Jester_X

Typicky britská komedie nasáklá duchařinou. Lean svým mistrovstvím udělal z filmu více než pouze natočené divadlo. Hlavní hrdina stojí mezi dvěma manželkami, z nichž jedna je již mrtvá. Ve skutečnosti nestojí ani o jednu, což nakonec potvrdí odhalení pravého média. Snímek stojí na břitkém britském humoru a výtečném výkonu Rexa Harrisona, který si uchovává eleganci za každé situace.

Film je syntézou dokumentu a normálního filmu. Stejným způsobem probíhá sledování obou hlavních hrdinů, jelikož ústředním motivem filmu jsou jejich problémy při vstupu do dospělého života. Přes všechny nezdary se ovšem setkávájí na kýženém konkursu. Filmové prostředí ovšem nevede k zázračnému happy endu, ale pouze se stává prostorem pro exponování běžných strastí, z nichž také vyplývá konečný rozchod obou hlavních hrdinů.

Experimentálně pojaté dílo, které se odehrává v autě a je nasnímáno dvěma kamerami. Dialogy, v nichž hlavní hrdinka nechává průchod svým problémům a snaží se je konfrontovat se spolucestujícími. Stísněnost prostředí a záběry přímo na obličeje je využita k maximalizi intenzity emočního obsahu dialogů. Rozhovory s jednotlivými lidmi jsou opakovány a především variovány, čimž Kiarostami odmítá schématičnost a předvidatelnost lidské psychiky. Zároveň se mu daří zobrazit i vývoj jednotlivých postav, což je vzhledem k omezenému prostředí kousek takřka mistrovský.

Pod olivovníky lze vnímat jako jednu báseň v Kiarostamiho filmové sbírce. A stejně jako mnohdy básně začínají dávat smysl v širším kontextu, tak i tento film vyjeví své hlavní kvality až zhlédnutím dalších jeho děl, především dalších části Kokerské triologie. Sám o sobě zaujme film velkým důrazem na barvy a obraznost, čímž dává vyniknout exotice Iránského prostředí. Celý příběh se klikatí, jako cesta do kopce prostupující Kokerskou triologií. Lidský život není lineární sled událostí z Holywoodu, jakoby říkal Kiarostami, ale koláž z jednotlivých obrazů, událostí, jež se mohou často opakovat. V další rovině rozvíjí režisér svůj oblibený motiv neostrosti mezi fikcí a realitou, k čemuž odkazuje několikanásobným zanořením filmu do filmu.

S režiséry z jižních zemí asi nikdy zcela spřízněn nebudu. Škoda. Film do svého centra dění staví režiséra Luise a začínající Emilíi, která se stává jeho žákyní a milenkou. Vše je nazíráno z perspektivy Luise, jeho sny, přání a slabiny stojí ve středu dění. To co se stane nakonec fatálním je rozehráváno pouze na pozadí a nakonec ostatně není vůbec jisté, zdali se jedná o skutečné rozuzlení, či pouze součást hry. Osobně bych čekal hlubší společenskou reflexi, když se právě společenská situace stává fatalní. Přesto chápu, že hlavní zde byla psychologie postavy, která byla vyvedena nejspíš dle očekávání.

Místy vtipné, místy perverzní, místy násilnícké. I naturalisticky zvrhlé pasáže mají nádech jistého surrelismu, který naplno probublává v druhé části, kdy se snaží vzbudit pocit bezvýchodnosti, zmatenosti, ale také nezlomné vůle. Pocity a potřeby jsou podávány bez obalu a naplno. Vše co nemá efekt není tolerováno. Film tak nabývá bezprostřednosti s níž publikum dostává vše, čeho si jeho tělo (ne mysl) žádá. Zvířecí instinkt je zkrátka na každém rohu, čož ostatně do jisté míry určuje celý žánr blaxploitation.

Průměrný film o neřízené střele jménem Ki, která krom svého života komplikuje i ty ostatní. Film ovšem nestaví Ki do přímé opozice s většinovou společností, její přátele vypadají spíše jako demoverze jí samotné a především nemají malé dítě, na jehož přítomnosti film stojí. Proto hlavní souboj nemusí Ki vybojovat s okolním systémem, ale především sama se sebou a k určité rozvnováze dojde až přijme alespoň nějakou část zodpovědnosti. Film jako takový není špatný. Leszek Dawid a jeho spolupracovníci zřejmě ovládají velmi dobře své řemeslo, a tak pomocí formálně zajímavě zvládnutých momentů dokázali udržet místy upadající tempo filmu. Režisér zjevně měl mnoho nápadu, některé z nich i ve svém díle naznačil, ale žádné nedokázal v dalším plánu dotáhnout do konce. Škoda, že si nedopřál, či mu nebylo dopřáno více času na tvorbu samotného díla.

Hájek vychází ve svých názorech z konzervatistického fundamentalismu a byť se to mnohým nelíbí, tato ideologie si svoji konzistenci za léta existence vytvořila. Jeho problém není přímo demagogie, ale určitý druh exibionismu. Schválně své myšlenky neprezentuje v celé šíří, ale zcela záměrně vybíra ty provokativní části, aby upozornil na svoji existenci, respektive na existenci konzervatismu jako takového. To se mu ostatně, i díky zabedněnosti mnohých jeho oponentů, celkem daří. Problém je ovšem ten, že dokument se nesnaží diváka upoutat, či alespoň začlenit Hájkoy myšlenky do širšího kontextu. Nejzajímavější je chůze tunelem a debata v podzemí, kde skutečně jeho slova rezonují s ostatními prvky filmového média. Naopak momenty z chalupy mají tendenci uspávat a vede k otázkám, zdali by nevyšlo nastejno jeho slova nechat projít pouze tiskem. Režisérka se také mohla na diskuzi s Hájkem připravit lépe, protože doplňující otázky by mohly celé dílo oživit.

První polovina plná satirického strefování do hokejových a golfových klišé. Hokejista jako typický buran bez náznaku inteligence je zasazen do snobského golfového prostředí. Z následného střetu stereotypů, které film podrobuje tvdému zesměšnění, pryští energie. Poté se ovšem stroj zadrhne a tvůrcům jakoby došel dech. Uchylují se k žánrovým klišé - srmti starého mentora, strastiplné cestě k vítězství a rádoby situačním vtipům (sražení hlavního hrdiny autem na golfovém hřišti přijde skutečně někomu vtipné?). Další mínus je za nesmyslnou milostnou linii s asexuální manažerkou.

Film plný klíše. Odvyprávěný je sice v tempu, ale to je tak vše, co vám může nabídnout. Děj je předvidatelný, scény nezajímavé, humor nevtipný. Naštěstí vás alepspoň neuráží svojí hloupostí. Co ve filmu je, to funguje. Tvůrce může aspoň uspokojit, že plně naplnili potenciál tohoto kousku - nic víc by z toho skutečně vytřískat nešlo.