Jameses

Hodně laciná parodie na Dostojevského. Umělecká hodnota žádná, filosofická hodnota povrchní a hloupá a humor dost ubohý. Spíš jedna velká "verbální masturbace".

Že by právě smrt obracela perspektivu zpět do života a poukazovala tak v paradoxu na jeho zvláštní hlubinné tajemství? Nic v životě není jisté, jen smrt. A ta je všude a nevyhnutná. Kým pak má být život? Jen prázdnou nahodilostí, která však bolí? Bolí pocitem ztráty jakési životu imanentní zvláštní krásy? Jen fantasté prý vidí věčnost... A kdosi kdysi kdesi napsal: "Jen ti, kteří skutečně nepomysleli na smrt, nevěří na věčnost." Bergmannova výpověď jako by křičela kdesi za tím velkým obrazem zoufalství a hrůzy.

Mám dojem, že jsem doposud neviděl temnějšího filmu. Právě to je myslím rozdíl od zmiňovaných paralel u Bergmana a Tarkovského - nedostatek světla, lásky a naděje. Nikde žádná cesta, jen temno a zmar.