Jester_X

Zhlédnout Kolberg je dosti poučné, možná více než vidět sto fádních dokumentů o nacismu. Kolberg je zajímavý tím, jak dokáže vytváře propagandu na úrovni jakéhosi "metajazyka" - ti kdo odmítají válku jsou líčeni jako zbabělci (starý velitel pevnosti v Kolbegu), či rovnou zrádcí (mladší bratr Marie), kteří se smrti stejně nevyhnout. Navíc je podsouváno, že zastánci války vždy reprezentují prosty lid (starosta Nettelbeck). Je zajímavé sledovat tehdejší snahu nacistů legimitizovat válku pomocí vůle lidu s dnešní rétorikou populistických vůdců zaštiťujících tímže. Zároveň je potřeba myslet na to, že byť dialogy mnhody míří k tupému nacionalismu, mohli by být myšlenky o národní hrdosti a statečnosti "obyčejných" lidí blízké i mnoha "obyčejným" lidem dneška. Tito lidé si ale nezaslouží posměch, či pohrdání, ale naopak neustále vysvětlování v čem je líbivá propaganda Kolbergu zhoubná.

Pomocí velmi zjednodušeného vnímaní lze Kapsáře chápat jako morální tezi. Nejde zde ovšem primárně o děj filmu, ale o to, jakým způsobem je vše sdělováno. Bresson nenechává herce projevovat emoce, vyprávění má pomalé tempo, celý svět působí nesmírně staticky. Nastává zde kompletní odosobnění. Podobně jako se hlavní hrdina nemůže ztotožnit se světem kolem sebe. Začíná podrobovat společnost zkouškám jejích základních tezí (nepokradeš) a dostává se mu akorát nepochopení bez zájmu o jeho motivaci. Hlavní hrdina tedy dále porušuje pravidla společnosti a zřejmě má pocit, že tak vyčleňuje, či pokořuje okolní uspořádání. Jeho situaci nakonec mění až láska, která ho ovšem nakonec dovede do vězení. Bresson tak nevypráví o polepšeném kapsáři, ale o člověku, který nemohl pochopit a nechtěl pochopit do jemu odcizeného světa. Tam se nakonec zařadí až díky jedné z podstat lidství, schopnost milovat. Ta ho nakonec ovšem přivádí do vězení, čemuž se mu dařilo před tím, při životě mimo, unikat.

Life of Pi nelze upřít učitý nápad, ať už jde o metaforu náboženství nebo syntézu několika kulturních vlivů. Alespoň díky těmto věcem si nebude divák po jeho sledování připadat jako okradeni o čas. Na druhou stranu zde ovšem většinu filmu je prakticky zbytečně. Divák nedostává žádná vodítka, jejíž význam by si mohl při rozuzlení zpětně uvědomit, a tak prostřední část filmu rozvíjí hlavní myšlenku sic podstatně, ale rozhodně ne adekvátně svému časovému podílu. Obdobný podvod a zmatení diváka by se dal provést za učitě kratší dobu. Kvůli neschopnosti vybudovat více rovin filmu a vše provázat musí být autoři na závěr velm doslovní a poselství vylíčit v krátkém dilaogu, což mě možná naštvalo ze všeho nejvíc.

Master poskytuje pohled na příběh člověk, jenž se shodou okolností dostává do spáru sekty vedené Mistrem. Ten si hlavního hrdinu Freddieho oblíbí. Pokouší se na něm provést svoje učení (rozuměj, vymývání mozků). Zde vyvstává jedno důležité sdělení. Přes sebesilnější nátlak zůstávají v hlavním hrdinovi atributy lidství. Mistrovi se nepodaří ho zničit a přirozenost člověka vítězí nad totalitou. Při tom se během filmu nedozvíme o učení sekty nic podrobnějšího. Můžeme tedy pochybovat o tom, zdali toto učení vůbec bere někdo zcela vážně a nebo zdali lidé potřebují jen pevný bod ve svém životě. Omezený Freddie je pak jako hlavní hrdina ideální příklad, neboť u něj stále vítězí fyzické aspekty (vznětlivost, sexualita, chlast), ale zároveň se drží Mistra, protože ten mu udává životní směr a plánuje kažodenní život. Nejistota je lpí také na tom, kdo vede sektu. Mistr se snaží působit dominantně, ale jeho manželka celou dobu vystupuje jako šedá eminence, která má ovšem výrazný vliv. Jako za každým fanatickým učením tedy vystupuje někdo, komu jde jen o manipulaci druhých.

Holy Motors přichází se surrelastickou naléhavostí. Silné vize dotažené do absurdních situací působí na diváka téměř fyzicky. Film místo filosofického přemítání nabízí činy, skutky, celou plejádu dění. Zradou na divákovi je, že jednotlivé scény nejsou propojeny vyprávěním. Ale tím lépe, neboť se zde zůstavá interpretační potenciál, který odhalí především každého z nás. Film lze také chápat jako zamyšlení nad tím, že kolem nás mohou existovat svaté motory, které způsobují všechno zajímavé dění. O to hrozivější je myšlenka, že by tyto mohli z našich životu zcela zmizet a zbylo by nám již pouhé zmechanizování Kafkovského stylu. Na to ostatně naráží i skutečnost, že děj je vlastně celou dobu jen divadlo, nic není skutečné a divák je na to upozorňován. Stejně tak může přemýšlet, kolik toho v našich životech vzinká spontálně a kolik událostí je jen předem připravené divadlo.

Tarantino se rozhodl rozšířit svůj rejstřík o spaghetti western. Jak je jeho zvykem žánr podrobuje jisté dávce satiry a to tak, že dovádí ad absurdum typické prvky žánru jako solitérství hlavních hrdinů, či jejich osobitá morálka. Samozřejmě nezapomíná na svoji obvyklou dávku exploatace, a tak se z Django funguje jako dobře ubíhající parodie, která si střílí ze všeho (a do všeho) včetně jižanských klišé. Bohužel to nevydrží po celou dobu. Tarantino nevydrží a začně být přiliš doslovný, jakoby se bál, že někdo nepochopí, kterak je otrokářství špatné a že on vážně stojí na správné straně. V rámci tohoto začne ke konci dokreslovat a dobarvovat svoje postavy tak, aby bylo vše jasné. Toto ovšem film sráží o několik úrovní dolů. Škoda, příště by mohl zase zůstat méně doslovný a raději promlouvat přes mistrovství filmového stylu.

Láska je cit, který je mnohdy zneužíván pro ospravedlnění záplavy falešného patosu. Haneke se ovšem rozhodl jít cestou přesně opačnou. Lásku odhaluje na dřeň, předvádíjí jako bezpodmínečnou, samozřejmou a nesobeckou. Přesně tak přistupuje Georges k péči o ochrnutou Anne. Nedává najevo sebelítost, a chce pokračovat v zaběhnutém životě s milovanou osobou. Georges nepřináší oběť, jeho svět je úzce spjat s přítomností Anne a právě tato samozřejmost naráží na nepochpení (u dcery), či nevyžadovanému obdivu (pomáhající sousedi). Haneke volí tradičně pomalý a statické tempo, což ještě umocňuje syrovost dílo. Jako slabina filmu se může jevit jeho hlavní motiv. Péče o blízkou osobu není přespříliš originální motiv (byť precizně zpracovaný). Také vyvstávají otázky, zdali by takovýto přístup neměl být mezi blízkými osobami brán jako samozřejmí.

Divoká stvoření určitě nepředstavují nějakou zelenou propagandu, ale hlavním motivem je pohled na svět prostřednictvím malé holčičky. Ta vidí svět prostý a přirozený. Tento pohled je pak životem mimo společnost pouze umocněn. Malá Hushpuppy věří, že její činy a přání mají přímý dopad na běh světa, a tak působí ve dvojí roli, jedna vypravěč, ale částečně také dějotvůrce. Další zajímavým motivem je naprosto přirozené prolínání fantazi a reálného světa, až v konečné ovládnutí fantazie, v němž se divoká stvoření zastaví před malou Hushpuppy. Film se nesnaží přetvářet naši realitu, ale nabízí nám jinou, paralelní, která obsahuje dimenze jako přirozenost spjatá s hrdostí na soběstačnost a víra ve vlastní životní cestu, jenž se daří naší společnosti úspěšně ignorovat.

Labutí píseň velkého režiséra. Tarkovskij zpracovává motiv oběti, která musí přijít, aby očistila lidský život. Hlavním hrdinou je příznačně spisovatel, filosof. Ten je vystaven fatální situaci (konec světa) a musí hledat pravdu, tedy odpověď na záchranu. Ta je nakonec čistě iracionálního rázu (sexuální akt). Téma očištění lidské přirozenosti je pro Oběť stěžejním. K tomu odkazuje i záliba hlavního hrdina ve východní filosofie a jeho závěrečný čin, kterým ničí pro jeho rodinu důležitý symbol, ale přeci jenom pořád symbol. Příznačné a možná až sarkastické gesto je závěrečný odvoz hlavního hrdiny do psychiatrické léčebny. Jakoby Tarkovskij chtěl říci, že kdo se pravdě přiblíží nejvíce, je považován za blázna, a nebo naopak?

Nemá smysl rozpitvávat sto ruzných možností interpretace Nostalgie. Je až neuvěřitelné, jak bohatý svět symbolů Tarkovskij vytvořil na celkem malém prostoru. Scény s místy až antickým nádech (zatopená jeskyně) se střídají s éintimními scénami, v nichž se lidská duše uzavírá do sebe a čeká na svůj úděl (závěrečný přechod bazénu). Přesto je integrita filmu velmi silná a Tarkovskij znázorňuje barvitost a monumentálnost lidské duše silněji, než kdy dříve.