fredisek

Harry Potter tu říká, že je Allen Ginsberg úplně stejně, jako když Bond říká : "Bond, James Bond"...překvapivě mě to vůbec nežere. Obsazení Daniela Radcliffa je čistě účelová záležitost (po tom, co se s beatnickými filmy roztrhl pytel, nevidím důvod zvyšovat přitažlivost tématu tak zprofanovanou tváří, ale budiž) a herec může děkovat, že dostal takhle dospělou příležitost se Pottera zbavit (hádal jsem, že dopadne jako Angelika). Zajímavý okamžik z Ginsbergova života, o kterém jsem neměl ponětí, tu vyšel v pořádné drama. Soundtrack je také milým překvapením, kdy vám autoři do hlavy nehustí jenom jazz. Hudba s nádechem electra jde k současnosti a to je dobře, beatníci si nezaslouží klasické "dobové" životopisné filmy. Doufám, že představitele Lua ještě uvidím v nějaké ideálně hlavní roli, Radcliffe je proti němu ochotník.

"Vyleze žížala z talíře špaget a povidá: To byl ale grupáč." No, nemilujte tenhle film. Jo, je to dlouhý jak Pán prstenů a příběh je standardní, až je z toho člověku smutno, ale ono je to prostě geniálně natočené. Ani netřeba odmýšlet si filozoficko-umělecké dialogy, aby se dalo říct, že scénář je opravdu skvělý. Ty krátké filmy pro dospělé lesby tu vůbec nepůsobí účelově - byť samozřejmě jsou -, vypadají přirozeně a musím říct, že svou expresivitou jsou i poučné (haha). Jistě do kina přitáhly hordy zvědavých pánů. Lesbická tematika tu není nějakým oživením, případně něčím lehce zesměšněným, jako to bývá v mainstreamové kinematografii. Taky lze za pozitivní považovat, že Adele nemá odbarvený číro, kalhoty na půl žerdi a neváží metrák na každý metr své výšky. Tvůrci jí nedali stereotypní vizáž a to se mi opravdu zamlouvá. Adele se nesnaží nijak vymezovat vůči společnosti, ona je její součástí. Zatím jsem se nesetkal s filmem s queer tematikou, který by byl tak vyrovnaný a sebejistý. Prakticky se tu neřeší otázka sebeurčení homosexuálního člověka ve společnosti. Tady jde o romanci, jakkoli surovou.

Z konceptu se můžete posadit na zadek, nebo můžete vymýšlet tisíc způsobů, jak jinak byste utratili peníze, které jste dali za lístek na výstavu. Nic mezi tím. Aj Wej-wejova díla jsou skvělá, i když ne zrovna originální. Dokument je naprosto standardní, ale o nestandardním člověku.

Přiblížili jsme se tady španělským hororům a to je ksakru dobře. Víc psycho, víc krve, víc zoufalství, víc nevysvětlitelných věcí...a hlavně absence duchů, která vyzdvihla ten nehorázně děsivý příběh, který až na určité momenty vypadá, jako by se doopravdy mohl stát. Srovnatelná úroveň jako Los Ojos de Julia, což bych od seriálu opravdu nečekal. Druhá série hravě předčila první.

"Can't ask why about love." Tak nevím, jestli mám blahořečit Stopparda, Keiru, nebo Wrighta, ale nejspíš všechny najednou. Ten příběh zná každý, takže v téhle adaptaci Kareniny šlo zejména o zpracování a to bylo skvělé. Konec sice působil docela prázdně a někam se tehdy vytratil Vronskij, ale jinak byl film lepší, než jsem očekával. Žádné nafintěné slečny a strojení pánové. I přes ty haldy kostýmů a kulis (které byly báječně výtvarně zpracované, že jsem jenom čuměl) tu problikávala upřimnost a hlavně lovestory, o kterou tu jde. Divadelní afekt k tomu všemu taky náramně seděl, takže v jednu chvíli jste se smáli a pak jste seděli přimrazení k sedačce, když šlo do tuhého. Jeden z nejlepších filmů letošního roku a jasný důkaz, že i z pravděpodobného klišé lze udělat něco neotřelého a nového.

Cosmopolis má ohromný potenciál, nevyužil ho ani DeLillo, natož Cronenberg. Když kniha vznikala, ještě svět tak úplně strašidlo kapitalismu neobcházelo, ale když šel do kin film, tak tu kapitalismus strašil půlku světa už nějaký čas. Ať se bude film vnímat politicky (kapitalismus vs socialismus), nebo jen jako suché konstatování reality, pořád to nebude snímek, který stojí za to vidět. Obsazení Pattinsona nechápu, snad chtěli tvůrci přilákat hercův mnohamilionový fanklub, nebo je prostě populární dávat role někomu, kdo se tváří stejně, když si prostřeluje ruku, i když se mu někdo dloube v zadku (asymetrickou prostatu jsem nepobral, jestli to měl být jinotaj pro to, že je všechno všakvyvítekde, tak se nepovedl). Bezradný konec nebo afektovaně uplakaný rapper kardinálně hatili dojem. Všichni se nudíme, Packer o trochu víc, tak se vyspí s kdekým a vystavuje se smrti. Bingo. To tu asi nikdy nebylo. Ve filmu měl být větší důraz na společenskou situaci, vztahy, mělo tam být méně postav, které si takhle navzájem kradly čas. Knihu jsem dočítal s jazykem na vestě, film jsem dokoukával, jelikož jsem zrovna po ruce jiný neměl. Apokalyptické vize o krysách, jüanech a bezpáteřních zbohatlících by si zasloužily víc.

První český film na Sundance? Buď tam porota ztratila vkus, nebo si řekla, že tomu východnímu bloku by se mělo dopřát patnáct minut slávy...že to bude patnáct minut slávy pro obyčejný film, který se snaží z obyčejného vytřískat neobyčejné a pekelně mu to nejde, to je mi leda tak líto. Čtyři slunce mají podobný styl jako měl Dům; podobná nuda, podobná klišé, podobně prázdný konec, podobné hodnocení.

Kouzelné, ale zmatené. Líbí se mi to staromilství, nadhled, ironie (až sarkasmus), kýčovité záběry prosluněného Říma, ještě kýčovitější italský přízvuk v angličtině, to, že se postavy oblékají staromódně. Ten film se mi prostě líbí, ovšem nic víc.

Láska páska, chytneš se a je vymalováno. Pokud autoři zamýšleli vysmát se všem těm vážným dramatům o trojúhelnících ničivějších než ten bermudský, pak tleskám...teda, pokud to nezamýšleli, tak vlastně tleskám taky. Zábavně natočený příběh, který, byť je trochu strojený, nepůsobí nepatřičně. Jakkoli je to dohnané do krajnosti (přestože finále je naprosto jasné od začátku), postavy ví, co dělají, respektive neví, ale mají důvody k tomu, aby se chovaly bezhlavě. Jediné, co mi uniklo, je, proč se to jmenuje El sexo de los ÁNGELES? Zas tak andělský tam nikdo nebyl (ale ďábelský vlastně taky ne). Jen bych konečně rád viděl drama o milostném trojúhelníku, kde nebudou dva muži, ale dvě ženy...které to ovšem nebudou chápat jako zábavný výlet do lesbolandu.

Jediný způsob jak uctít novou vlnu, je si z ní utahovat. Jinak člověk skončí u nostalgického kýče (který ani nezažil). Mám strach, možná jistotu, že ještě těsně před třicítkou budou řešit spolubydlení, vodku, víno, občasnou práci a cesty z města, které si nebudu moct dovolit. A vlastně se mi ten výhled líbí. Frances Ha je až vtíravě realistický snímek, který by výrazněji zazářil rozvedený do sitcomu. Za nejlepší moment filmu považuji scénu z aukce na kampusu. Film, co se zpočátku tváří jako přehipstřelá slátanina, která nemá co říct, se vyvine do příběhu, který je tak běžný a přitom pořád překvapující a úsměvný, až nelze než mu přiznat, že je skvělý.