Jester_X

Wilder nám s grácií předvádí trapnost našeho chování, řečnění a póz. Diváka baví vtipy dávkovanými kadencí rotačního samopalu a nenechává ho vydechnout do poslední minuty. Charaktery jsou jasné a jejich chování můžete často předvídat, ale právě díky tomu Wilder dokonale prokoukl rysy jednotlivých kultur. Sympatické také je, že nebral ohledy na jakoukoliv korektnost a trefoval se přesně do černého. Podstatnou součástí filmu je výkon všech herců, jimž jsem jejich role dokonale věřil a kteří skutečně dokázali hrát s dostatečným nasazením, aby One, Two, Three mohla být označována za nejrychlejší komedii vůbec.

Velmi vtipná variace Hamleta. Shakespearův svět je zbaven podstaty emocí, jež jsou hlavními hybateli příběhu. Lidé se zabíjejí kvůli umělohmotné kachničce, namísto ušlechtilých pohnutků, což jen dokresluje vyprázdněnost jejich vztahů. Soudobá společnost byla odhalena až na dřeň. Nebyl by to ovšem Aki, kdyby vše nechal jen v této tragické rovině, a tak přidává grotesknost, čímž poslání filmu umocňuje.

Film se snaží najít rovnováhu mezi lyrickou a epickou složkou. Rád by promlouval především v obrazech, které by měli v diváku rezonovat a spojovat se v jeho mysli. To se však neděja, a tak musí vypomáhat příběhová linie. Tím vzniká pocit potřeby něco sdělit, ale neschopnosti najít k tomuto sdělení správné prostředky. Většina motivů tedy zůstává nerozpracována, což mrzí o to víc, jelikož je znát, že film má dobrý potenciál, který zůstal nevyužit.

Dokonání toho, co bylo nazančeno napoprvé. Druhá renesance a symbióza v podání robotů. Vyvstává tak nejpalčivější otázka tohoto mini-díla. O co byla morálnější renesance první? Ta navíc, jak se ukázalo, byla nefunkční.

První část buduje půdu pro mistrné vyspádování v druhém dílu. Uvadí diváka do kontextu příběhu celého Matrix a při tom si drží spád typický pro tuto sérii. Konflikt kultur a nenasytnost lidského plémě je tématem nadčasovým a je vcelku jedno, zdali je použita fantaskní podobenství ve válce s roboty.

V Holubici se již rýsuje Vláčilova tendence promlouvat v obrazech. Vybírá si téma, které není podřízeno soudobým reáliím, ale pokouší se vytvořit svébytný svět, kde se vše točí kolem holubice jako symbolu naděje. Aby nebyl příběh příliš idilický, je hlavní postavou malý Míša, který místo dětské radosti oplývá zahořklostí. Z jeho situace mu pomůže starší Martin a právě ústřední holubice. Paralelně je příběh prolínan s životem malé Zuzanky, kde Vláčil ukazuje, že i absence pozitivního prvku (tedy holubice), může mít kladný dopad, čímž vytváří zajímavý kontrast oproti českému prostředí. Škoda jen, že filmu chybí větší preciznost, typická pro pozdější tvorbu autora, a větší rozvětvenost zobrazeného prostředí.

Herecký koncert hlavní dvojice vykresluje vyjmečnost tohoto filmu. Snímek je sdílný, ale zároveň dosahuje potřebné umělecké hloubky a to jak obsahově, tak formálně. Stísněná atmosféra bytu, kde jsou ovšem fakta vyřčena explicitně, ostře kontrastuje s až příliš jasným prostředním plesu, či oslavy, na níž je vše vykládáno pouze v náznacích a útržkovité informace dávají celek až v mysli diváka. Kachyňa tak využil výtečně rozdvojeného vyprávění a snímku tím přidal další rovinu. Hlavní postava Ludvíka svým jednáním není zcela jistě kladná, přesto se divák celou dobu přiklání na její stranu, čímž Kachyňa odkazuje na zoufalost celého systému, kde se volí menší zlo. Film lze vnímat jako kocovinu Nové vlny, která se potřebovala ještě smysluplně vypořádat s totalitním režimem.

Nebyl by to Fincher, aby si nepohrál s narací. Výjimečná je ovšem jeho schopnost vše logicky a do důsledku vypointovat a nakonec diváka přimět k uznání vlastní ledabylosti při sledovánío filmu. Ostatně celý snímek se jmenuje Hra, tak proč myslet na smrt hlavního hrdiny v mnoha svízelných situacích, kdy mu zabijáci šlapou na paty, když ve hře se přece neumíra, vše je jen na oko. Co Hře chybí je ústřední myšlenka. Ta se drolí mezi spoustu náznaku, které ovšem nejsou dovedeny do hloubky.

Felliniho drsná, ale zároveň elegantní sonda do života vyšší společnosti. Bez okrasy nabízí pohled na život novináře Marcella, jeho morální rozklad, v němž reflektuje stav celého okolí. V jednotlivých epizodách lze najít řadu dalších motivů a náražek, z nichž pramení závěrečná skepse a pocit, že cesta zpátky už neexistuje. Obdivuhodné je s jakou nadčasovostí bylo toto svědectví vyřčeno a kterak nezastarává ani po 50 letech. Z toho lze usoudit, že se naše společnost nezměnila, nebo že je Fellini génius. Obě tvrzení jsou pravdivá.

Revolutions logicky dokončil vyprávění. Z části odpověděl na nastolené otázky. Stále více zde sílila vzpoura lidí proti předurčení, což nakonec vyústilo v záchrau Zionu. Naproti tomu Neo splnin svůj úkol, stejně tak Trinity. Když už jsem u postav, musím přiznat, že mi jejich plastičnost vůbec nevadila. Jednotlivé charaktery jakoby personifikovali lidské vlastnosti a dokreslovali tak, že Matrix není o člověku, ale o lidstvu, smyslu jeho bytí, jeho silných i slabých stránkách.