Akana

Cronenberg se opět ukázal ve své disciplinovanější podobě i když pár svých typických nechutností sem propašoval. Trochu mi chybělo působivější finále, ale jeho absenci mi plně vynahradil vrcholný moment filmu, neskutečná bitka v lázních. To je scéna, jaké se vrývají do paměti a vstupují do historie. Na Východní přísliby se ale vyplatí podívat nejen kvůli ní. Cronenbergův vhled do světa ruské mafie je dostatečně syrový a věrohodný a přitom nepostrádá divácky vděčný příběh. 90%

Moderní doba je zase o chlup vážnější než přechozí Chaplinovy filmy, tentokrát se silným sociálně kritickým podtextem. Inu, roky Velké krize byly ještě v živé paměti. Vůbec to ale neznamená, že by snímku chyběly nesmrtelné gagy. Vedle notoricky známé scény u běžícího pásu si takové označení zaslouží souboj s krmícím strojem, adrenalinová jízda na kolečkových bruslích, nedopatření, kterým se Chaplin ocitl v čele rudé demonstrace, nebo jeho svérázný pěvecký výstup v závěru. Úchvatně zaranžovaná je taky donáška kachny skrze tančící dav. Chaplin do modelu němé grotesky, kterého se s chvályhodnou tvrdohlavostí nevzdal, skvěle zakomponoval i různé modernější postupy aniž by tím tříštil celkový dojem. Jeho herecká partnerka sice jako hladový a chudý sirotek nepůsobí moc důvěryhodně, ale zase je ohromně sexy a pasáž, kde si úzkostlivě hýčká polorozpadlou chatrč jako vytoužený domov, patří k těm nejdojemnějším místům. 90%

Podprůměrný thriller, který si jako spousta podobných myslí, že stačí prvotní nápad s volbou prostředí a pak už se to samo nějak vyvrbí. Navíc hlavní představitelka dost otravným způsobem dokazuje, že zlatá éra uječených hysterek v hororech zdaleka ještě neskončila.

Michael Haneke u mě stále stoupá v ceně. Jako jeden z mála dokáže přesně lokalizovat ránu a pak jí bezohledně otevřít. Jeho Kód neznámý sleduje podobnou problematiku jako třeba Babel nebo Crash, tedy mezikulturní a mezicivilizační nedorozumění, vykořeněnost, imigraci, váznoucí mezilidskou komunikaci a ve srovnání se zmíněnými filmy je trestuhodně opomíjený. Nespravedlivě, ale docela pochopitelně. Haneke totiž nejde prvoplánově na efekt ani na city, netlačí děj tak okatě kýženým směrem jako třeba Crash ani se nestaví do role dokumentaristy s rozkmitanou ruční kamerou. Když konstruuje, potom tak, že si to divák neuvědomí. Jednou statickou scénou dovede nenásilně vyjádřit spoustu skrytých skutečností. A znovu se strefuje i do vlastních řad když na příkladu divadla, filmu nebo fotografie relativizuje poslání a smysl snahy vyjádřit dané problémy uměleckou formou a tím vlastně podrývá vlastní snažení. Poctivý a nemilosrdný film o věcech, které nás v současném světě pálí čím dál víc.

Fakt se nemůžu rozhodnout, který Baron Prášil je lepší, jestli ten Zemanův nebo Gilliamův. Oba pánové oplývají nekontrolovatelnou fantazií, snílkovstvím i humorem, je ovšem pravda, že právě snímek Karla Zemana byl pro pythonovského pošuka nemalou inspirací. Kouzelný naivismus i rafinovanost, geniální triky, romantika, ironie, nic z režisérova arzenálu tu nechybí. Miloš Kopecký byl pro titulní roli tou nejlepší volbou, ale připadá mi, že jako herec je dost zastíněný vším tím rozbujelým výtvarnem a nedostává moc prostoru.

Po delší době opět v Bondovi vzkypěly osobní emoce a to dokonce tak, že to vyústilo ve vzpouru vůči vedení. Dalton se i podruhé osvědčil a i jinak je všechno v pořádku. Bondgirl i hlavní padouch patří k nadprůměru, mladý Benicio del Toro na sebe upozorňuje se zvrhlou grácií. Děj je tak akorát spletitý, nechybí rvačky, výbuchy i velké kamiónové finále. Co víc si od Bonda přát?

Nebylo to špatné, ale moje očekávání byla větší. Vladimíru Javorskému jsem podobnou roli už dlouho přál, protože ho považuju za jednoho z našimi filmovými režiséry nedoceněných herců, ale ani on nakonec nedostal tolik prostoru jak bych čekal. Některé souběžně se odvíjející příběhové linie dojem trochu tříští, ta se striptérkou je navíc mírně přespekulovaná a málo uvěřitelná. Z filmu sice je cítit ta zamýšlená bezútěšnost, ale ne v takové míře jak jsem očekával. Ne, že bych si liboval v depresích, ale v případě Poupat se mohlo ještě trochu přitlačit. Nicméně svoje silná místa film má a ty Lvy mu přeju.

Tenhle dojemný klenot snad nemá slabé místo. Nadčasově fungující příběh, krásně natočený, zahraný (Anthony Quinn je skvělý, ale Giulietta Masina ho přeci jen trochu válcuje těmi svými obličeji), doprovázený nádhernou hudbou Nino Roty. Na rozdíl od pozdějších Felliniho nespoutaných fantazií je to i film uměřený a všeobecně srozumitelný. Překvapilo mě jak hodně má celkové vyznění blízko k tehdejší tvorbě Akiry Kurosawy.

Další lehce mravokárná variace na oblíbené americké heslo "rodina je základ státu". Hyperaktivní veverka je docela zábavná, animace řemeslně perfektní, ale žádný trvalejší dojem to ve mně nezanechalo.

Stíny a mlha nepatří k nejoslavovanějším Allenovým snímkům, ale k mým nejoblíbenějším určitě, protože mě jednoduše baví. Třeba už tou spoustou odkazů na Allenovy nejen filmařské vzory. Jako laikovi mi asi leccos uniklo, ale kromě jasně kafkovské zápletky rozpoznávám Orsona Wellese, film noir, Hitchcocka nebo Bergmana. Větší pozornost než obvykle věnuje režisér výtvarné stylizaci jejíž jádro už je vyjádřené v názvu. Tradiční allenovská slovní komika ("Co když zrovna polykáte meč a dostanete škytavku?") si nijak nepřekáží s vážnějšími tóny, filozofické rozpravy na půdě vykřičeného domu nepůsobí křečovitě a nebrzdí celkově odlehčený tok děje. Allenova ústřední postavička sice pobůhvíkolikáté variuje svoje předchůdce, ale neztrácí vtip a je tentokrát zasazená do opravdu atraktivního, nevšedního prostředí. Dobrá práce. 90%