pisty

Kanadsko-francouzský film označovaný často jako drama nebo tragikomedie, je svým tématem reálným obrazem spletité pavučiny pocitů, které čekají každého z nás. Hned z několika důvodů. A to jednak často se neshodujících recenzentů ohledně žánru, také rozporuplnými pocity, jež musí neodvratně následovat po zhlédnutí: Jestlipak tu po mně něco zůstane? Je těžké se vyrovnat se smrtí a snad ještě těžší s postupným příchodem své vlastní. Přesto je netradičním pojetím odchodu ze světa. Někdy vtipné většinou antimuslimské a vtipně i trapně sexistické Rémyho dialogy stíhá unylá vlna sentimentality. Převážně druhá část filmu nemá spád. Vypadá trochu jako x-tá část Superstar. Všichni víme, kam tohle to spěje a není tedy od věci naše trápení protáhnout. Tady mě film poněkud zklamal, ale stejně tak neumím říci, kam by se měl děj ubírat, když vše spěje k jedinému konci. Úvodní scéna vypovídá mnoho o celém filmu, sestra prochází přeplněnou nemocniční chodbou Montrealské nemocnice. Dívám se jí přes rameno, vypadá ustaraně a z její chůze je cítit spěch, ale zároveň nechuť´dojít k cíly. Zastavuje se u lůžka profesora Rémyho (Rémy Girard). Padesátiletý muž se vzápětí postaví smrti do očí. Líbí se mi scény, které by nás zarážely i v reálném životě (konec konců Invaze Barbarů jsou reálné. A kdo je větší barbar? Rakovina nebo Muslim?). Mám před očima sestru postavenou tváří v tvář rozhodnutí, zdali aplikovat slabší dávku léčiva, které bolesti jen sotva utlumí a nebo synem ordinovaný heroin… Po závěrečné scéně, která nás všechny eticky zlomí, není divu, že Amíci ohodnotili film tím nejlepším zahraničním. Jen tak mimochodem konkurentem mu byl film Ondřeje Trojana Želary. Ach jo, neuspěl, vždyť to vypadá, jakoby ta hloupá Češka, nebyla tomu hodnému Slovanovi ani malinko vděčná. Naopak Rémyho syn (Stéphane Rousseau) navzdory otcovu sukničkářství, které stálo za rozpadem jejich rodiny, dělá pro jeho záchranu maximum.

Snímek je postavený na novele Gustava Hasforda The Short Timers, který ve Vietnamu působil, stejně jako Kubrickův spoluautor hlavně druhé části scénáře Michael Herr. Právě Herr je autorem biografické scény, kde šílený americký voják ostřeluje z helikoptéry pole plné vietnamských civilistů, podílel se také na části scénáře k filmu Apokalypsa. Za scénář k Full Metal Jacket byl dokonce nominován na oskara. Kubrick jak je prý jeho dobrým zvykem rozdělil film do epizod. Každá část má prakticky svůj vlastní konec. V první části máme možnost nahlédnout do mariňáckého výcvikového tábora, kde D.I. (Lee Ermey) z chlapců dělá chlapy. Lee Ermey je v reálném životě bývalým seržantem. Svými hrubými úrážkami vyrábí stroje které dík jeho zacházení ztrácí úctu v sebe. Joker (Matthew Modine) Animal Mother (Adam Baldwin), Gomer (Vincent D'Onoforio), Eightball (Dorian Harewood), Cowboy (Arliss Howard) si užívají buzerace po osm týdnů až to vyvolává pocit že válka samotná jež přijde v zápětí bude procházkou pod Sluncem prozářenými palmami. Z vojáků vydupe poslední zbytky svobodného myšlení. Mezi svěřenci si vybere jednoho outsidera jménem Pyle, kterého pranýřuje více než ostatní a sám si ho výsměšně pojmenuje. Pyle není příliš obratný a seržant začne za každou jeho chybu trestat celé mužstvo, což nevyhnutelně vede k Pylově šikaně. Kubrick si nevybral žádné velké hvězdy a podmínkou castingu byla amaterská nahrávka zasazená do Vietnamu zachycující uchazeče. Vyjma tragického konce je první část Full Metal Jacket z větší části dokumentem, velmi autentickým ale objektivním. V druhé epizodě se ocitáme ve Vietnamském městě kde ústřední hrdina Joker získává místo v redakci frontového časopisu Stars and Stripes. Paradoxně se jako mnoho jiných nudí a chtěl by na frontu. Sám Joker je zvláštním prototypem mariňáka. Na klopě má totiž Hipies symbol míru a na přilbě nepřehlédnutelný nápis "born to kill". Je zvláštní co dělá válka z lidí, stejně tak že lidé dělají válku. Joker je jeden z důvod proč si myslím že druhá epizoda je osobnější. Mám tí na mysli například rozhovory mariňáků co budou dělat až se vrátí domů, jestli vůbec a promluvy o stezku po domě jsou zkrátka procítěné. Když se Jokerovi plní přání, dostává se do první linie, právě začíná ofenziva Tet. Potkává přátele z výcvykového tábora, což je další moment kdy tvůrcům ukáplo trochu citu. Někdy trochu dlouhé srdcervoucí scény ve městě Hue které se z dovezenými palmami točily v Londýně vypadají trošku jako reklama na nejnovější studio filmových efektů. To ale není úplně ke škodě a i kdyby syrové rockové ryfy padají jako zadek na hrnec vedle vybuchujících granátů a zpěv vojáků pochodujících po buzerplace, zvesela pějících ódy na svoje zbraně dokresluje

I když byl Absolvent natočen před téměř půl stoletím, logicky jde o téma, se kterým se můžeme setkat i dnes. Ani v dnešní době by vztah jedenadvacetiletého Benjamina Braddocka s paní Robinsonovu ve středním věku nezůstal bez povšimnutí. Přirozenost je někde jinde. (Teď musí nutně následovat alibismus: Mně to nevadí, já jim to přeju). Už ale není tak jisté, jak by se k takovému vztahu stavěla, společenská vrstva ze které Ben Braddock pochází. Dnes obměkčeni všemi těmi velmi křehkými vztahy, bychom mohli být tolerantnější. Bojím se ale předvídat reakci své babičky, poté co si Benjamin začíná s Elaine, dcerou paní Robinsonové. Zápletka pravděpodobně není tím nejdůležitějším, zdá se mi být oslím můstkem směřujícímu k hlavní myšlence. Protože s odvíjející se druhou polovinou filmu je jasné, že vše spěje k dobrému konci. Tahle lacinost mě vždy u každého filmu mrzí. A navíc pokud by se Absolvent snažil o rozkrytí tabuizovaného tématu, zajímalo by mě, o co se pokoušel Stenley Kubrick se svou adaptací Lolity Vladimira Nabokova. Režisér Mike Nichols skrze Benův útěk do postele paní Robinsonové, odráží touhu každého mladého člověka stát se nezávislým. Je to Benjaminova snaha vymanit se z otcova diktátu. Přímo ve filmu jsme diváky scény, ve které Benův otec klade synovi na srdce, aby neustával ve studiu. Do doby než si začne s paní Robinsonovou, vypadá Ben jako loutka v režii svých rodičů, vystavují ho na rodinných oslavách, až to vyvolává dojem, že Benjamin nežije svůj život, ale pouze šlape cestičkou, kterou mu vytyčili jeho rodiče. Teprve když se zamiluje do Elaine, jedná emotivně a impulzivně a je posedlý snahou získat ji zpět. Je to přesně ta snaha o nespoutanost, kterou v etapě života blížící se Benově věku, měli, mají nebo mít budou snad úplně všichni.