European

Na povídkových filmech mě nejvíc baví to, že se můj názor na ně rychle mění. Tento film mě dlouho nezaujal. Do části s Natalie Portman to pro mě byl obyčejní tříhvězdičkový film, ale potom se to vše změnilo a i to co bylo předtím se mi začalo líbit mnohem víc. Tento film sice nemiluji, ale rád se na něj podívam znovu.

Geniální existencionální drama, špičkoví herci své doby a příběh, který vám nedá spát. Miloš Kopecký se do své role tak vžívá, že se nemohu zbavit pocitu, že hned jak spadne opona, zhroutí se na zem. Je to film (divadlo) na které musíme mít náladu, chuť o příběhu přemýšlet a nečekat, že rozuzlení spadne samo do klína. Poentu si tu člověk musí zasloužit, ale vše se vám snaží jít naproti. Už jenom pro ten zvláštní pocit, který máte při jeho sledování stojí film za podívání. Díky tomuto záznamu bude Jindřich IV. žít navždy (a Miloš Kopecký také).

Užasný a zcela originální film, jehož obsah se nedá stručně popsat. Popisuje události roku 89 v Německu a jejich důsledky pro různé skupiny lidí. Alex ve snaze zachránit své matce život, vytvoří zcela nový svět. Společnost jakou si přál. Překrucuje fakta, "zvolí" nového prezidenta, zavede novou legislativu, uvolní obchod a to vše ve svém malém království o výměře 79m2. Film pohlíží na vše ze dvou úhlů - nebojí se kritizovat ani minulost a ani současnost. Nedá se o něm říci nic jednoznačného, protože si se vším hraje. Mrzí mě pouze, že tak krásný a lidský film byl už jednou v ČR použit jakožto součást politické předvolební kampaně.

Byl jsem na tento film velmi zvědavý, protože jsem považoval přiběh Paula Verlaina a Arthura Rimbauda za nezfilmovatelný. Jednalo se totiž o postavy natolik svérázné (vzhledem, životem, dílem), že jenom myšlenka na to, že by se našli dva tak vynikající herci, kteří by dokázali tyto postavy věrohodně zahrát, mi přišla zcela nemožná. Ovšem herci nejsou to, co tento film sráží. Úplné zatmění postrádá jakoukoliv poetiku. Ve filmu skoro nezazní jejich poezie, ani nic z jejich díla. Příběh dvou velkých spisovatelů se tu spíše stává jen příběhem dvou milenců. Vztah umělců přitom je velmi specifický. Potřebují se jako inspiraci. Nemohou tvořit jeden bez druhého a když jsou spolu, neustále se hádají. Jsou tedy v začaroveném kruhu. Láska a dílo jsou v jejich životě zcela totožně, protože jedno bez druhého není. V tomto filmu však jejich tvorba velmi chybí a tudíž celá konstrukce tohoto filmu padá.

Příjemně sladký film, který nezanechává hořkost v ústech. Rozplyne se na duši, ale nemá žádné trvalé účinky.

Poslední tango v Paříží je pro mě jeden z nejupřimnějších filmů v historii kinematografie. Popisuje pocity zcela lidské, obyčejné a zároveň zcela niterní. Touhy, přání, životní nutnosti. Zbavte se předsudku, že se jedná o "umělecké porno". Je to film o pocitech, které máme možná všichni. O touze mít někoho, komu můžeme všechno říct a nemít přitom pocit viny. Se kterým můžeme experimentovat beze studu. Kterému se můžeme zcela odhalit, ale neříci mu své vlastní jméno. Odhalit se, ale zůstat svobodným. Film mě upoutal, už svým začátkem, který si zcela získá vaši pozornost. Od filmu jsem nic nečekal, ale dostal jsem od něj tolik, že mi to bude docházet ještě dlouho.