fredisek

Od věty "Winter is coming" to už fakt nešlo brát vážně.

Romantická komedie s poselstvím. Když člověk překousne šablonovitý začátek a neskutečnou zápletku, dostane úžasně roztomilou komedii, která se dokáže vyjádřit k tomu, co trápí obrovskou část populace. Nejsme v pohodě. A nemá smysl předstírat, že budeme, až nám někdo řekne, abychom nebyli smutní. Po Campeones je Loco por Ella další příjemnou španělskou komedií, která slušně ale bez politické korektnosti odhaluje svět lidí, co "nejsou normální". Díky za to.

Seriál, u kterého se člověk nejvíc zasměje, když si tam někdo krkne? To chci. Emily in Paris je pochopitelně ohromně blbá, ale funguje. Vzbuzuje emoce, což je s podivem, když jsou všechny postavy emocionálně ploché a všechno vyřeší jedním až dvěma objetími. Svým způsobem mě mrzí, že se tvůrci poučili z kritiky a pokusili se udělat seriál míň pohádkový a troufám si říct i o něco hlubší. Emily má najednou náznak sebereflexe, přibyla postava nesnesitelné a na výsost tupé Američanky (aby v tom ti Francouzi nebyli sami) a do děje vstoupil černoch, co má i jinou úlohu než splňovat kvóty. Jenže tohle už není ten seriál, na který se lidé koukali, když skoro ani nemohli do sámošky. Emily umožnila lidem uniknout do vysněného francouzského světa, ale v druhé sérii nenabídla nic fantastického až na klišé módní přehlídku ve Versailles. Dávám pět hvězd, jelikož obdivuji odvahu Netflixu natočit další a vzhledem ke cliffhangeru i třetí sérii. Jen prosím, ať dá Emily Alfiemu kopačky, jeho "mate" a nabubřelost Brita, co neumí jiný jazyk než angličtinu byly ještě otravnější než Mindy i s celou svojí kapelou.

Tohle nezachránila ani Meryl Streep. Nedává to smysl, není to uvěřitelné, vtipy nevyzní (pokud se jich člověk vůbec dočká), stereotypy střídají klišé.

Almodóvar vyčpěl. Paralelní matky jsou dalším důkazem, že to nejlepší Almodóvar natočil v nultých letech. Teď zůstávají jen barvy a Penélope Cruz. Zbytek je těžko uvěřitelná spletenina motivů jen s náznakem dramatu. Zatímco dřív musely Almodóvarovy postavy čelit problémům, teď mezi nimi proplouvají. V Paralelních matkách se střetávají dva nesouvisející příběhy a jeden krade prostor druhému. Julieta mě zklamala, Bolest a sláva znudila, Paralelní matky mě donutily koukat na mobil s otázkou: "Tak kolik ještě zbývá do konce?" Chce to zase syrová, krvavá, ukřičená dramata nebo pitomé komedie. To je Almodóvar, tohle je reklamní video na nestárnoucí Penélope a kabelky od Vuittona.

Tak špatně napsaný a nudně natočený film jsem neviděl dlouho. První zajímavá scéna přijde po půlhodině, vedlejší postavy (pokud zrovna nedělají nějakou scénu) se jen poťouchle usmívají a Arethu obdivují. Wikipediové heslo, které by si zasloužilo sestříhat na hodinu a půl maximálně. O vnitřním světě královny soulu se dozvíme málo, musíme ale sledovat dojákové scény s jejím otcem a poslouchat těžko uvěřitelné motivační dialogy. Aretha Franklin si zaslouží respekt, ale ne ustrašenost. Tenhle film se tak zoufale snaží nikoho neurazit, až z toho i pasáže o domácím násilí vyjdou jako průměrná hádka. Hudby je tam paradoxně velice málo a Jennifer Hudson je nemožně prkenná. Rocketman nasadil laťku hodně vysoko, Respect ji ani nepodlezl.

Na konci jsem se regulérně dojal. Což asi nemá být účel hororu, ale nevadí mi to. Lekačky fungují, děsivé scény jsou děsivé a vymítání ďábla je po hříchu kýčovité. Nenudil jsem se. Conjuring byl vždycky pop, ani trojka neaspiruje na přelomový snímek žánru. Příběh by nemusel být tak přihlouplý a překombinovaný, ale za zombie otesánka v márnici jsem ochotný odpustit cokoli.

Film na tak ohrané téma musí přinést něco nového. Zopakovat, že na hranicích hořely nevinné ženy, nestačí. Umolousaná nuda plná klišé, jejíž jediným přínosem je fakt, že tu člověk může hodinku a kus poslouchat baskičtinu.

Tolik Ameriky je i na mě moc. Dala by se u toho hrát panákovací hra, kdy by se divák napil při každé variaci na větu "Buď sám sebou." Když pominu, že slušná lesba v oblečku outsidera by plesem na konec střední leda tak opovrhla, zbytek filmu taky nedává smysl. Nicole Kidman tu odvedla nejzbytečnější roli svého života, její postava příběh nikam neposunula a samotná Kidman tu dostala příležitost jako průměrná ochotnice. Proč na tohle vůbec kývla? Aby se blýskla v muzikálu, který "za něco bojuje"? Neskutečně vyprázdněný kýč plný planých řečí, které se neustále opakují. Nelze odolat pokušení srovnat tuhle prvoplánovou agitku s naprosto geniálním Hairspray. Ten měl nadhled, humor, něco opravdu říkal. The Prom je navoněná bída posypaná flitry. Streep a Kidman jsou vlastně jen ozdoby filmu, co bojuje proti omezenosti, ale nakonec sám přetéká stereotypy, ať už o lesbách nebo vidlácích ze Středozápadu...

Jeden z nejlépe odvyprávěných životopisných seriálů. Tvůrci se vyhnuli patosu a dokázali zachovat drama, humor i obrovské španělské emoce.