Caym

Freeman jako Bilbo je tak kouzelný... leč bála jsem se oprávněně - natahované, přeefektované, spektákl, kam se podíváš, klišoidní, slabé v kolenou, nahozené do barev "jmenuju se Pán Prstenů" - pffff.... takové škody. (a těch panoramatických záběrů, wohou, až se mi tentokrát z Nového Zélandu chtělo zvracet - a rozhodně to nebyla vina 48fps)

Každý občas potřebujeme probudit ze zlého snu a říct si "it's a wonderful life" - aneb kouzelná scénáristická hříčka na motivy Dickinsovy Vánoční koledy (a Stewart je... prostě týpek, tak.)

Ambiciózní thriller? Ambiciózní nápad, ambiciózní koncept, rozhodně ne ambiciózní film. Znavené tempo, mdlá hudba, love story ve sci-fi oblečku, kterému nevěřím, a k tomu "o tři roky později" a "o 154 sekund dříve". Někdo tady neumí vyprávět příběh, který by mohl celkem zajímavě fungovat (a nebo někdo neumí sečíst 1+1 tak, aby nevyšlo -2) - son of a bitch jsem mohla slyšet tisíckrát a stejně mi pořád připadalo, že se dívám na absolventský snímek natočený na zahradě za barákem. Laciné a špatně poslepované, žádná hloubka...prostě papírové sci-fi s pár týpky v pršiplášti, sci-fi, které musí divákovi všechno vysvětlit a ukázat - asi jako westernové městečko - hezky to vypadá, ale do salónu vás nepustí, protože pak byste viděli jen nudnou dřevěnou kostru. A do toho ta obří love story, která to má všechno udržet pohromadě...

Smát se dalo jenom dědovi Santovi - a i ten byl tak nějak provařený ... aneb děda plivající protézu už mě neohromí (i když... závěrečná jízda v popelnici měla šťávu!). Elfové jsou neskutečně otravní, stylizovat Vánoce do stylu mission impossible mi přijde padlé na hlavu (já vím, já vím, animáky se perou s akčními filmy - ale já jim na to kašlu!). Je to smutné, ale jsem stará škola - a Artur dupe po mých zasněžených, kouzelných Vánocích s hořícím krbem a komínem, který jednou ročně vyčistí zdarma Santa Klaus. Mimoto - k Santovi patří sobi, sobi, sobi a elfí dílna a ne armáda zakrslých ošklivých skotskou angličtinou mluvících paskřetů - důstojníků (skotská english poslední dobou v animácích frčí), velká star trek loď a úžasný "zamilujete-si-mě-protože-mám-křivé-zuby" chlapec ve vánočním svetru. Dejte mi Karloffova Grinche, naservírujte mi Home Alone, ale nedávejte mi pod stromek nic, co kombinuje hi-tech vymoženosti a staré dobré (a fungující) tradice (jako by nestačilo, že Santa chlastá coca-colu, ještě bude nakonec propagovat i iphony).

Sám doma a ve Skotsku (aneb verze pro odrostlejší). Metro, motorky, exotické exteriéry, otravná Judi (už zase Judin trapný emotivní voice-over? drááááma)... kdyby zlaté čtveřice nebylo (Bardem, Craig, Fiennes, Kinnear)... (nemůžu za to, na Bondovkách jsem nevyrůstala, stěžujte si rodičům!)

Jak jsem poznal vaši matku aneb dramatický pohlavní styk chobotnice a obřího člověka. Neříkám, že ne - Michael Fassbender je fešák. Ale taky neříkám, že ano - Noomi je mdlá, nevýrazná, nezajímavá - a takoví jsou vlastně všichni. Fassbender to bohužel se svou umělou hlavou taky nezachrání, silně lidský filozofický podtext vetřelcům čtvrtý rozměr taky nedodá a létající sladký rohlík sypaný mákem tomu taktéž nepomůže... no a vážná hudba použitá jako podkres pro drama? Kamón, klišátka se musí umět používat tak, aby se člověku nechtělo zvracet. Naskicované, rozkreslené, hravé (protože prostě hologramy a rozteklé organické věci teď frčí), ale prázdné asi jako ta hliněná mrcha. Kombinace všeho a ničeho směřující za každou cenu k začátku - Scott taky hledal stvořitele, ale očividně ho nenašel a hledá doteď. Takže nakonec ne, ani díky Fassbenderovi.

To takhle lidi chtěli odpovědi a Arlen Faber vypadal, že ty odpovědi vede (vlastně by z něj byl dobrý sarkastický psycholog). Well, plagiát neplagiát - když neznáte originál, může vám to být jedno. Důležité je, že to funguje, je to svižné, je to vtipné a je to upřímné. Po dlouhé době nemám dojem, že by si někdo nasadil laťku vysoko, zamíchal do svého scénáře Judi Dench s imbecilními proslovy (ano, pořád ještě mě dožírá hotel marigold) a čekal, že obecenstvo upadne do sentimentální ubrečené letargie. Jeffa Danielse chci domů i s jeho sarkastickými radami, hysterickým záchvatem smíchu a gramofonovou deskou (a jak úžasná parodie by to byla na Ukamenování svatého Štěpána!). Určité hlášky ze scénáře si plánuji vylepit nad postel a každé ráno se nad nimi bavit, protože - protože prostě "lidi".

Těžké. Vím, na jakou nostalgicko-melancholickou a exotickou notu to hrálo, ale tak nějak mám dojem, že se chudák film snažil překonat sám sebe. Asi jako když se pes honí za svým ocasem. Začátek vypadal fakt slibně. Suché britské vtípky okořeněné třetí mízou a hledáním smyslu života na poslední chvíli - "A bird. In the room.", a pak: pojďme lidem vysvětlovat takovými těmi výlevy, co jsou na blogíscích a různě po internetu, jak těžké je stáří a smrt a blablablabla - vážně? Když to neumíš nechat postavy zahrát, tak je to nech říct! Judi Dench mě značně rozčilovala - především její zápisky do deníčku. Na vypravěče jsem nikdy nebyla stavěná a její hlubokomyslné projevy, kterými se film snažil ještě zdůraznit celou tu nostalgii, byly over the top. Role Maggie Smith zaváněla tak trochu nepošéfovanými motivacemi - tak schválně: jsem rasistka (očividně velká rasistka), ale během filmu se toho rasismu zbavím? Proč? Kdy? Jak? Takže ona nebyla rasistka? A proč mi to teda čtvrt filmu scénáristi cpali? Whatever. Indická složka filmu byla jak vypůjčená ze Slumdog Millionaire, už jsem jen čekala taneček na konci (no, moc tomu nepomohl ani fakt, že indického týpka hrál týpek ze Slumdog Millionaire, co si budeme vykládat...). A znovu: těžké. Tolik perfektních herců (v čele s Billem, co si budeme vykládat, haha) v jednom filmu - a ani oni to nedokázali zachránit. Všechno z hotelu Marigold vyšumí do ztracena. Judi může významně deklamovat své zápisky (failure, hlavně failure), hlavní postavy mohou umírat, nebo začínat nový život, pořád je to celé prapodivně nalinkované a nesrdečné, vzdálené a schované za pozlacenou slupkou. Aneb ztratit se sám sobě a nedostat se dál než za papírový scénář.

Filmové adaptace = blaze těm, kdo neznají ono adaptované literární dílo. Love story, vyléčený zamilovaný zaostalý (od Rain Mana už mě žádná taková postava nedostane opravdu do kolen), ženské vnady jako hlavní tahoun celého příběhu, motorkové hippie rodeo (proč? proč?), trapné "marry me", zoo zírání a zatajování informací! Namíchejte to pořádně, ať diváci neodcházejí zklamaní. Nejsem průměrný hollywoodský divák, odcházela jsem zklamaná. Kromě Robertsona, který by měl dostat bludišťáka, z Růže pro Algernon zbyla jen ta myš a spelling (aneb od slavných motorek to šlo přímo do kytek).

Sám doma a se šlapkou. Poetika Absolventa (ne, samozřejmě si to nedovolím srovnávat s kultovním snímkem!), Cruisův sexy tanec a místy absolutně neúnosná 80' hudba.