hacho

Dokumenty me opravdu zaujaly, myslenka vynikajici. Jen me mrzi, ze v castech "po 20 letech" nebyli panove vice korigovani, aby "neplkali" porad o sve praci a zamerili se vice na vztahy, o nichz to cele bylo. Nadherne to ukazuje, jak se vyviji zivot muze a zivot zeny a o cem je ten muzsky, o cem jsou schopni hovorit a pod. Na druhou stranu se mi zase libila moznost porovnat rodice za mlada a jejich potomky, nekdy je ta podoba uzasna.

Já bych tedy řekla, že popiska popiskuje nějaký trošku jiný děj. Např. žádné prvotní zalíbení jsem nezaznamenala.

Motivy ani jednoho z hrdinů jsem nechápala, nepřiblížili se mi. Zbytečně moc věcí se muselo stát, aby bylo dosaženo u diváka silnějších emocí.

Woody to sice nenatočil, zato si to napsal přímo na tělo, takže se není čemu divit, že je to Allenovka jako vyšitá. Měla jsem dojem, že z tohoto tématu čerpal v pozdějších filmech... A nekamanujte mě, že vztahy řeší stále... Ale ten příběh mně strašně něco připomínal (a ne Casablancu :o).

Tohle není typický Allen, což nemusí být ještě na škodu. Ovšem mně tu chyběly všechny ty prvky, co na něm mám nejraději. 4--

Zatím nejlepší film, který jsem od Chaplina viděla. Oproti ostatním trochu méně komedie. Některé myšlenky, dnes stále tak aktuální, jsou tam úžasné.

Sebelépe natočená odpornost je pro mě stále odpornost. Jedna * za všechno to, co ovšem podle mě dobrý film nedělá.

Tento film není nijak úžasný, ale nechápu vaši neurvalou kritiku (mluvím jen k některým, ostatní nechť mi prominou). To, že scéna, jaxe J. L. cpe do těch šatů, je jediné, co vás zaujalo, ukazuje jen na to, jak smutně na tom (někteří) jste. Neříkám, film je slabší, scénář moc nevyšel, ale viděla jsem věci, nad kterými slušný člověk zapláče, což mi tady nepřišlo.

Jednička se mi líbila. Byla osobitá, napínavá a měla myšlenku. Z dvojky jsem měla obavy, riskla ji a litovala. Těží z jedničky, ale její klady tu chybí. Nic moc k přemýšlení ve filmu není, lidé - oběti - se vůbec nesnaží uvažovat nad nápovědou, takže to jsou spíš hromadná jatka. I ten konec...no nevím.

Někdy mívám dojem, že lidé jsou neskutečně zaslepení, ovlivnitelní a nezodpovědní k sobě a v případě rodičů i k dětem. A povzbudivé je, že na tom u nás ještě nejsme jako v Americe.