek podle toho také vypadá. --- Téma návratu totalitní vlády je téma v Evropě proprané mockrát, v Německu pak dvojnásob. O to víc překvapí, když se najde někdo, kdo jej přesto dokáže zpracovat novým a objevným způsobem. Když jsem Vlnu sledoval napotřetí, uvědomil jsem si, že zdejší ztvárnění evropské mládeže je až mrazivě realistické. Ač se naše generace obyčejně pokládá za zkaženou a vytýká se nám absence jakýchkoli hodnot, nedávno jsem se přesvědčil o tom, že určitá pravidla mezi námi stále fungují, a to velmi živě - jen jsou snad čím dál tím hůř rozeznatelné pro okolí. V naší třídě se dívka před časem vyspala s přítelem své dobré kamarádky. O její chybě se už mezi námi moc nemluví, pocítila ale na sobě velmi silný účinek sociálního vyčlenění a přátelé od ní odpadávali rychleji než maso od malomocného. Bylo to zkrátka něco, co se "nedělá". Všichni to vědí, jen to nemáme nikde napsané. Mylná je i představa, že kdo systematicky sere na školu a holduje drogám, bývá v kolektivu nejuznávanější. Sám jsem si podobným obdobím relativně nedávno prošel a musím konstatovat, že podobné aktivity pomáhají k získávání a upevňování společenských kontaktů asi tak, jako kdybych ve třídě vytáhl zbraň a začal střílet. --- A tak nám zbývá jen přemítat, jak by se s nastalou situací každý z nás vypořádal. Dokázal by bílé košili odolat, nebo by jej Vlna smetla a unášela někam, kam se nám ani nechce domýšlet?... --- Panečku, takovýhle psychologický majstrštyk tu nebyl už opravdu dlouho!

Pouštěl jsem to tehdy z nouze, jinými slovy mi na externím disku (největším vynálezu v dějinách lidstva po kolu) docházely koukatelné seriály a já se poohlížel po čerstvějším masíčku. A že na sebe nenechalo čekat - dalo ale práci ho objevit. Červený trpaslík je seriál, který se diváku pod kůži zarývá s každým dalším dílem silněji a hlouběji. Jen málokdy si řeknete, jak se zrovna tenhleten díl povedl, že to byla podívaná perla za perlou a že jste se mohli uřehtat. Ovšem o to více vám pak ústřední pětice chybí, když se jejich galaktické tváře z obrazovky ztratí. --- Mistrně zkombinovaný jemný humor situační se suchým humorem konverzačním, ruku na srdce, že to se Britům zatím vyplatilo vždycky. Od Černé zmije největší událost v dějinách anglických seriálů, ironií osudu se právě do Trpaslíka studiu BBC vůbec nechtělo. Ještě že je tehdy přemluvili. --- Seriál s nejlepší úvodní znělkou všech dob.

Není pravdou, že odlišné pohledy na erotiku a lásku jako takovou, přičemž by oba tyto faktory měly být nějakým způsobem spjaty, se objevují až začátkem nového tisíciletí. Belle epoque je toho krásným důkazem. Milá, konverzační komedie, co do dialogů dovedená k úsměvné dokonalosti. --- Třeba je to věkem, ale já inovativní pohledy na člověčí intimitu dokážu ocenit, a to nejvíce tehdy, když se režisér vyvaruje křečovité vulgarity, která je tolik vlastní českým filmům na toto téma.

Do jisté míry vděčí Predátor hned po Arnoldovi za svůj úspěch především Alanu Silvestrimu, který pro tuto akční lahůdku složil výjimečně dobrý hudební podkres. Dodneška mě mrazí, když rychle po sobě zazní oněch několik tónů, které vždy předznamenávaly útok neviditelného nebezpečí. Napřed se začne vlnit vzduch, pak stromoví pročísne červený trojúhelník... --- Mluvíme tu o modelové exhibici akčního žánru osmdesátých let v celé kráse. Filmu nechybí nic - plochý příběh, svalnatý macho, bezedné zásobníky, toporné herectví a závěrečný souboj titánů, který je až do posledního okamžiku velmi napínavý. Můžeme se jen smát těm, kteří se Predátorův úspěch pokusili v budoucnu napodobit, celkově vzato to vždy ztroskotalo na atmosféře. Ta je tady totiž tak hustá, že v ní stojí lžíce.