MissJ

Několik roztříštěných střípků z mozaiky Kurosawových snů: Vrány jsou snem v pravém smyslu slova a spolu s Vesnicí vodních mlýnů a Broskvovým sadem patří k tomu nejkrásnějšímu nejen v tomto filmu, ale pro mě i ve filmech obecně. Je tam i dost z toho, co potřebuju k přemýšlení o smyslu života i k pochopení bytí jako takového. Pomůže, pokud se zajímáte o japonskou kulturu a je vám blízká, ale není to podmínkou. Jen by mě zajímalo, proč Kurosawa seřadil jednotlivé části právě takhle.

Uf, tak s Marťanem jsme se minuli, a to tak, že totálně. Vůbec mě nevtáhl do děje, nebavil a nudil. Chvíle, kdy se herci snaží vypadat seriózně, na mě působily (mírně řečeno) nepřesvědčivě. K lepším momentům patřila první komunikace Marka a zbytku týmu po nehodě; pěstitelské okénko potěšilo. Nej okamžik - hezké použití izolepy, přesně podle mé zásady: pokud něco nefunguje, oblep to izolepou. Pokud to pořád ještě nefunguje, oblep to ještě víc. Krok dva opakuj podle potřeby.

Pro mě velice přesvědčivý film, několikrát mi (vizuálně i hudbou) evokující Vesmírnou odyseu i Kontakt. Snad jediný slabší moment (pokud nepočítám přítomnost nezbytných klišé, ale to jsem nějak skousla) byl samotný závěr, ten už byl na můj vkus příliš hollywoodský. To fundované přiblížení Einsteinových teorií v americkém trháku, doprovázené dechberoucí vizuální stránkou, ve mně překrylo všechny rozpory (poradce filmu Kip Thorne v roce 2017 získal Nobelovu cenu za fyziku za výzkum gravitačních vln ve vesmíru). Co se týče hereckého obsazení, z herců mi na jednu stranu nelezl nikdo na nervy, na druhou bych uvítala méně hvězdných jmen a trošku anonymnější herecký ansámbl.