Caym

Do Temnoty pohltilo svého mistra – celý nadšený Abrams vytvořil film, který mu přerostl přes hlavu. Filmově klenot mezi akčními filmy, narativně pokulhávající bratříček Star Treku z roku 2009, a ve výsledku pěkná oddechovka na večer – nic víc, nic míň.

Za použití prvků pop kultury a videoklipových technik Luhrmann dohání filmovou postmodernu do extrémů, stírá rozdíly mezi nízkým a vysokým uměním, a zároveň přetváří světově proslulé mýty a příběhy v intenzivní kreativní koláže, které předpokládají určitou diváckou angažovanost. Stejně jako Fitzgeraldův text je i Luhrmannův filmový styl zdánlivě nenáročný, a přitom mnohovýznamový a vícevrstevný. Ve výsledku se tak ve Velkém Gatsbym schází dva jedinečné rukopisy – jeden filmový, druhý literární – aby společně vytvořily dech beroucí svět, který spolu s pop kulturními beaty, vrstvenou mizanscénou & zvukovou stopou a nafukovacími zebrami v bazénu zachycuje obojetnost svůdné jazzové epochy.

Lynskey jednou nahodila výraz (a Jackson kamerové snímání), který pak do-rozchodí Frodo v Pánovi Prstenů, až ho Milášek začne požírat zaživa. Jacksone, ty jsi úchyl! Kdyby to nebylo podle pravdy, měla bych teď méně mrazivý pocit v zádech, a taky by mi to přišlo asi méně šílené, protože "přece fikce". Over the top, absurdně nechutné, nechutně absurdní, nechutně usměvavé, usměvavě nechutné. Takové malé guilty pleasure pro odrostlejší.

Mít atraktivního taťku je průser & kámošky jsou mrchy v sympatickém koprodukčním balení se severskými dozvuky. Jen škoda té voice-over básničky na konci, a taky první poloviny, která se sice honosila božskou kamerou, ale unaveným tempem a stavěním jednoho klišé na druhé.

Tak hergot - když se Bollywood rozhodne ždímat city, tak ve velkém stylu. Dobrá polovina stopáže je věnovaná detailům na ubrečené tváře, emoce tečou proudem, hudebně-taneční intermezza se tančí, newyorských záběrů je dostatek (to aby v Indii věděli, jak že to ve Státech vypadá), všechno je umělé, ale tak opravdově umělé (pokud něco takového existuje, tak to Bollywood dovede zachytit celkem věrně), tempo je smrtonostné, ačkoliv film má nekonečnou stopáž - aneb Bollywood si s vámi na nic hlubokomyslného hrát nebude (a proto tak nějak nemá šanci vás rozčílit jako to dovede Hollywood) a když si zvyknete na závratné tempo řeči, míchání angličtiny a hindštiny, pohádkového rytíře, smutnou princeznu, sexy prince a nerudnou babku a na těch pár dalších bollywoodských stereotypních postav, můžete si pobrečet do kapesníku, občas se pobavit, někdy zůstat nevěřícně zírat - a hlavně: "escapism, baby". Nikdy bych si nemyslela, že budu muset uznat, že dlouhometrážní bollywoodské soap-opery mají něco do sebe, ale co naplat, asi stárnu...

dvě hodiny vizuálního mučení skrze krásu - myslela jsem si, že něco takového neexistuje (oxymorón, ne?!), ale když se spojí Zhangovy bambusové lesy, žluté listnaté lesy, bílá kytkovitá pole a ta odporně se opakující hudba skladatele, jehož jméno odmítám přepisovat, tak bych si snad i dobrovolně hodila smyčku. Nemám důvod nahazovat hvězdičky jen proto, že je Zhang opět vizuálně působivý, protože prostě a jednoduše vším ostatním nudí (to bych se pak mohla vrátit k Avatarovi a dát mu za pět, že jo). Barvy krásné, choreografie promyšlená, make up na jedničku, mizanscéna dechberoucí, ale narativ vede jen dvě plytké a průhledné "dějové" (ano, pojďme jim tak pro zábavu říkat) linky: dialog vs. bitva. V hlavní roli Zhangova scénáře dominuje slečna rozfragmentovanost a slečna časová rozplyzlost a bonusově - neuvěřitelně mělký příběh, který se prostě a jednoduše "neděje". Namísto "dějovosti" máme nekonečné bitvy prosendvičované občasnými dialogy - seriálová logika: co není čas zahrát, nacpe se do slov. Seriálovost se podepsala i na mělké psychologii postav, tudíž Mei je ledová jako celý film a veškerá rozhodnutí buď stylem "stálo to ve scénáři" nebo "tipni si a uvidíš", a Zhang emoce ždímá přes soap opera zpomalené záběry běhu, které připomínají setkání Shreka a jeho milé a přes - opět - uslintanou hudbu. A matrixovská chyba s opakovaným zmrtvýchvstání je taky na facku. Projížďka lesem tam a zpět a tam a zpět a hezký pletený klobouk, the end.

Absurdní, ironické, chladnokrevné. Fukusaku je ujetě hravý a baví - když nepočítám trochu zoufalé zakončení, které ale vyšperkovala Saw foreshadowing scéna, takže si vlastně nakonec ani nestěžuju.

Nejepesnější jsou zase závěrečné titulky alias youtube sestřihy od patnáctiletých pro třináctileté. Pak taky slovíčko forever a sestřih toho nejlepšího (ano, ironicky) ze všech dílů telenovely Edwardova Ošklivka Bella. Je to tak lahodně špatný film, že se nemůžu dočkat, až si to pustím znovu a budu se smát vyděšenému výrazu vlka padajícího do jícnu země (seriously, některým zvířatům by se neměli filmaři snažit dát lidský výraz, jenomže tady bude chyba už u Meyersové). Taky abych byla upřímná: kdybych byla bývala nezapomněla na celou pochybnou zápletku (ano, pojďme to nazývat zápletkou, ačkoliv ten narativní oblouk je spíš narativní změt šutrů), tak bych asi ve 3/4 filmu uškrtila vedle sedícího diváka za to, že se ze mě film snažil 3/4 hodiny ždímat emoce absolutně zbytečně. Utrpení pro nic za nic. Já se těm dvěma ruským týpkům nedivím, že se nasrali.

Bukowski v kontejneru? Kam ten svět spěje! Obnažené na kost, nervy, co se cukají při letmém doteku, zatímco v hlavě víří "s lahvičkou antibakteriálního přípravku až na věky". Praha špinavá, Praha umírající, pět lidí v hrobce, z toho dva živí. Tyhle dokumenty nechávají jizvy na mozku a pachuť v ústech. Syrové.

z lehce úsečného začátku (Yimou Zhang očividně potřebuje chvíli na rozkoukání) k metaforickému příběhu aneb Zhang ukazuje, že k dlouhým záběrům a prolínačkám je potřeba se dostat skrze příběh - všechno má svůj čas, všechno má svůj důvod a příroda kopíruje tvar mysli. když ztraceni jeden druhému, tak v horách (na tenhle film by se povinně měli podívat všichni rodiče s komunikačními problémy, aby se jim konečně rozsvítilo, a pak taky Peter Jackson, aby mu došlo, že hrát si s kamerou je sice super, ale mělo by to mít důvod, sakra)